Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Katolické specifika, zvyky a zvláštnosti (KGI)

Katolické specifika, zvyky a zvláštnosti (KGI)

Příliš mnoho povrchní okázalosti?
Církevní přikázání
Svěcená voda a kadidlo
Znamení kříže
Pouti a procesí
Růženec
 


 

Nic uvnitř člověka se neděje bez toho,
aby se to projevilo na povrchu;
není vnitřního křesťanského prožitku
bez vnějšího projevu.

Ve filmech nebo časopisech, na dovolené nebo u známých jste již určitě narazili na „typicky katolické zvláštnosti“: boží muka a znamení kříže, svěcení a žehnání. Svěcená voda a kadidlo, svaté obrázky a votivní desky, růženec a procesí. Pro nezasvěcené jsou tyto věci často cizí a nepochopitelné. Někteří lidé v tom vidí divokou směsici povrchní okázalosti, která jakoby bránila pohledu na to podstatné – totiž na Krista.

Ve všech náboženstvích jsou však znamení, rity, gesta a zvyky. Myšlenky a přesvědčení se nedají uzavřít do intelektu, nýbrž chtějí nabývat vnější podoby. A tak i ke katolickému životnímu pocitu patří viditelné projevy víry.

Jestliže jste naše dopisy pročetli až k tomuto místu, je vám jasné, že tyto vnější projevy nejsou jádrem katolické víry. Ve výkladech pravd víry o ničem z toho nebyla řeč. Nicméně přesto nejsou tyto vnější projevy jen „formální“ nebo „povrchní“. Víra je „lidská“. Smyslový výraz a smyslový prožitek k ní patří. Náboženství oddělené od života natrvalo vyprchá.

Tradiční zvyky a lidová zbožnost jsou pro náboženství takřka řečí těla. V nich se projevuje obsah a „duševní život“ víry. Ony jsou takříkajíc hovorovým jazykem či „dialektem“ vysoké teologie. Proto se mnohé obyčeje kulturně a regionálně odlišují. Křesťanská mise například nejlépe oslovuje člověka tam, kde se jí podaří navázat na stávající zvyky. Za mnohé z našich křesťanských tradic a svátků (např. Vánoce a Velikonoce) vděčíme podobnému procesu.

Vlastní zdůvodnění toho, že si ceníme lidových obyčejů a zvyků, spatřuje katolická církev v tom, že se Bůh stal člověkem. On se stal jedním z nás. Od té doby není žádné lidské slovo vyňato z religiózní oblasti. Také Ježíš se účastnil náboženských zvyků svého lidu. Člověk je k uctívání Boha vybízen všemi svými schopnostmi – nejen svým intelektem, nýbrž také svými smysly.


Znamení kříže

Kdo přijde do krajiny v katolických zemích, najde tam u cest a křižovatek boží muka a sošky svatých. Květiny svědčí o trvalé úctě. Tyto sošky a kříže jsou znamením naší naděje, že jsme skrze smrt na kříži osvobozeni, spaseni. Ve shonu našich všedních dnů někdy potřebujeme takové podněty k přemýšlení.

Podobný smysl má znamení kříže, kterým katolíci obvykle začínají modlitbu nebo bohoslužbu. Slova, která se přitom pronášejí (ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého), jsou nejkratším vyznáním naší víry v trojjediného Boha. Kříž má opět vyjadřovat, že člověk jako křesťan na sebe bere kříž, což přirozeně musí zahrnovat také jeho připravenost následovat Krista. Sotva je pochopitelné, že znamení kříže v průběhu času se pro některé stalo znamením konfesního rozlišování. Dnes tento zvyk stále častěji opět přejímají také nekatoličtí křesťané.


Takto důležité znamení přirozeně nesmí být prováděno bezmyšlenkovitě a povrchně, jak to někdy můžeme vidět. To pak působí spíše komicky než bohabojně. Zkuste se někdy na začátku své modlitby pokřižovat takto: pomalu, od čela k hrudi, od levého ramena k pravému, tak, aby vás to celé „zahalilo“. Můžete pak zakusit, jak se díky takovému pokřižování může člověk soustředit.


Svěcená voda

S pokřižováním je často spojen další náboženský zvyk: smočení prstů ve svěcené vodě. Tak se děje např. tehdy, když věřící vstupují do kostela, resp. z kostela opět vycházejí. Svěcená voda připomíná křest. Křížem Kristovým jsme spaseni – křtem dostáváme podíl na spasení. Tím je dáno spojení znamení kříže a svěcené vody. Používání svěcené vody má smysl především pokaždé, když se chceme pozvednout k vědomí, že jsme před Bohem hříšníci, kteří se jen skrze něj mohou stát čistými a svatými. Proto ty kropenky se svěcenou vodou u vchodů všech kostelů. – Co ale je „svěcená voda“?


Svěcení a žehnání (srov. také str. 11)

Stále znova se v novinách dočítáme, že někde byl „posvěcen“ most nebo škola. Všeobecné používání jazyka téměř nerozlišuje mezi „svěcením“ a „žehnáním“.

O „svěcení“ ve vlastním slova smyslu mluví církev jen u lidí a věcí, které tím chce dát zcela do služby Bohu. Tak jsou svěceny např. kostely, oltáře, svíce, kalichy, zvony, voda a hřbitovy, které jsou tím vyhrazeny pro svou religiózní funkci.

Od toho církev odlišuje „žehnání“. V hovorovém jazyce znamená požehnání něco dobrého, štěstí, zdar. Tak může stárnoucí člověk říci: „Je to pro mě požehnání, že jsem ještě tak zdravý.“ Za tím vždy stojí vědomí, že požehnání není volně k dispozici. Požehnání přichází od Boha.

V předkřesťanských a mimokřesťanských náboženstvích lidé věřili, že mohou toto požehnání získat pomocí magických ritů. Z mnohých současných projevů magie, satanismu, horoskopů, talismanů a kamenů pro štěstí můžeme poznat, jak moc tyto představy přetrvaly. Na druhé straně však známe také pojem „kletba“, která byla v dřívějších dobách připisována vlivu démonů. Proti ní se člověk rovněž musel chránit amulety apod.

Jinak je tomu v křesťanství. Tam je církevní požehnání především chválou a uznáním Boží stvořitelské moci, a teprve z toho vychází prosba. To je zřetelné z textů všech modliteb k požehnání. Když církev žehná, ví, že celý svět je podřízen Bohu, ale že ve světě je také hřích a že tu působí ďábel. Při modlitbě k požehnání svěřuje církev lidi nebo věci, které lidem slouží, do Boží ochrany a vyprošuje jeho pomoc. Tak církev žehná matkám, nemocným, dětem, ale také domu a bytu, jídlu a pití, poli a loukám, zvířatům a automobilům... Víme, že Kristus pokládal ruku na děti a žehnal jim, že žehnal chlebu a vínu (srov. Mt 19, 13 a násl., 26, 26 a násl.).

Většinou je to kněz, kdo dává požehnání, ale žehnat může také každý věřící. Tak například žehnají rodiče svým dětem. Když se někdo pokřižuje, žehná sám sobě. Ke každému požehnání patří znamení kříže. Tím se dává najevo, že každá prosba o požehnání očekává pomoc a působení jen od Krista. Požehnání se děje v jeho jménu. Zde je rozdíl od všech pověr a zaklínadel, jak se v naší osvícené době provozují např. pomocí maskotů, kdy člověk připisuje kousku plechu sílu zažehnávat neštěstí. Požehnání v křesťanském smyslu je však přímluvou církve, a z toho nám plyne naděje na to, co Kristus slíbil: „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to,...“ (J 14, 13). Jestliže by katolík očekával pomoc od samotných vnějších znaků, třeba od posvěceného medailonku, nebo by si myslel, že samotné použití určitých slov, formulí a předmětů to již ochrání před neštěstím, byla by to hříšná pověra.

Neustále se setkáváme s tvrzením, že církev ve válce žehnala také zbrani. V tzv. Rituálu – kniha, která obsahuje všechny církevní žehnací formule pro nejrůznější účely – se nenachází žádná formule pro žehnání zbraní a válečných strojů. Kde snad nějaký kněz svévolně požehnal zbrani, neučinil tak ve jménu církve a ani z jejího pověření.


Kadidlo

U některých těchto požehnání a především při slavnostní bohoslužbě se používá také kadidlo.

Kadidlo je vonná pryskyřice, která se získává v předním Orientu. Když se kadidlo nasype na žhavé uhlíky, které jsou připravené v kadidelnici, vzniká bílý kouř, který šíří libou vůni. Symbolika kadidla nespočívá ani tak v této libé vůni, jako spíše v žáru ohně a vystupujících obláčcích.

Ve Zjevení (8,3) to znamená: „Jiný anděl předstoupil se zlatou kadidelnicí před oltář; bylo mu dáno množství vonných věcí... A vystoupil dým kadidla spolu s modlitbami posvěcených z ruky anděla před Boží tvář.“

Kadidlo je symbolem Boží lásky, která má v křesťanovi „hořet“. Stejně jako kouř stoupají před Boží tvář jeho modlitby. Žalmem 141 se také můžeme modlit: „Hospodine,... Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť.“

Ve Starém zákoně je velmi často řeč o použití kadidla při bohoslužbě. První křesťané používali kadidlo při pohřbech a při ukládání ostatků mučedníků, pravděpodobně ale ne při bohoslužbě, aby nedali vzniknout myšlenkám na pohanské kouřové oběti. Po rozšíření křesťanství pominulo nebezpečí pohanského výkladu, a od 4. století se v církvích připomínají kadidelnice.

Ve východních církvích je používání kadidla daleko častější než u nás. My jsme jím – ale také jinými symboly – začali v poslední době velice šetřit. To však může znamenat také ochuzení. Mladí lidé opět hledají symboličnost, a tak přebírají např. vonné tyčinky východních náboženství. Nechtějí žít pouze tím, co je nutné a účelné, nýbrž také vyjadřovat to, co odpovídá jejich pocitům.

„K čemu to mrhání?“ rozčiloval se Jidáš, když Marie v Betánii lila vonný olej na nohy Pána. Kristova odpověď: „Nechte ji.“ Jemu stačilo, že to byl výraz lásky, která nepočítá, nic neočekává, není vypočítavá, která prostě chce darovat samu sebe.


Církevní přikázání

V katolické církvi jsou přikázání, která nepocházejí přímo od Boha (jako např. Desatero přikázání), nýbrž mají svůj původ v církevním právu. Od roku 1444 je doloženo pět církevních přikázání: dodržování určitých svátků, účast na bohoslužbě o nedělích a svátcích, zachovávání určitých postních dnů, přijímání eucharistie a podle okolností zpověď v době velikonoční. Církevní přikázání mají za cíl dávat řád životu církevního společenství a dávat základní pravidla osobnímu životu ve víře.

To, že má církev plnou moc vydávat závazné požadavky, vyplývá z Ježíšových slov: „Cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi,“ (Mt 18, 18). Protože však jsou církevní přikázání vytvořena podle lidských zákonů, nejsou závazná stejným způsobem jako Boží přikázání, nýbrž připouštějí při závažných důvodech výjimky. Jednotlivec se může podle svého svědomí rozhodnout, zda je v konkrétním případě povinnosti zbaven. Kromě toho podléhají působení času. Je nutno vždy znovu ověřovat, zda ještě odpovídají době a zda mají smysl. Neboť jedině tehdy, jestliže lze zřetelně rozpoznat jejich význam, mohou skutečně vést k prohloubení víry a vědomí sounáležitosti.


Svěcení neděle

Třetím přikázáním Božím byl již ve Starém zákoně jeden den v týdnu vyhrazen klidu a uctívání Boha. To bylo od pradávna chápáno tak, že člověk v tento den nekonal těžkou práci, tedy především nevykonával své povolání. U židů se nesměla provádět vůbec žádná práce. My křesťané, kteří máme Kristovo slovo: „Sobota je učiněna pro člověka...“ (Mk 2, 27), nevidíme ve vykonávání nutných prací (obsluha dopravních prostředků, péče o nemocné, zásobování) žádné překročení Božího přikázání.

Někteří lidé se ptají, proč křesťané – odhlédneme-li od některých skupin – dnes již jako den Páně neslaví sedmý den týdne, sabat. Sabat je hebrejské slovo a neznamená nic jiného než „den klidu“. Určitý den týdne proto nelze z Bible vyvozovat. Proto první křesťané slavili sice zpočátku ještě také sabat, zároveň se ale první den týdne vyznačoval slavností eucharistie, protože Kristus vstal z mrtvých první den v týdnu. Později se úplně přešlo na neděli. Už Pavel vykládal slavení sabatu jako nezávazné pro křesťany (Kol 2, 16) – od té doby nastala již mezinárodně shoda v tom, že týden začíná pondělím, takže oficiálně je neděle počítána opět jako sedmý den týdne (říkáme přece také „víkend“, tedy konec týdne).

V posledních letech je stále častěji kladena otázka neděle jakožto dne pracovního klidu. Při jejím úplném zachování prý nemohou být dostatečně racionálně využívány moderní výrobní prostředky (např. pro bezprašnou výrobu počítačových čipů).

Společně s odbory bojují za zachování volné neděle i církve. Práce a hospodářské procesy jsou zde pro člověka, a ne naopak. Člověk se nesmí stát otrokem hospodářských tlaků, technického pokroku nebo zvyšování zisku. Práce a starost o živobytí nejsou „všechno“. Neděle jako den bez práce a pro věřící zasvěcená Bohu představuje volný prostor, který všední dny, zaměstnání, hospodářství... zkrátka všechny ty věci, které jinak určují náš život a často hrozí, že nás zcela zavalí, relativizuje. Neděle dopřává tělu i duchu klid, odstup, regeneraci a zároveň možnost rozjímat o Bohu. Člověk si připomíná, že není živ jen samotným chlebem, jen svou prací, svým výkonem a svým umem, nýbrž každým slovem, které přichází z úst Božích.

Jak se ale dává část volného času do služby Bohu? Nejlépe asi tím, že se člověk účastní bohoslužby, uctívání Boha. Když jsou tedy katolíci vlastním církevním přikázáním zavázáni k tomu, aby v neděli spoluslavili mši svatou, je to víc než jen církevní nařízení, je to bližší výklad třetího přikázání, stanovení nejmenší míry toho, co toto Boží přikázání znamená.

Avšak aby se vyhovělo životním zvyklostem dnešního mobilního člověka, tedy aby se mu v neděli ponechalo co možná nejvíce času také k osobnímu uvolnění a klidu, nabízejí se předvečerní mše, už v sobotu večer. Církev se tím vrací ke staré praxi, kdy neděle začínala předvečerem.


Co si myslíte o tomto názoru: „Já chodím na bohoslužbu tehdy, když mě to nutí!“
Občas se setkáváme s námitkou, že bohoslužba jako povinnost nemá příliš velkou cenu. Že je přece daleko poctivější přiznat, že dnes nemám opravdovou chuť, a tedy nikam nechodit.
Je možné zakládat svůj vztah k Bohu na svých náladách a rozmarech?
Jedná se u bohoslužby jen o „religiózní potřeby“ člověka?
Je to, co se dělá z povinnosti, bezcenné?
Při bohoslužbě vyjadřujeme, že máme vztah k Bohu jako jeho stvoření. A to zůstává pravdou i tehdy, když nás to „nenutí“. Avšak trvale není pouhé plnění povinností dostatečnou motivací.


Příkaz půstu a abstinence

Kdo chce něčeho dosáhnout, musí pro to něco udělat. Úspěchu téměř vždycky předchází odříkání: kdo spoří, odříká si konzum; kdo chce ze svých dětí vychovat uvědomělé a kritické diváky, je asketický ve sledování televize; kdo chce zhubnout, postí se. Stále více lidí ze zdravotních, etických nebo také ekologických důvodů přestává jíst maso. Oč méně moderní jsou pojmy jako askeze, půst a abstinence, o to aktuálnější je to, co označují: kdo chce dosáhnout dobrého cíle, musí se k tomu cvičit (askeze [řec.] = cvičení) a z odstupu rozpoznat, co mu v dosažení cíle brání (abstinence [lat.] = zdržení se čeho).

Podobně církevní příkazy půstu a abstinence: vychází z přesvědčení, že svět není dobrý; zlo a špatnost jsou součástí našeho života. Přemýšlením o sobě člověk rozeznává, jak velmi je do tohoto zla zapleten a sám si spřádá vlákna této sítě. To všechno mu překáží na cestě k Bohu. V boji proti zlu doporučuje Bible „bdění, půst a dávání milodarů“. O samotném Kristu víme, že se čtyřicet dnů postil na poušti. Za tím stojí myšlenka, že člověk je neustále v nebezpečí, že bude zabrán do myšlenek a starostí o své pozemské blaho. „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4) Na to chce půst poukázat, pomůže nám nasměrovat se k Bohu.

Vždy jde tedy o duševní postoj, nikdy o vnější dodržování nařízení. Církevní příkazy postit se jsou tudíž vybídnutím k bdělosti věřících. Tyto příkazy slouží k obrácení a nikdy nejsou samoúčelné. Jsou znamením společenství s Kristem. Ve vzpomínce na jeho smrt jsou proto např. všechny pátky dny pokání. „Všichni katolíci jsou v tento den povinni“ (od 14 let) přinášet tzv. „páteční oběť“.

Dříve tato oběť ve většině zemí světa (ale ne všude) spočívala ve zdržení se od masitých jídel. Maso si dříve mnozí mohli dovolit jen o svátečních dnech. Avšak vzhledem k tomu, že odepření si masa dnes již pro mnohé lidi neznamená skutečnou oběť, a že navíc duch příkazu není splněn, když člověk sice nejí maso, ale zato si dopřává jiné požitky, může dnes katolický křesťan volit svou formu odříkání. I nadále může páteční oběť spočívat ve zdržení se od masa; rovněž však také v jiném citelném odřeknutí se (např. nikotinu a alkoholu). Je ale také možné vyšetřit si zvláštní čas pro modlitbu nebo ke čtení Písma nebo se rozhodnout pro skutek lásky k bližnímu. Solidarita věřících se pak nejlépe vyjádří, když to, co se ušetří odříkáním, se předá potřebným.

Tato úprava tedy v žádném případě není zmírněním povinnosti, nýbrž smysluplným přizpůsobením dnešním poměrům a také přesunutím odpovědnosti na osobní iniciativu.

Půst nemá co do činění s pohrdáním životem a světem. Jeho prostřednictvím získáváme kritický odstup od toho, co se vnucuje. Činí nás nezávislejšími na věcech, o kterých si myslíme, že se bez nich neobejdeme. Vyjasňuje pohled pro to, co je nezbytné. Svět a náš život se sice stávají „relativizovanými“, ale právě to nám dovoluje nebýt zajatcem světa. Svatá Tereza říkávala: „Když půst, tak půst; když koroptev, tak koroptev!“ Tím je katolický pohled trefně vyjádřen.


Pouti a procesí

Pro mnoho lidí jsou procesí a pouti něco typicky katolického.

Procesí jsou slavnostní průvody zvláště o svátečních dnech, ale také v časech nouze. Tyto průvody, jako např. prosebná procesí, mají vyprosit od Stvořitele požehnání pro vinohrad, louky, zvířata a lidi. Často jsou výrazem poděkování, jako např. průvody jako poděkování za úrodu, nebo vzývání a svědectví víry, jako např. procesí o Božím těle.

Pouti a poutní místa. Pro křesťany jsou posvátná místa spojená se životem a utrpením Krista. Podobně je to s místy, která mají vztah k Bohorodičce, apoštolům nebo svatým. Věřící lidé pociťují, že se na takových místech mohou modlit se zvláštní důvěrou. Skutečně jsou mnohá poutní místa krystalizačními body zbožnosti, z nichž vycházejí silné impulsy podněcující náboženské cítění. Účast – a to zvláště mladých lidí – na poutích takového druhu v současné době opět vzrůstá.

Některým z nás asi tento druh zbožnosti nevyhovuje. Církev nikoho k účasti na tomto religiózním zvyku nezavazuje. Každá pouť má být jen výrazem oddanosti Bohu a důvěry v přímluvu svatých. Mimořádná síla se nesmí připisovat místům nebo obrazům samotným.


Příklady křesťanských zvyků

Růženec

Měli bychom se zmínit ještě o jedné formě modlitby, která platí za „typicky katolickou“, a to o růženci. To, o čem jsme dosud mluvili, bude moci dělat každý nábožensky cítící člověk. Ale růženec – jak se často říká – je přece velmi mechanická „modlitba mnoha slov“, která si vlastně již nezaslouží název modlitba. Připomíná pohanské modlitební formule. Zvláště když se přitom používá také modlitební šňůra.
Budete překvapeni, ale růženec je meditativní modlitba. Ve skutečnosti se totiž říká jen docela málo slov, která se neustále opakují, tak jako i Ježíš na Olivové hoře opakoval stejnou prosbu. Opakování je řečí milujících – a zápasících.

Těmi málo slovy, které se stále opakují, jsou kromě Otčenáše andělský pozdrav Marii a chvalozpěv Alžběty (Lk 1). Avšak myšlenky se nezaměřují na tato slova, nýbrž na události z Ježíšova života, do kterých modlící se člověk v myšlenkách stále hlouběji proniká. Růženec je tedy modlitba zaměřená na Krista.

Ale proč potom tolik slov, proč ta šňůra? Zbožná slova jsou jako řečiště, ve kterém se myšlenky pohybují vpřed, ale zároveň jsou drženy pohromadě. Absolutní ticho může někdy rozptylovat víc než stejnoměrný zvuk. Představte si zurčení potůčku. Když jsme úplně potichu, můžeme snadno upadnout v snění. Slova stále stejné modlitby jsou ale jako břehy, ke kterým se naše těkavé myšlenky stále rozbíhají a od kterých jsou vraceny zpět do středu proudu rozjímání.

A modlitební šňůra? Má jen jednu funkci. Má „svázat“ naše podnikavé ruce. A perly nám ukazují konec určitého úseku. Určují tak rytmus a míru střídajících se námětů meditace. Šňůra pokládá myšlenky takříkajíc do řady. Když se nemůžeme přes veškerou snahu soustředit, pak náhle ucítíme perlu v ruce a vrátíme se zpátky k modlitbě.

Růženec je tedy formou meditace vhodnou pro lidi, pro něž je těžké zklidnit a soustředit se. Pomáhají mu k tomu ty zavrhované vnější předměty.

Předem by však mělo být vyloučeno jedno nedorozumění: kdo si myslí, že po padesátém opakování modlitby podal před Bohem padesátinásobný výkon, tedy jakoby se vychloubá množstvím modliteb, toho modlení je od začátku bezcenné.

Ne všechno se hodí pro všechny. Tento způsob modlení je nabídkou. Mladí katolíci k němu často již nemají žádný vztah. Snad proto, že jim růženec nikdo nevysvětlil. Snad proto, že našli jiné formy, zvláště formy meditace. Každý si rád hledá svou formu.


Popelec

Na Popeleční středu na začátku velikonoční postní doby dělá kněz věřícím na čelo popelem kříž nebo sype popel na hlavu. To je zvyk pocházející z 11. století. Popel je znamením pomíjivosti. Kněz při udílení popelce říká: „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš,“ nebo: „Obrať se a věř evangeliu.“

Žehnání domům na Tři krále (6. ledna)

Na svátek Zjevení Páně (svátek Tří králů) chodí koledníci, oblečení většinou jako svatí tři králové, od domu k domu, zpívají tříkrálovské písně a pronášejí texty, které popisují pouť tří mudrců z Orientu k jesličkám. Přitom se na horní rám dveří píše letopočet a písmena K + M + B (19 + K + M + B + 99). To jsou počáteční písmena slov „Christus mansionen benedicat“, tj. Kristus ať žehná tomuto domu. (Mnozí lidé se mylně domnívají, že se jedná o iniciály jmen tří králů: Kašpar, Melichar, Baltazar.) Obyvatelé domu koledníky většinou odmění vánočním cukrovím nebo také penězi, které jsou určeny na dobročinné účely.

Svátek sv. Martina (11. listopadu)

Svátek sv. Martina (biskupa z Tours), který je uctíván jako předobraz lásky k bližnímu (rozdělil se o kabát se žebrákem), se slaví lampiónovým průvodem dětí (martinské průvody). Přitom se většinou znázorňuje scéna rozdělování kabátu a rozděluje se martinské pečivo. V některých krajích se také jí martinské jídlo (husa). Svátek sv. Martina v dřívějších stoletích platil jako právnický termín a jako termín pro počítání úroků (konec hospodářského roku, výměna čeledě), jako den trhů, začátek zimy a začátek adventu.

Svěcení velikonočních kočiček a průvod na Květnou neděli

Na Květnou neděli přinášejí věřící palmové listy (u nás svazečky kočiček) nebo pentlemi ozdobené vrbové proutky, březové větvičky a mladé zelené snítky na dlouhých tyčích (tzv. palmové trsy) na určité místo mimo kostel. Tam jsou posvěceny. S těmito svazky v rukou se věřící zúčastní průvodu, který má připomínat příchod Ježíše do Jeruzaléma (srov. J 12,13). Posvěcené větvičky si odnášejí domů a až do příštího roku je uchovávají na viditelném místě. Na mnoha místech se během velikonoční noci staré palmové trsy spalují ve velikonočních ohních.

Stále znovu narážíme na totéž: vnější projevy, viditelná znamení prohlubují duchovní život, na druhé straně však mají smysl jen tehdy, jestliže nejsou samoúčelné, nýbrž jsou výrazem vnitřního smýšlení. Pak ale mají skutečně význam – to si lze vyzkoušet.


***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)

 


Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...