Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VýchovaDelší texty Mohou věřící rodiče vychovat věřící děti? (Aleš Opatrný)

Mohou věřící rodiče vychovat věřící děti? (Aleš Opatrný)

Na začátek si řekněme o nových aspektech života, v němž se naši mladí musejí pohybovat a které ovlivňují jejich pohled na svět, na život i na víru:


1. Dříve bylo samozřejmostí být věřícím člověkem. Opak byl zvláštností. Dnes je tomu zcela jinak: Být věřícím není samozřejmé.

2. Lze statisticky doložit, že od 50.let tohoto století v diasporním prostředí zaniká víra, která není předávána s reflexí ("u nás byli všichni pokřtění, tak pokřtíme i naše dítě"). Při této situaci víra ve 2. až 3.generaci mizí. Jak jinak by se mohlo stát, že v této zemi v roce 1947 se přes 70% lidí hlásilo ke křesťanství a za 50 let je to 20%? Nyní se 50% občanů výslovně nehlásí k žádné církvi. To je příliš dramatická změna za krátkou dobu.

3. Čím dále více se od sebe vzdalují prvky, které by měly tvořit jednotu: víra jako osobní postoj a život v církvi; život v konkrétním společenství křesťanů, které člověku vyhovuje, a akceptování světové církve; osobní postoj víry, přilnutí k víře a akceptování katolické morálky (zejména sexuální).

4. Během tří generací se podstatně změnily skupiny, s nimiž se dospívající identifikují a do jejichž podoby chtějí dorůst. Jedná se o změnu od rodiny, třídy nebo stavu k partě, k idolům pop-music, k ideologii mládežnických časopisů. Když někdo dříve vyrůstal v generaci řeznické, tak zpravidla někdo z potomků chtěl vzít řemeslo po tatínkovi a chtěl se také stát řezníkem. Řada rodových rolí se dědila, řada lidí chtěla dosáhnout dokonalosti - třeba řemeslnické - svého otce. Nyní je pro spoustu mladých lidí mnohem přitažlivějším idolem někdo, kdo je na prvních stránkách časopisů nebo koho znají z televize. Jako budoucnost, jako správný život mladých lidí se jim představuje svět časopisu typu Bravo, Dívka apod. bez ohledu na to, že tyto časopisy neodrážejí typický svět mladých. Mladý člověk se mnohem více identifikuje s těmito idoly než s dědictvím po rodičích.

5. Křesťanská víra je spojena dosti podstatně s lidskou zralostí. Víra roste se zráním, tedy se stárnutím člověka. Ale právě starý člověk, nositel hluboké a vyzkoušené víry, není dnes idolem. Existuje idol mládí, nikoliv idol starších lidí. Někdy je to i pochopitelné, protože v otázce vztahu k výpočetní technice mladý člověk naprosto strčí toho staršího člověka do kapsy. Je dnes příliš mnoho oborů, kde stáří je nevýhodou a kde se zkušenost neuplatní.

6. Náboženství má jeden ze svých klasický kořenů (nikoliv jediný) v otázkách smyslu a naplnění života. Je to opět záležitost zralosti a souvisí s otázkou smrti. Smrt je z myšlení lidí soustavně vytěsňována a otázky smyslu života a smyslu stáří jsou proměňovány a banalizovány množstvím dorážejících podnětů. Člověk se spíše stará o to, aby svůj život využil a nepromarnil, než aby přemýšlel o tom, co mu přijde příliš abstraktní (např. o náboženských pravdách).

7. Do popředí pozornosti vstupují především otázky kvality života (chci žít co nejlépe) a otázky zvládnutí náročnosti spletitého světa, který je tolik postaven na výkonu. V tom hledá člověk pomoc, nikoliv ve vznešeném hledání smyslu života.

8. Člověk se pohybuje v supermarketové kultuře. Obrazně i do slova řečeno. To znamená: do svého nákupního vozíku si i v oblasti náboženství dává to, co se mu líbí, na co má chuť, a zkombinuje to podle vlastních představ s důrazem na to, že "nikdo mi do toho nebude mluvit" a "na nic nebudu čekat" - to, co chci, chci mít podle svého a hned. A ne podle jiných a za čas.

9. Vzdálenost mezi generacemi otců a synů se v něčem zvětšuje a v něčem se vztah převrací. Zvětšuje se tak, jak se od sebe vzdalují vnitřní světy lidí starších a mladších. Vztah se převrací tím, že mladý člověk je v mnoha věcech ve vztahu k technice a k technikám mnohem schopnější než jeho zkušený rodič a děd.

10. Velmi rozličné náboženské požadavky a potřeby dnešního člověka může ukázat trojí nový fenomén v dějinách Evropy, který se objevuje zhruba v posledních dvou desetiletích:

- Zajímavé je ne lavinovité, ale přesto nezanedbatelně velká akceptace budhismu, který je kulturně pro nás cizorodý, a přece řadou lidí tak akceptovaný patrně jako výraz touhy po náboženském prožitku, který není vázán na nikoho zvenčí, na žádnou autoritu a který pomáhá zvládat všudy přítomný stres. - to je pokus o vysvětlení, samozřejmě neúplný.

- Akceptace podobně cizorodého náboženství v Evropě, a to islámu. Přísnost a jednoznačnost jeho regulí spojená se značnou smyslovostí, je něco jiného než křesťanství a řadě lidí to zřejmě více vyhovuje.

- Při vší touze po svobodě a hlídání si svobody nezávislosti je nepřehlédnutelný příklon určité části populace k velmi autoritativním sektám. Je to hledání jednoduchého světa, kde je všechno vysvětleno, kde se vše svede na odpovědnou autoritu, která řekne, co být má a co nemá, a člověk je zbaven nejistot.

Můžete si říci, že toto všechno bylo abstraktní a že byste raději věděli, jak na dětí máte jít, abyste na ně vyzráli. To vám ovšem neřeknu, protože to nevím. Navíc si však myslím, že bez poznání a uznání světa, ve kterém se mladí lidé pohybují, a zvláštností jejich postojů jim těžko můžeme rozumět a jsme v nebezpečí, že si "pořád budeme zpívat svou", kterou oni nebudou poslouchat, která nebude pro jejich život aktuální. To neznamená, že se všemi těmito novými aspekty života budeme souhlasit, ale musíme uznat, že toto všechno na ně působí a že se s tím vším musí vyrovnávat. Nemůžeme jen říkat, že "to za nás tak nebylo, to jsou jen hlouposti".





Víra mladých a víra dospělých

Pokusím se srovnat, co myslíme vírou my starší a co myslí vírou dnešní dospívající.

Vírou rozumíme souhrn tří věcí: osobní přesvědčení, styl života a závazná morálka - toto tvoří zralému člověku celek (křesťanské) víry. Tento celek nemůžeme předpokládat u mladých lidí.

Co je víra pro mladého člověka?
- Osobní přesvědčení
- Soubor osobně vybraných náboženských postojů, pravd a praktik - v tom se trošku projevuje supermarketová kultura ("vyberu si do svého vozíčku, co chci")
- Jednání ve shodě se skupinou, s níž se identifikují - je to stejně důležité jako osobní přesvědčení, někdy i důležitější. I když já si čím dál více myslím, že je to velmi důležité i pro nás dospělé. Velká část dospělých v první řadě hledá skupinu, s níž by se mohla identifikovat, do které může spokojeně patřit. Když ji najdou, přijmou jakoukoliv věrouku, kterou tato skupina nabízí. To platí v plné míře o sektách. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč lidé vzdělaní a inteligentní dokáží někdy věřit tak absurdním tvrzením, která jim předkládají v sektách. Totéž si o nás musí myslet jiní, kterým naše křesťanství může připadat stejně absurdní a stejně neuvěřitelné.
Zdá se tedy, že identifikace se skupinou je velmi důležitá a není samozřejmá, protože už jenom málo kde je prostředí, v němž člověk roste, homogenně křesťanské. Pokud ano, tak maximálně do vstupu na střední školu.

Co je kamenem úrazu pro mladé lidi?
- Konformita náboženského života. Mladí lidé konformitu chtějí, ale svoji. Konformita života v církvi je částečně konformitou nás dospělých.
- Poslušnost, a to zvláště tam, kdo se zdvojí tlak rodiny a církve. To je obrovská přesila. Mladí tomuto spojenectví chtějí čelit.
- Morálka - některé pasáže, zejména sexuální. Jako kněz narážím hlavně na to, že jinakost chování v sexuální oblasti, která se u katolíků celkem předpokládala, je pro mladé velmi těžko odůvodnitelná. Je pro ně velmi obtížné, aby ve společnosti lidí, ve které žijí - od dvojice po širší skupinu - i sami před sebou obhájili, že to, co mají dělat, je správné.
- Exotičnost křesťanské existence. To může být kamenem úrazu i naopak důvodem pro přijetí křesťanství. Žít dnes pořádně křesťanství znamená být trochu exotický. To některým mladým lidem vadí. Až příliš se totiž bojí, aby nebyli nápadní, aby exotičnost nevyšla najevo. Na druhé straně jiným mladým lidem tato exotičnost velice chutná. Bohužel ani jedno ani druhé není pomůckou ke zralé víře.





Rodičovská očekávání

Co chce rodič (ať už uvědoměle nebo neuvědoměle - pro dítě to vyjde nastejno)?

1. Každý pořádný rodič chce, aby jeho děti dosáhly toho, čeho on nedosáhl. A to i ve věcech víry. Rodič to myslí dobře, když pro dítě chce větší dokonalost, než ke které se on dopracoval. Ale dítě si říká: "Proč?"

2. Každý hodný a dobrý rodič chce, aby jeho dítě bylo uchráněno od toho, co jemu samotnému v dětství vadilo. Problém je jenom v tom, že našim dětem vadí zpravidla něco jiného, než co vadilo v dětství nám. A tak rodič vynaloží poměrně velké úsilí na to, aby to odstranil a dítě to vůbec neocení. Ale samo moc dobře ví, co zase na rodičovské výchově vadí jemu.

3. Každý rodič uvědoměle či neuvědoměle chce, aby jeho děti pokračovaly v tom, co on začal. To je přirozené. Transcedence v dětech - to bylo důležité téma už v Izraeli. Člověk překročí svůj život v dětech. Jenomže dítě se pro to může nadchnout, ale nemusí. A pokud se pro to nenadchne, tak si říká: "Co si ten rodič na mě zase vymýšlí, proč mě do toho nutí, když já to vlastně nechci."

Na tomto místě bych poprosil o sebezpytování, protože řešení vlastního života v hlavách a duších dětí je dosti časté a dosti nešikovné. Na druhé straně se to nesmí přehnat tak, že by rodič raději nechtěl už od dětí vůbec nic jenom proto, aby nechtěl něco špatného. To taky není pro děti žádná výhra. Musí se počítat s tím, že děti řadu našich deformujících vlivů přečkají. Přečkaly jsme je my, přečkají je i ony. Tím nechci říct, že má tedy člověk na vše kývnout, ale znám úzkostné rodiče, kteří mají takovou úzkost, aby ve svých dětech nevzbuzovali úzkosti, že jejich děti jsou úzkostné z bezbřehé svobody, na kterou nestačí.






Opory ve víře dospívajících
Teď se zkusme zamyslet, co podporuje víru mladých

1. Jedna věc, která může podporovat víru mladých (ale výsledek nemusí být vidět hned), je autentický život z víry v rodině. Musí se ale rozlišovat upřímný život z víry od tzv. přísného křesťanství. Tam, kde táta děti honí klackem do kostela a na Velký pátek se postí "od vody a vzduchu", není důsledně žité křesťanství. Autentický život z víry znamená, že rodič bez velkých řečí staví na tom, co říká, že věří. To dítě pozná. Ovšem nechtějte, aby to s úctou a na kolenou váš 18-ti letý potomek vyznal a ocenil. To ho samozřejmě nenapadne. Naopak bude tvrdit, že jste pěkní podvodníci a že to vůbec nemusí být tak, jak to děláte. Nezáleží na tom, co on řekne. Působí na něj to, co vy žijete.

2. Druhá věc, která podporuje víru mladých, jsou přitažlivé vzory. Jedná se o vzory, které si mladý člověk sám vybere. Není nic horšího než vzory dodané od rodičů ("S tím by ses měl kamarádit!" "No to zrovna!"). Za vhodné vzory se můžete modlit, ale nemůžete je přisunout.

3. U mladých lidí podporuje víru společenství věřících. Opět to musí být společenství, které si mladý člověk vybral, ve kterém je mu dobře. Ani společenství mu nemůžeme naordinovat.

4. Myslím, že víru mladých lidí podporuje soudržnost věřící rodiny, ač znám samozřejmě řadu hodných věřících lidí z neúplných rodin, ale i ty mohou být soudržné ve své neúplnosti.





Překážky víry mladého člověka

Nyní si všimněme toho, co brání cestě víry mladých.

1. Nevzdělanost ve víře, jejich vlastní předsudky.

2. Tlak rodičů, který přespříliš omezuje svobodu. Všichni máme svou svobodu nějak omezenou, ale jestliže ji rodiče tlačí násilím jedním směrem - byť tím nejsprávnějším -, víře svého dítěte nepomohou.

3. Myslím si, že cestě víry mladých lidí brání do značné míry lépe či hůře skrývaný strach rodičů z toho, aby jejich děti nebyly bez víry. Uvědomuji si, že je velice obtížné, abyste jako rodiče tuto obavu neměli, pokud ji však projevujete, tak svým dětem nijak nepomáháte. Dítěti mnohem víc pomůže důvěra. Jestliže jim vy (a nejenom vy) pravdivě dáváte najevo, že jim důvěřujete a že od nich něco dobrého čekáte (to dobré musí být něco, co je v jejich silách a možnostech), tak tohle pomáhá ohromně. Zamyslete se nad tím, kdo vám projevoval důvěru ve vašem dětství a mládí a co to pro vás znamenalo. Případně co pro vás znamenala nedůvěra vychovatele.

4. Pak samozřejmě víře dětí a mladých lidí brání, když se víra podává jako výsostný donucovací prostředek pro vedení dobrého života. Když Pán Bůh je ta nejlepší a nejprodlouženější rákoska nebo bodec na vedení, kterým dítě tlačíme tam, kde má být.

5. Pro víru mladých lidí, zejména dospívajících, jsou nepříjemné všechny nepravdivosti a neupřímnosti v jednání rodičů. Rodiče před dětmi neshodí přiznaná chyba, ale shodí ho zastíraná chyba.





Co by rodič měl a neměl dělat?

V první řadě, jestli je věřící, neměl by podléhat strachu. Aby nepodlehl strachu, musí si uvědomit, že život většiny lidí je poměrně dlouhý a on v tu chvíli reaguje jenom na jeho kousek. Velice může každému z nás prospět, když známe životní příběhy lidí, kteří po ohromných oklikách došli třeba ve stáří nebo ve středním věku ke zralému a vyrovnanému životu víry. Pokud sami máte za sebou bouřlivé mládí nebo mnoho odboček, všimněte si, že na jedné straně byste právě proto moc chtěli, aby si vaše děti nekomplikovaly život, neopakovaly chyby, které vy jste udělali, a dělaly všecko mnohem lépe. Ale na druhé straně si uvědomte, že jestliže jste prošli takovými oklikami a dneska stojíte jako věřící a poctiví lidi, tak můžete připustit, že by to vaše děti mohly zvládnout taky a že lze po Božím vzoru trpělivě vydržet i velmi klikatou cestu potomka. Říkám to s vědomím, že jsem člověk, kterému se to lehce říká, protože "přidružených dětí" (tj. lidí který jsem provázel životem) jsem v životě měl a mám spoustu, ale vztah k nim má větší odstup než vztah rodiče. Pro pedagogiku, pro vedení ve víře je samozřejmě má situace lehčí, protože já na toho člověka nikdy nebudu tolik naléhat. Pro mne je snazší ho nechat běhat "na dlouhém vodítku". U rodiče je to těžší, ale je to potřeba. Jestliže nechcete za nic na světě připustit, aby vaše dítě udělalo nějaký špatný krok, tak to dítě vám musí, je-li trochu životaschopné, utéct psychicky, někdy i fyzicky, aby mohlo udělat své vlastní kroky. A nikdo z nás neudělá všechny své kroky dokonale v dospělosti, natož v nezralém dospívání, dětství a mládí. Rodič by měl rozhodně být schopen tolerance, která není lhostejností. Měl by být schopen strpět špatné kroky, i když s nimi nesouhlasí a nezakrývá to.

Rodič by neměl snižovat důstojnost nedospělého člověka - to nesouvisí už jen s křesťanskou výchovou. Když nedospělce ponížíte, tak se samozřejmě jaksi eliminujete. On se musí od toho ponižování osvobodit. Když to nedovede, je to pro něho tím horší.

Nemůžeme vnucovat mladému člověku svůj styl života, i když bychom to všichni velice rádi udělali. Vždyť už jsme to vyzkoušeli a víme, co je dobré, kudy to vede, čemu se vyhnout. Po tolika omylech a všelijakých chybách jsme se přeci "doštrachali" k nějakému dobrému vedení života a on, potvora mladá, to nechce po nás přejmout. Ale to se nedá nic dělat! Růst a zrání nelze nikomu ušetřit, i kdybychom ho sebevíce chránili. Tohle si raději, máte-li větší děti, opakujte aspoň každý den. Růst a zrání nemůžeme nikomu ušetřit a kdybychom mu to ušetřili, vůbec jsme mu neposloužili. My bychom si představovali, že když jsme to někam v životě dotáhli tak, aby nám děti vlezly na ramena a lezly dál, ale to nefunguje.

V žádném případě nesmíme ohrožovat autenticitu a integritu svědomí mladého člověka. To začíná již od útlého dětství. Je důležité, aby svědomí dítěte bylo svatyně, do které "nelezeme". Možná, že si můžete vzpomenout na své dětství: kdo vaše svědomí respektoval a kdo se do něho vlamoval, kdo s ním jednal citlivě, kdo necitlivě. Ti, kdo jednali necitlivě a hrubě, byť to mysleli sebelépe, nám nijak neposloužili. Tohle je mnohdy těžké, protože my bychom chtěli přeci jenom děti dostrkat k něčemu dobrému. Já jsem ve svém kněžství musel už několik dospívajících dětí bránit i před jejich vlastními rodiči, když je za pomoci a využití mé autority chtěli třeba donutit k tomu, aby šly ke zpovědi. Následkem toho se mnou sice rodiče třeba nemluvili, ale to se nedá nic dělat, protože jsem musel bránit svobodu jejich svědomí. Respektování svědomí druhého není lhostejnost. Musím se ale zastavit před hranicí, kam nemůžu.





Na závěr bych shrnul, co tedy má rodič dělat, aby ze svého dítěte vychoval věřícího potomka. Bude to vypadat jednoduché a bude se to týkat především činnosti rodiče, nikoliv dětí. Takže si myslím, že by měl:

- věřit Bohu a svým potomkům, byť samozřejmě každému v jiné míře

- měl by žít poctivý život víry, což by měl dělat s daleko větším úsilím, než chtít poctivý život víry vnutit svému potomkovi

- mít rád toho potomka, i když je to potvora - bez toho je to naprosto nemožné

- modlit se, ale ne modlit se tak, že je to to poslední, když už nic nemůžeme dělat, když už naprosto všechno zklamalo - podle Michala Marsche: "Řekl jsem si, že modlitba, když neprospěje, tak aspoň neuškodí, tak se pomodlím." Modlitba je ta největší možnost, kterou máme. Kdyby se nám podařilo v našem výchovném působení třeba třetinu našich přímých výchovných akcí nahradit upřímnou modlitbou, tak by na tom asi vydělali všichni - děti, Bůh i my.




Toto všechno máme dělat s neumdlévající vytrvalostí až do smrti. Výsledky za života vidět nemusíme, to je trošku truchlivé, ale pravdivé. A jak to všechno dopadne, to ví naštěstí jen Bůh sám.



Přepsáno z přednášky, která byla proslovena na jarní obnově Manželských setkání v Benešově, dne 24.4.1999


Z časopisu Rodinný život č. 49


Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...