Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty O Osobnosti, svatíKardinál Štěpán Trochta Mauthausen (Kapitola z knihy Štěpán Trochta)

Mauthausen (Kapitola z knihy Štěpán Trochta)

Jméno Mauthausen vzbuzovalo úzkost a hrůzu od roku 1938 do roku 1945. Zdejším koncentrákem a jeho detašovanými "pracovišti" prošlo více než 195 000 vězňů a více než 105 000 z nich zde bylo zavražděno nebo zahynulo ve strašných mukách. Krátce po obsazení Rakouska Německem si SS jako vhodné místo pro vybudování koncentráku vybralo kamenolom poblíž Lince. Jednalo se o "mateřský" lágr pro rakouskou oblast. Převážnou část vězňů tvořili političtí vězni z nejrůznějších důvodů (rasových, náboženských, stranických). Kromě nich zde byly umístěny i zločinecké živly rakouské či německé, které vykonávaly vězeňské funkce (kápové, vedoucí bloků apod.).

Kdo byl "dolifrován" do lágru, byl zcela izolován a zbaven veškeré osobní identity. Pozbyl jméno, stal se pouhým číslem, které nosil na prsou svého oděvu spolu s dalším označením ve tvaru trojúhelníku či hvězdy a písmenem národní příslušnosti (např. F = Francouz).

Vězni budovali vlastní lágr, opevnění, budovy a vybavení pro SS a později byli hlavně nasazeni v kamenolomu. Od roku 1943 pracovali i pro zbrojní průmysl (zejména ve vedlejších, Mauthausenu podléhajících táborech a pracovištích).

Budíček byl v létě od pondělka do soboty ve 4.45 hodin, od 5.15 byl odpočítávací apel a po něm od 6.00 do 12.00 práce. Polední přestávka včetně namašírování a odmašírování do lágru k přepočítání pracovních komand trvala hodinu a od 13.00 až do 19.00 hodin opět pracovní doba. Znovu následoval odpočítávací apel a po něm výdej jídla. V neděli pracovala jen určitá vybraná komanda pro zbrojní průmysl a oddělení trestní. V zimě byl budíček v 5.15 hodin. Práce v kamenolomu trvaly do setmění. Dozorčích esesáků bylo v roce 1938 1 500 a koncem války až do 9 000.

Po levé straně vstupní brány byla věž s kovovými řetězy pro mučení. Vedle věže byla po pravé straně "zeď nářků", kde se podle nálady SS odbývaly první výslechy, ponižování, vězni zde stáli hodiny, ba někdy až dny směrem ke zdi a byli přitom spoutáni řetězy. Na nástupišti čili apelplacu se konalo dvakrát až třikrát denně přepočítávání vězňů, případně se zde prováděly veřejné popravy.

V ubytovacích barácích sloužily ke spaní dvouposchoďové dřevěné postele, kde na jedné posteli průměrně spali dva vězni. Protože s těly popravených na popravišti narůstaly potíže, bylo ve sklepě u ošetřovny vybudováno krematorium s třemi spalovacími komorami. Před spálením byla mrtvola ohledána na kamenném stole, zda nemá zlaté zuby, které by jí mohly být vyrvány, nebo jestli její kůže nestojí za stažení pro následné zhotovení kabelek pro příslušnice SS. Hned vedle krematoria byly plynové komory, "aby to šlo rychleji a bez přepravy zastřelených".

Starý kamenolom byl vhodným místem pro mučení vězňů. Denně zde bylo nasazováno na práci až 2 000 vězňů. Jako pracovní nástroje měli jen sekery a špičáky. Tisíce lidí zde ukončilo svůj život.

Nalámaný kámen pak vynášeli vězni po 186 příkrých a úzkých schodech nahoru k následnému stavebnímu využití. V průměru zde dokázali vězni přežít šest týdnů, maximálně tři měsíce života. Jsou to takzvané "schody smrti".

V útesu nejvýše položeném nad lomem byla takzvaná "stěna parašutistů", odkud esesáci nutili vězně skočit anebo je shazovali po skalách dolů ke své zábavě ať už jednotlivě, či po celých skupinách.

Některé bloky měly prostor na umytí a nádoby pro WC. Jiné byly i bez těchto základních zařízení.


Ke svému pobytu v Mauthausenu říká sám dr. Trochta:
Domnívám se, že jsem odcházel z Terezína do Mauthausenu ke konci září 1942. Přesné datum neznám, ani se nepamatuji na kolegy, kteří jeli se mnou. Vím, že jsme byli vyvoláni před strážnici, kde vládl Neubauer, a bylo nám nařízeno, abychom se na dvoře svlékli do naha.

S ním vyšel plukovník Hron a jeden písař, který vyvolával naše jména. Před svlečením musel provést důkladnou prohlídku našich kapes a domnělých skrýší. Měl jsem v kapse růženec a nějakou medailku Panny Marie. Snažil jsem to ukrýt při svlékání do dlaně. Neubauer mne však uhodil po ruce a vyzval mne, abych mu ukázal, co skrývám. Růženec vypadl na zem.

Neubauer na něj asi dvakrát šlápl botami a odkopl ho dozadu. Domníval jsem se, že ho nechá zkonfiskovat, ale k mému překvapení mi maminka po mém návratu sdělila, že růženec byl spolu s jinými věcmi zaslán v balíku do mého rodiště. Matka se na něm modlila po celou dobu mého věznění.

Na cestu jsme dostali svoje civilní šaty. Nemohu říci s určitostí, kolik nás bylo tenkráte do Mauthausenu transportováno. Byl jsem jen svědkem, že na různá nádraží odváděli z Malé pevnosti skupinky vězňů, ale do kterých lágrů která skupina jela, nevím. Domnívám se, že ze všech terezínských vězňů tehdy transportovaných jsem dojel do Mauthausenu sám. Cestou ovšem přistoupil k nám do vagonu značný počet vězňů tam přepravovaných odjinud. Byli to vězni, kteří si odpykávali své tresty ve věznici - převážně Židé z českého prostředí - a namísto na svobodu putovali do tohoto vyhlazovacího tábora. Jednoho jsme z mauthausenského nádraží donesli do lágru již mrtvého a dva odvedli na smrt již při nástupní prohlídce, poněvadž už byli tak slabí, že se již dle úsudku blokáčů nehodili k žádné práci.

Tak "přívětivé" bylo pro mne přijetí v novém "domově". Při mém příjezdu byl zde již Mons. Švec na nemocničním oddělení, kam ho úplně zničeného přijal učitel Nesvatba, který tam byl písařem.

V tomto koncentráku zemřel také známý český písničkář Karel Hašler. Později jsem byl přidělen na jeho bývalý blok. V Mauthausenu jsem zůstal skoro do konce roku 1944.

Tolik přímá výpověď dona Trochty, k níž z jiných pramenů přidáváme bližší informace o jeho zdejším pobytu. Z jeho již dříve vydaného životopisu přejímáme další informace:

Když se vězeň Trochta druhý den ráno probudil v novém domově a viděl elektrickým proudem spálená a zohavená těla sebevrahů na venkovním oplocení tábora, pomodlil se v duchu za duše zemřelých a s úplnou odevzdaností do vůle Boží šel do kamenolomu. Teprve ponenáhlu si uvědomoval celou hrůzu nové situace. Nacházel se v táboře, ve kterém každým dnem musel být usmrcen určitý počet lidí. Každý den ráno přišli esesmani, vyvolali několik vězňů a ti se už nikdy nevrátili. Práce v kamenolomu byla těžká, mnohem těžší než v Terezíně. I jídlo bylo horší. Ustavičný hlad, zima, stálé nervové vypětí, nelidská dřina v kamenolomu, to vše pomáhalo slabého lidského tvora zlikvidovat.

Bylo třeba zajistit práci plynovým komorám, které pracovaly naplno. Zvlášť na konci války přivážel denně nákladní vlak nové dodávky lidského materiálu, který musel být v zájmu bezpečnosti třetí říše co nejdříve zpracován. Jen s vírou v Boha bylo možno v tom nelidském prostředí přežít anebo z něj užitečně odejít pro věčnou odměnu.

Zvláštním řízením Prozřetelnosti mu bylo povoleno přijímat v určitých intervalech v omezeném rozsahu dopisy i balíky, přestože měl označení RU (návrat nežádoucí). Asi Někdo nahoře měl na něm zájem, protože bez balíků potravin, které mohl dostávat od salesiánů z Prahy či z domova, by bylo jeho přežití nemyslitelné. Vězeň RU neměl právo na lehčí práci. Jeho život se pomalu stravoval. Jestli práce v kamenolomu vězeň vydržel nejvýše šest měsíců, Trochta zde pracoval téměř rok. Jak později sám doznal, byly to balíky potravin, které ho zachránily. Řekl:

Byl jsem tak udřený a vyčerpaný, že kdyby se mne někdo zeptal, jak se jmenuješ, tak bych ani nevěděl, jak odpovědět. Když přišel balík, první, po čem jsem sáhl, byla cibule. Když jsem ji snědl, už jsem zase věděl, že su Štěpán Trochta.

Vyčerpaný a nemocný musel prožívat koncem roku 1942 své kritické chvíle. V dopise z prosince, v němž děkuje za balík, je jeho rukopis nejhorší ze všech dopisů. Prozrazuje vyčerpanost a nemoc. V některých místech je rukopis dokonce nečitelný. Trochta v něm naléhavě prosí o modlitby a odporoučí se v důvěře Panně Marii. Než se ale jeho situace zlepší, bude se muset napít ještě hlouběji z trpkého kalicha utrpení.

Trochta byl umístěn na bloku č. 13 a jmenoval se "číslo 12791". Počátkem léta roku 1943 se asi některému z velitelů tábora jevila jeho vyhublá postava zralá pro krematorium. Naskytla se k tomu "ušlechtilá" příležitost. Jednoho rána bylo při nástupu vyvoláno sedm Židů a k nim Trochta. Měli vyprazdňovat kádě táborových záchodů. Byli rozděleni do dvou čtveřic a každá z nich vynášela na tyčích přeplněnou káď. Ty pak nakládali na vůz, který museli odtáhnout až k místu vylévání. Cesta, kudy jeli, nebyla asfaltovaná a sypký terén ujížděl pod nohama. Kola vozu nezabírala a všichni byli při strkání vozu politi obsahem kádí. Doprovázející esesák zařval na Trochtu: "Žide, tlačit!" Ten, protože neměl žlutou židovskou hvězdu, nepočítal s tím, že to platí jemu, ale vtom - prásk! Ucítil bolest v ruce. Skočil a chytil se kola vozu. Následovala další rána a nová bolest. Tentokrát v noze. Esesman po něm střílel.

Trochta měl vždy hbitý postřeh a okamžité reakce. Bleskově poznal vážnost situace, svalil se na zem a zůstal nehybně ležet. Dvě minuty ticha, v nichž se rozhodovalo o jeho životě a smrti. Rozhodnutí esesmana vyznělo pozitivně: "Hoďte ho na káru!" A tak dvoukolák, který právě jel kolem s mrtvolami do krematoria, dostal o jeden kus navíc. Postřelený Trochta cestou omdlel. Když se probral, bylo všude kolem hrobové ticho. Kde je? Co se stalo? Pomalu se zorientoval, že leží na vozíku mrtvol blízko krematoria.

Když si to vše uvědomil, utrhl kus nohavice jednomu nebožtíkovi a ovázal si zakrvácenou nohu. Svezl se pomalu z káry a doplížil se do blízké ošetřovny. Tam byl zrovna jihoslovanský lékař. "Jsem katolický kněz, mám úraz, pomozte mi." Úraz a postřelení byly samozřejmě dvě rozdílné věci a pro lékaře to bylo velké riziko. Přesto mu vyoperoval náboje, poskytl nutné ošetření, a tak Trochtovi zachránil život.

Život byl sice zachráněn, ale na blok 13 se vrátit nemohl. "Byl zemřen," tak zněl mezi vězni tábora překlad úředního ověření smrti u čísla 12791. Než co se nestalo!

Božský režisér změnil na jevišti scénu. Noc přespal Trochta na ošetřovně (pokud vůbec spal) a ráno se radil onen jihoslovanský lékař se svým přítelem, vězněným německým knězem, co dál. Ten Němec právě sloužil na vrátnici a zapisoval jména příchozích z nových transportů. A tak se stalo, že byl vězeň Trochta zapsán s novým přísunem vězňů sice pod svým jménem, ale pod jiným číslem a bez označení RU. Byl přidělen na blok č. 9 a žil - i když bolestně - dál.

Zanedlouho poté tlačil Trochta vůz a tu ho najednou zpozoroval esesman, který ho postřelil. Snad vězeň ještě trochu kulhal, snad se upamatoval na jeho tvář. Pouze procedil mezi zuby: "Ty, pojď sem," a ukázal na něj. Odvedl jej od skupiny a poručil mu připravit v široké bečce chlorové vápno, které sloužilo k dezinfekci. Jakmile se Trochta trochu sehnul, udeřil jej lopatou do zad a shodil ho do vápna. Přitom mu nohou přišlápl krk, aby ho tam udusil. Opět kritická situace. Trochta pochopil, že mu zbývá pár chvil života. Začal se modlit modlitby umírajících a svou duši poručil svému Stvořiteli a Spasiteli. Když už se dusil, chtěl se v sebezáchraně ještě jednou nadechnout vzduchu, nečekaně se otočil a prudce trhnul hlavou. Esesmanovi přitom uklouzla noha a sám spadl do kádě. Drama se stupňovalo. Namočený dozorce se rozzuřil. Popadl lopatu a mlátil Trochtu hlava nehlava. A byl by jej možná i dotloukl. Ale nebylo to dosud v Božím plánu. Náhle se spustil alarm, protože někdo utekl z lágru. Dozorce musel plnit svou povinnost a honit uprchlíky.

Trochta se uchýlil opět na ošetřovnu: celý dotlučený, pořezaný od lopaty, noha mu ještě více otekla… Ale měl štěstí. Ujal se ho český lékař - vězeň MUDr. Podlaha - a zařizoval věci tak, aby tam mohl zůstat dost dlouhou dobu. Prospělo mu to. Když tam přišel, vážil 46 kg, a když odcházel, měl už 75 kg.

Do kamenolomu či na jiné těžké práce se již nevrátil, známému esesákovi se pokud možno klidil z dohledu. Dokonce se se svým zemědělským umem dostal na lehčí práce uvnitř tábora.

Blíže se k době mauthausenského koncentráku vrací svými informacemi i P. V. Šebek, předseda APU v Praze, když píše (týdeník Neděle, ročník 1947):

Hned jak přišel do Mauthausenu, musel pracovat na "štráfce" na pověstném tzv. sportplacu, kde se umíralo, zabíjelo. Potácel se stále mezi životem a smrtí. Kápové si na něho zasedli, patrně proto, že byl knězem. Musel zvlášť těžce pracovat, ať již sám, nebo ve skupinách se Židy, dělat těžké práce, nosit kameny a odnášet fekálie.

K slzám dojímá vyprávění o některých zvlášť smutných dnech, jako např. o Vánocích roku 1943. Do ponurého života vězňů se na Štědrý den vkrádaly tesklivé myšlenky. I ti nejotrlejší, kteří v Boha málo věřili, jihli. Na bloku č. 9 si čeští vězňové připravovali improvizovaný vánoční stromek, někteří z komanda elektrikářů se postarali o jeho osvětlení. Vězeň Trochta organizoval zpěv koled. Každý šetřil něco z jídla nebo nějak pomáhal. Dva nebo tři se spojili na přípravu večeře. Don Trochta se spojil s velmi šikovným bohoslovcem olomouckého semináře, sehnal cibuli s kořením, uvařil polévku a ještě nějakou krmi. Pozval všechny ke své posteli. Sotva však vylezl nahoru, přišel polský bohoslovec - vězeň - s prosbou o sv. zpověď. Don Trochta hned nechal večeři a šel, procházel se v temnu mezi bloky s bohoslovcem, vyslechl jeho zpověď a dal mu rozhřešení. Popřáli si požehnané Vánoce a rozešli se.

Mezitím vrazil na světnici Arbeitsführer, proslulý ďábelskou krutostí, strhal dráty ze stromku a vše rozházel. Potkal vracejícího se Trochtu, nechal ho projít, ale pak se obrátil, zavolal ho zpět, a když stál v pozoru, šlehal ho dráty po tváři, až stříkala krev, a obličej mu rozšlehal. Někteří to viděli. Trochta se pak umyl, sedl si na patře na postel a gratuloval ostatním k šťastným a požehnaným Vánocům. Nikdo nic nezpozoroval, jen si všimli, že je nějak málomluvný. Mlčel o svém případě, aby nekazil náladu. Po večeři řídil zpěvy koled, jako by se nic nestalo.

Jednou při vynášení kamenů z kamenolomu po schodech smrti byl již na pokraji svých sil a chystal se na smrt. Kamarádi se s ním už loučili, neboť nemohl do kopce a zdálo se, že klesne a vydechne. Tu jej znenadání zavolal kápo, a když se dozvěděl, že jako kněz pracoval v Ostravě, řekl, že jeho rodiče byli také z Ostravy, a přeložil ho na lehčí práci.

Kdo tenkrát znal tajné plány Prozřetelnosti?


Kniha Štěpán Trochta

Vyprávění o životě významné osobnosti našeho národa kardinála Štěpána Trochty, který je svědkem mnoha těžkých období našich nedávných dějin. Dějiny naší země hluboce ovlivnily jeho život, ale i on ovlivnil dějiny našeho národa. Autor čerpá z vyprávění pamětníků, z publikovaných i původních dokumentů, včetně 894 stran dochovaných dokumentů z archivu StB. Text je doplněn mnoha dokumenty a fotografiemi.

Vydalo nakladatelství Portál


Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...