Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C Církevní dokumentyLumen Fidei Lumen Fidei, komentáře a zamyšlení k některým paragrafům (13–22) Aleš Opatrný

Lumen Fidei, komentáře a zamyšlení k některým paragrafům (13–22) Aleš Opatrný

11. pokračování

13.a Dějiny Izraele nám ještě ukazují pokušení nevíry, do něhož lid vícekrát upadl. Opak víry tu vystupuje jako modloslužba. Zatímco Mojžíš mluví na Sinaji s Bohem, lid nevydrží čekat. Víra ze své povahy vyžaduje zřeknutí se bezprostředního vlastnění, které je zdánlivě nabízeno viděním; je pozváním k otevření se zdroji světla v úctě k vlastnímu tajemství Tváře, která se chce zjevit osobně a ve vhodném čase.

 

Zní to na první poslech možná překvapivě, ale modlu si může vytvořit i zdánlivě zbožný člověk z něčeho, co má víru jen podporovat. Řada závislostí na pozoruhodných osobách v církvi nebo mimo ní a řada závislostí na podivných soukromých zjeveních směřuje špatným směrem. Touha po „bezprostředním vlastnění“ Božích věcí vede totiž člověka jinam, než úcta k tajemství, které „nevlastníme“, ale s úctou nahlížíme. Otevření se zdroji světla je něco jiného než přesvědčení, že jsem se zmocnil informací a jistot, které hned tak někdo nemá.

  • Když se zeptám sebe sama „bez čeho nemohu ve své víře být“ může se mi ukázat něco, co by se mohlo stát nebo se už stalo jakousi malou modlou.
  • Dávám Bohu čas, aby se mi v nějaké věci lépe ukázal, aby mne překvapil, osvítil - čili umím ve víře čekat?

12. pokračování

13.b Kdo se nechce svěřit Bohu, musí naslouchat hlasům četných model, které křičí: „Svěř se mi!“. Víra pojící se ke konverzi, je opakem modloslužby; je separací od model a návratem k živému Bohu skrze osobní setkání. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podporuje a orientuje život, ukazuje moc svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním.

 

Krásná slova: “věřit znamená svěřit se“. A to ne ledačemu, ale milosrdné lásce! Vyžaduje to důvěru. Důvěru v Boží lásku, která je větší než jsou naše představy o tom, jak by tato láska měla vypadat. A také to vyžaduje bdělost, aby se člověk nesvěřil něčemu jinému více, než živému Bohu.

  • Vzpomenu si na to, kdy jsme se svěřil Bohu a bylo to tak dobře?
  • Vím o nějaké oblasti, kde se Bohu svěřit nechci nebo nedokážu? A proč?

13. pokračování

14. Ve víře Izraele vystupuje také postava Mojžíše, prostředníka. Lid nemůže vidět Boží tvář a Mojžíš mluví s Hospodinem na hoře a všem sděluje Pánovu vůli. ......Víra je zdarma Bohem darovaný dar, který vyžaduje pokoru i odvahu důvěřovat a svěřit se, aby byla vidět osvětlená cesta setkání Boha s lidmi, dějiny spásy.

 

Víra je osobním vztahem s Bohem, je osobním setkáním, ale neděje se bez druhých lidí. Kdybychom neměli svědectví Mojžíše, proroků i apoštolů, jak nám je podává Bible, mohla by být naše víra jen souhrnem našich fantazií. Nikdo nemůže věřit „za nás“, ale my nemůžeme věřit bez spolehlivých svědků víry.

  • Jakou roli hraje v mé víře svědectví Mojžíše, proroků a mnoha dalších osob, ze jejichž zkušenosti s Bohem je jakoby utkán Starý zákon?
  • Jakou roli hraje v mé víře svědectví současníků?

14. pokračování

15. „Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se“ (Jan 8,56).... Všechny linie Starého zákona se sbíhají v Kristu. On se stává definitivním přitakáním na všechna zaslíbení, základem našeho konečného „Amen“ vůči Bohu (srov. 2Kor 1,20)..... Ježíšův život se nyní jeví jako místo definitivního Božího zásahu, svrchovaný projev Jeho lásky k nám. Bůh se k nám v Ježíši obrací slovem, které není jedním z mnoha, nýbrž věčným Slovem (srov. Žid 1,1-2). Neexistuje větší záruka, kterou by Bůh mohl dát, aby nás ujistil o své lásce

 

Ježíšova jedinečnost je jádrem našeho křesťanského sebevědomí o jedinečnosti křesťanské víry a životní cesty. Nejde o to, že my křesťané jsme nejlepší, ale jde o skutečnost, že naše víra stojí na přijetí jedinečného a definitivního Božího slova, kterým je Ježíš. On je zárukou, pravdivosti našeho chápání Boha. Nikdo jiný a nikdo menší.

  • Ačkoliv to vypadá jako zbytečná otázka, ptejme se přece: Jak stojí má víra na Ježíšově osobě a Ježíšově slově?
  • Nehledám ještě nějakou jinou spolehlivější jistotu, než kterou je Ježíš? Třeba v soukromých zjeveních, duchovních vůdcích  nebo v sobě samém?

15. pokračování

16. Maximální důkaz věrohodnosti Kristovy lásky se nachází v jeho smrti pro člověka. Položit život za přátele je maximální důkaz lásky (srov. Jan 15,13) a Ježíš jej položil za všechny i za ty, kdo byli nepřáteli, aby proměňoval srdce. Proto evangelisté spatřují v okamžiku ukřižování vrcholný moment víry, protože v něm září výše a šíře božské lásky..... Nicméně, právě rozjímáním Ježíšovy smrti víra sílí, dostává se jí pronikavého světla a zjevuje se jako víra v nezlomnou lásku k nám, schopnou podstoupit smrt, aby nás spasila. V tuto lásku, která se nevyhnula smrti, aby prokázala nakolik mne miluje, je možné věřit.

 

Ježíšova smrt by pro nás neměla být především důvodem k smutku, pláči a lítosti nad ním, ale má být ujištěním o velké Boží lásce k nám „až k smrti“. Na rozdíl od romantických textů, které se „láskou až za hrob“ zaklínají zde nejde o romantiku. Je tu drsná smrt, za kterou stojí neuvěřitelná láska k lidem - hříšníkům.

  • Tváří v tvář Ježíšově lásce k nám, která se nezastavila ani před křížem, si můžeme uvědomovat, jak mnohem menší překážky jsou schopny „zatarasit“ v našich životech cestu naší lásky k bližním i k Bohu. 
  • Pouhé konstatování Ježíšovy lásky by bylo nedostatečné. Je zde namístě obdiv, i když ani ten není s velikostí jeho lásky souměřitelný.

16. pokračování

17. Kristova smrt vyjevuje naprostou spolehlivost Boží lásky ve světle jeho zmrtvýchvstání. Kristus jakožto vzkříšený je spolehlivým svědkem, hodným víry (srov. Zj 1,5; Žid 2,17), pevnou oporou naší víry. „A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra“, prohlašuje svatý Pavel (1 Kor 15,17). Kdyby Otcova láska nedala Ježíšovi vstát z mrtvých, kdyby nemohla dát život jeho tělu, pak by nebyla plně věrohodnou, schopnou osvěcovat temnoty smrti. ....Právě proto, že Ježíš je Syn absolutně zakořeněný v Otci, mohl přemoci smrt a plně dát zazářit životu.

 

Vzkříšení je jádrem a pro některé také křížem křesťanské víry. Jen vzkříšení znamená plné a definitivní překonání moci zla. Je to něco zcela jiného, než lidské projekty, které chtěly vykořenit zlo a místo toho dosáhly totality, udržované mnohdy násilím. Ale vzkříšení se také vzpírá našemu zavedenému způsobu poznávání - nelze je experimentálně dokázat. Je to věc víry, proto je u řady křesťanů přesvědčení o vzkříšení slabé.

  • Jaké místo má vzkříšení v mé osobní víře?
  • Jaké důvody mám k tomu, abych ve vzkříšení věřil?

17. pokračování

18. Plnost, k níž Ježíš víru přivádí, má další rozhodující aspekt. Ve víře Kristus není pouze tím, ve kterého věříme, maximálním zjevení Boží lásky, ale také tím, s nímž se spojujeme, abychom mohli věřit. Víra nejenom hledí na Ježíše, ale dívá se také z Ježíšovy perspektivy, Jeho očima; je to účast na jeho způsobu vidění..... Ježíš, Jeho Syn, se prezentuje jako ten, který nám vysvětluje Boha (srov. Jan 1,18).

 

Toto je nádherné místo encykliky. Obrací směr naší pozornosti od „hledění na Ježíše“ k „hledění s Ježíšem“. Když takto čteme řádky evangelií a když se takto díváme na svůj život, můžeme se o Bohu dozvědět více, než jen usilovným mudrováním. Má to být nekončící proces - tak, jak postupujeme životem se potřebujeme znovu a znovu dívat s Ježíšem, tedy jeho očima na to, co prožíváme a co je kolem nás. Srovnávat nás pohled s tím, jak se na věci světa a události života díval on. 

  • Je prosba o víru trvalou součástí mých modliteb?
  • Jsem přesvědčen o tom, že mi Boží Syn Ježíš pomáhá poznávat Trojjedinéhé Boha a rozumět mu?

18. pokračování

19. Apoštol Pavel nám touto účastí na Ježíšově způsobu nazírání ve svých spisech zanechal popis věřící existence. Ten, který věří, je přijetím daru víry přetvořen v nové stvoření, dostává se mu nového bytí, synovského bytí, stává se synem v Synu. „Abba, Otče“ je nejvíce charakteristickým výrazem Ježíšovy zkušenosti, která se stává jádrem křesťanské zkušenosti (srov. Řím 8,15).

 

Víra nemůže být jen jakýmsi „přídavkem“ k našemu životu, ozvláštněním některých životních momentů, ať příjemných nebo bolavých, „nedělním přílepkem“. Být „novým stvořením“ neznamená být hned dokonalým člověkem, ale znamená to změnu životní orientace, která vyrůstá s našeho „hledění s Ježíšem“. Má postupně prorůstat celým životem, ovlivňovat ho a měnit. Křesťanství si prostě žádá celého člověka, protože mu chce dát nesmírně mnoho.

  • Jaké obohacení jsem už za svého života víry, tedy s Ježíšem, dostal?
  • Mám něco, co si chci řídit po svém, kam Pána Ježíše nechci pustit? 

19. pokračování

20. Nová logika víry se soustředí na Krista. Víra v Kristu nás zachraňuje, protože v Něm se život radikálně otevírá lásce, která nás předchází a přetváří zevnitř, jedná v nás a s námi. .....Svým vtělením a vzkříšením Boží Syn objal celého člověka a přebývá v našich srdcích skrze Ducha svatého. Víra ví, že se nám Bůh stal velice blízkým, že Kristus nám byl dán jako velký dar, který nás vnitřně přetváří, přebývá v nás a tak nám dává světlo, jež osvěcuje počátek i konec života, celý oblouk lidské pouti.

 

Snad ten, kdo uvěří jako dospělý, si snáze uvědomí, že „logika víry“ je v jeho životě něco nového. Ten, kdo ve víře vyrostl, bude spíš pociťovat svou odlišnost od „logiky života“ lidí kolem sebe. Jde ale vždy o totéž. Je třeba přivolit k tomu, aby nás „Kristus objal a přebýval v našich srdcích“, byť na to budeme v běhu dní opakovaně zapomínat nebo pochybovat, zda to tak je.

  • Jak si představuji toto „objetí Kristem“ ve svém vlastním životě?
  • Je mi Kristus opravdu darem, který se včlenil do mého života a ovlivňuje ho? Nebo zatím váhám? Nebo o tom zatím ani nepřemýšlím? 

20. pokračování

21. Můžeme tak pochopit novost, k níž nás přivádí víra. Věřící je přetvořen láskou, které se otevřel ve víře, a ve svém otevření této lásce, která mu byla nabídnuta, rozpíná se jeho existence za sebe. Svatý Pavel může tvrdit: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20), a povzbuzuje: „ať Kristus vírou přebývá ve vašem srdci“ (Ef 3,17).

 

Všimněme si rozdílu: Křesťanství je chápáno (právem) jako starobylé, ale víra člověka je zde představována jako skutečnost, která působí novost. Ježíšova láska, která se týká všech lidí, je každým, kdo uvěří, jedinečně a tedy nově přijímaná. Život člověka se jejím působením mění. Tak se starobylé křesťanství u každého, kdo věří, stává v jeho osobě novým.    

  • Jak to vlastně dělám, abych zval Pána Ježíše do svého života, do svého srdce?
  • Mohu si vzpomenout na nějakou chvíli, kdy Kristus „žil ve mně“ a přemohl tak ve mně zlo nebo v mém nitru vyvolal vděčnost či důvěru k nebeskému Otci?

21.pokračování

22. Tímto způsobem se existence věřícího stává církevní existencí. Když svatý Pavel mluví k římským křesťanům o jediném těle, kterým jsou všichni věřící v Kristu, vybízí je, aby nebyli domýšliví. Každý má o sobě smýšlet „ve shodě s tím, v jaké míře udělil Bůh každému víru“ (Řím 12,3).... Obraz těla nemá redukovat věřícího na pouhou část anonymního celku, na pouhý prvek velké mašinérie, ale zdůrazňuje spíše živoucí sjednocení Krista s věřícími a všech věřících vzájemně (srov. Řím 12,4-5). Křesťané jsou „jeden“ (srov. Gal 3,28), aniž by pozbývali svoji individualitu a ve službě druhým se každému dostává vlastního bytí až do dna.

 

Každý jsme ve víře a ve vztahu k Bohu originálem, ale protože patříme jednomu jedinému Trojjedinému Bohu, patříme také navzájem k sobě. Proto „věřit bez ostatních křesťanů“, čili mimo církev, dost dobře nejde. Jedinečnost osoby a společenství věřících se navzájem nevylučují. Ovšem pouhé společenství bez jedinečného vztahu ke Kristu by nebylo projevem křesťanské víry.

  • Chápu církev jen jako „lidský spolek“ nebo jako společenství lidí, které vlastně dává dohromady sám Bůh?
  • Podobě jako v rodině mně druzí nejen obohacují, ale také zatěžují. Jsem ochoten to přijmout?

 

 


 
 
Autorem encykliky Lumen Fidei je papež Benedikt XVI. a jeho nástupce papež František.
Encyklika byla slavnostně vyhlášena 5.7.2013.
Reflexe k encyklice na pokračování píše Aleš Opatrný.
Další (zatím zveřejněné) komentáře k encyklice Lumen fidei naleznete zde.
 

Nad encyklikou Lumen fidei - knížka do kapsy


Úvahy Aleše Opatrného zpřístupňují hluboký teologický text encykliky širokému okruhu čtenářů. Jednotlivé kapitolky mají podobu krátkých zamyšlení nad slovy encykliky, po nichž následují otázky k reflexi. Knížku lze použít pro exercicie všedního dne, ale i pro práci ve společenství.

Ve světle víry (odkaz na ikarmel.cz)

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...