Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty Z Zasvěcený životCírkevní dokumenty Návrat ke Kristu - obnovené úsilí zasvěceného života ve 3. tisíciletí (19.5.2002) část 1. a 2. + obsah

Návrat ke Kristu - obnovené úsilí zasvěceného života ve 3. tisíciletí (19.5.2002) část 1. a 2. + obsah

Obsah:


Úvod
V kontemplaci záře Kristovy tváře
Kráčet ve stopách Kristových
Pět let od apoštolské exhortace Vita consecrata
Vykročit vpřed v naději

Část první
Zasvěcený život, přítomnost Kristovy lásky uprostřed lidstva
Cesta v čase
Pro svatost veškerého Božího lidu
V poslání pro království
Učenliví k Duchu

Část druhá
Odvaha čelit zkouškám a výzvám
Znovu najít smysl a kvalitu zasvěceného života
Úkol představených
Trvalá formace
Duchovní péče o povolání
Postup při formaci
Některé zvláštní výzvy

Část třetí
Duchovní život na prvním místě
Vycházet od Krista
Kontemplovat Kristovy tváře
Slovo Boží
Modlitba a kontemplace
Eucharistie, privilegované místo pro setkání s Pánem
Kristova tvář ve zkoušce
Spiritualita společenství
Společenství mezi charismaty starými a novými
Ve společenství s laiky
Ve společenství s pastýři

Část čtvrtá
Svědkové lásky
Poznat Krista a sloužit mu
Ve fantazii lásky
Hlásat evangelium
Sloužit životu
Šířit pravdu
Otevřenost velkým dialogům
Dnešní výzvy
Dívat se vpřed a dívat se vzhůru









ÚVOD

V kontemplaci záře Kristovy tváře



1. Když se dívají zasvěcené osoby na tvář ukřižovaného a oslaveného Krista[1] a svědčí o jeho lásce ve světě, přijímají s radostí na začátku třetího tisíciletí naléhavou výzvu Svatého otce Jana Pavla II., aby zajely na hlubinu: "Duc in altum!" (Lk 5,4). Tato slova, zaznívající v celé církvi, vzbudila novou velkou naději, oživila touhu po intenzivnějším evangelijním životě, otevřela obzory dialogu a poslání.

Snad nikdy jako dnes se Ježíšova výzva zajet na hlubinu jeví jako odpověď na drama lidstva, oběť nenávisti a smrti. Duch svatý stále působí v dějinách a může vyvodit z lidských dramat porozumění pro události, které se otvírá tajemství milosrdenství a pokoje mezi lidmi. Duch totiž vzbuzuje i ze zmatků národů v mnohých lidech stesk po odlišném světě, který je již mezi námi. O tom ujišťuje Jan Pavel II. mladé lidi, když je vyzývá, aby byli "strážci za rozbřesku", kteří bdí silní v naději, v očekávání úsvitu[2].

Jistě, dramatické události ve světě v těchto posledních letech uložily národům nové a tíživější otázky vedle těch, které tu už byly, vyšlé ze směřování ke globalizované společnosti, v které "se neglobalizovala jen technika a ekonomie, ale také nejistota a strach, kriminalita a násilí, nespravedlnosti a války"[3].

V této situaci Duch volá zasvěcené osoby k stálému obrácení, aby daly nový důraz prorockému rozměru svého povolání. Ony jsou totiž "povolány dát vlastní život do služby záležitosti Božího království, opustit všechno a následovat zblízka způsob života Ježíše Krista a převzít tak důležitý pedagogický úkol pro všechen Boží lid"[4].

Svatý otec se stal tlumočníkem tohoto očekávání ve svém Poselství k členům posledního plenárního zasedání naší Kongregace: "Církev - píše - se spoléhá na stálou oddanost tohoto vyvoleného zástupu svých synů a dcer, na jejich touhu po svatosti a na nadšení jejich služby, aby napomáhali a podpírali úsilí každého křesťana o dokonalost a posilovali solidaritu s bližním, zvláště s tím, kdo to více potřebuje. Tak dávají svědectví o oživující přítomnosti Kristovy lásky mezi lidmi"[5].





Kráčet ve stopách Kristových



2. Avšak jak rozluštit v zrcadle dějin a v zrcadle přítomnosti stopy a známky Ducha a semena Slova, přítomné dnes stejně jako vždy v lidském životě a v lidské kultuře?[6]. Jak vykládat znamení času v naší skutečnosti, v níž je hojně oblastí stínu a tajemství? Je nutné, aby se Pán sám - jako s učedníky na cestě do Emaus - stal naším společníkem na cestě a dal nám svého Ducha. On sám, přítomný mezi námi, může nám dát pochopit plně své slovo a uskutečnit ho, může osvítit mysli a zahřát srdce. "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!" (Mt 28,20). Zmrtvýchvstalý Pán zůstal věrný tomuto svému příslibu. Po 2000 let dějin církve byl v ní díky svému Duchu stále přítomen, osvěcoval její cestu, zahrnoval ji milostí, vléval jí sílu, aby prožívala se stále větší intenzitou jeho slovo a aby plnila poslání spásy jako svátost jednoty lidí s Bohem a mezi sebou[7].

Zasvěcený život v ustavičném střídání a uplatňování stále nových způsobů je už sám o sobě výmluvným vyjádřením této jeho přítomnosti, téměř jakési evangelium vysvětlované během staletí. Jeví se jako "prodloužení přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána v dějinách"[8]. Z této jistoty mají zasvěcené osoby čerpat obnovené nadšení, dělat z něho hybnou sílu pro svou cestu[9].

Dnešní společnost očekává, že bude u nich vidět konkrétní odraz Ježíšova jednání, jeho lásky ke každé osobě bez rozdílů nebo označování. Chce zakusit, že je možné říkat s apoštolem Pavlem: "Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mne se obětoval (Gal 2,20).





Pět let od apoštolské exhortace Vita consecrata



3. Aby Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským napomáhala v rozlišování a v dodávání stále větší jistoty tomuto zvláštnímu povolání a posilovala dnes odvážná rozhodnutí pro evangelijní svědectví, konala od 25. do 28. září 2001 své plenární zasedání.

V roce 1994 IX. řádné shromáždění synody biskupů doplňovalo pojednání "o zvláštních známkách označujících životní stavy, které chtěl Pán Ježíš pro svou církev"[10], po synodách věnovaných laikům a kněžím studovala Zasvěcený život a jeho poslání v církvi a ve světě. Svatý otec Jan Pavel II. sebral úvahy a naděje synodálního shromáždění a daroval celé církvi postsynodální apoštolskou exhortaci Vita consecrata.

Pět let po uveřejnění tohoto základního dokumentu církevního magisteria si naše Kongregace v plenárním zasedání kladla otázku o účinnosti, s jakou byl přijat a uskutečňován v komunitách, v institutech a v místních církvích.

Apoštolská exhortace Vita consecrata uměla jasně a hluboce vyjádřit kristologický a církevní rozměr zasvěceného života v teologické trinitární perspektivě, která osvěcuje novým světlem teologii o následování a o zasvěcení, o bratrském životě v komunitě a o poslání; přispěla k vytvoření nového smýšlení o jeho poslání pro Boží lid; pomohla i zasvěceným osobám, aby si více uvědomily milost svého povolání.

Je nutné, aby tento programový dokument byl i dále prohlubován a uskutečňován. Zůstává významnějším výchozím bodem, nutným pro vedení institutů zasvěceného života a společností s životem apoštolským po cestě věrnosti a obnovy, a zároveň zůstává otevřený k vytváření platných perspektiv pro nové způsoby života zasvěceného a života evangelijního.





Znovu začít v naději



4. Velké jubileum roku 2000, do jehož prožívání se celý zasvěcený život ve všech částech světa silně zapojil, poznamenal hluboce život církve. Dne 2. února 2000 se po vhodné přípravě slavilo ve všech diecézích Jubileum zasvěceného života.

Na konci Jubilejního roku, abychom společně překročili práh nového tisíciletí, chtěl Svatý otec sebrat dědictví jubilejních slavností v apoštolském listě Novo millennio ineunte. V tomto textu se s mimořádnou, avšak ne nepředvídanou souvislostí, nacházejí některé základní texty, již jistým způsobem anticipované v exhortaci Vita consecrata: Kristus, střed života každého křesťana,[11] pastorace a pedagogika svatosti, její náročný ráz, její vysoké měřítko v obyčejném křesťanském životě,[12] rozšířený požadavek spirituality a modlitby, uskutečňovaný hlavně v kontemplaci a v naslouchání Božímu slovu,[13] nenahraditelný vliv svátostného života,[14] spiritualita společenství[15] a svědectví o Lásce, které se vyjadřuje v nové fantazii lásky k tomu, kdo trpí, k světu raněnému a zotročenému nenávistí, v ekumenickém a mezináboženském dialogu.[16]

Otcové na plenárním zasedání vycházeli z prvků již zjištěných v apoštolské exhortaci a postaveni zkušenostmi o Jubileu před potřebu obnoveného úsilí o svatost ozřejmili otázky a touhy, které si uvědomují zasvěcené osoby v různých částech světa, a probírali jejich nejvýznamnější stránky. Jejich úmyslem nebylo poskytnout další naukový dokument, ale spíše pomáhat zasvěcenému životu, aby vnikl do velkých pastoračních směrnic Svatého otce s příspěvkem jeho autority a jeho charismatické služby jednotě a univerzálnímu poslání církve. Dar, který bude splácen a uskutečňován věrností k následování Krista podle evangelijních rad a silou lásky, prožívané každodenně v bratrském společenství a ve velkodušné apoštolské spiritualitě.

Zvláštní kontinentální shromáždění synody biskupů, která připravovala Jubileum, se už zajímala o církevní a kulturní zapojení tužeb a výzev zasvěceného života. Otcové plenárního zasedání se nezamýšleli vracet k rozboru situace. Jednoduše se dnes dívají na zasvěcený život, zůstávají pozorní k pokynům Svatého otce a zvou zasvěcené muže a ženy v každém jejich prostředí a v každé kultuře, aby se soustředili hlavně na spiritualitu. Jejich úvaha, sebraná na těchto stránkách, je rozdělena na čtyři části. Nejprve uznali bohatství zkušenosti, kterou zasvěcený život nyní prožívá v církvi, chtěli vyjádřit svou vděčnost a plnou úctu za to, čím je, a za to, co dělá (I. část). Neskrývali si nesnáze, zkoušky, výzvy, jimž jsou dnes zasvěcení lidé podrobeni, ale četli je jako novou vhodnou příležitost, aby znovu odhalili hlubším způsobem smysl a kvalitu zasvěceného života (II. část). Nejdůležitější výzvou je výzva k obnovenému úsilí v duchovním životě, vyjití od Krista v evangelijním následování a v prožívání spirituality společenství zvláštním způsobem (III. část). Nakonec chtěli doprovázet zasvěcené osoby na cestách světa, kde kráčel Kristus a kde je dnes přítomen, kde ho církev hlásá jako Spasitele světa, kde trinitární pulzování lásky rozšiřuje společenství v obnoveném poslání (IV. část).





Část první



ZASVĚCENÝ ŽIVOT

PŘÍTOMNOST KRISTOVY LÁSKY

UPROSTŘED LIDSTVA



obsah



5. Otcové na plenárním zasedání obrátili pohled na přítomnost a na mnohotvárné úsilí, které zasvěcení muži a ženy vynakládají ve všech oborech církevního a sociálního života, a chtěli jim projevit upřímné ocenění, vděčnost a solidaritu. Celá církev takto smýšlí, když se papež, obrácený k Otci, zdroji všeho dobra, vyjadřuje takto: "Vzdáváme ti díky za dar zasvěceného života, který tě z víry hledá a ve svém univerzálním poslání zve všechny, aby směřovali k tobě"[17]. Proměněným životem má účast na životě Trojice a vyznává její lásku, která přináší spásu.[18]

Zasvěcené osoby opravdu zasluhují vděčnost církevní komunity: mniši a mnišky, rozjímaví a rozjímavé, řeholníci a řeholnice, věnující se dílům apoštolátu, členové sekulárních institutů a společnosti apoštolského života, poustevníci a zasvěcené panny. Jejich život vydává svědectví Kristově lásce, když ho následuje, jak jim ho ukazuje evangelium, a s vnitřní radostí berou na sebe týž způsob života, který on zvolil pro sebe.[19] Tato chvályhodná věrnost, i když nehledá jiné uznání než od Pána, "tvoří živoucí připomínku Kristova způsobu života a jeho činnosti jako Vtěleného Slova ve vztahu k Otci a bratřím".[20]





Cesta v čase



6. Právě v prosté každodennosti postupně dozrává zasvěcený život, aby se stal zvěstí o jiném způsobu života, než jak žije svět a vládnoucí kultura. Způsobem života a hledáním Absolutna doporučuje téměř duchovní terapii na zla naší doby. Proto v srdci církve představuje požehnání a důvod k naději pro život lidský i pro sám život církevní.[21]

Kromě činné přítomnosti nových generací zasvěcených osob, které činí živou Kristovu přítomnost ve světě a zář církevních charismat, je také zvláště významná skrytá a plodná přítomnost zasvěcených mužů a žen, kteří znají pokročilý věk, samotu, nemoc a utrpení. Ke službě již prokázané a k moudrosti, o kterou se mohou dělit s jinými, připojují vlastní vzácný příspěvek a spojují tak svou oběť s Kristem trpícím a oslaveným ve prospěch jeho Těla, kterým je církev (srov. Kol 1,24).

7. Zasvěcený život pokračoval v těchto letech v cestách prohlubování, očišťování, společenství a poslání. Ve společném životě zintenzivněly vztahy osobní a zároveň se posílila výměna mezi kulturami, uznaná jako dobrodiní a jako povzbuzení pro vlastní instituce. Oceňuje se chvályhodné úsilí o nalezení způsobu více inspirovaného evangeliem, jak zastávat autoritu a prožívat poslušnost, který potvrzuje, osvěcuje, svolává, doplňuje, smiřuje. V učenlivosti k pokynům papeže vzrůstá citlivost k žádostem pastýřů a zvětšuje se formační a apoštolská spolupráce mezi instituty.

Vztahy s celou křesťanskou obcí se utvářejí stále lépe jako výměna darů ve vzájemnosti a v doplňování církevních povolání.[22] V místních církvích mohou vznikat konkrétní programy, aby umožňovaly Kristově zvěsti oslovit osoby, utvářet komunity, ovlivňovat hluboce svědectvím evangelijních hodnot ve společnosti a kultuře.[23]

Od prostých formálních vztahů se ochotně přechází k prožívanému bratrství ve vzájemném charismatickém obohacování. Je to úsilí, které může napomáhat celému Božímu lidu, protože spiritualita společenství dává duši institucionální stránce se smyslem pro důvěru a otevřenost, který plně odpovídá důstojnosti a odpovědnosti každého pokřtěného.[24]





Pro svatost veškerého Božího lidu



8. Povolání následovat Krista zvláštním zasvěcením je darem Trojice pro všechen vyvolený lid. Zasvěcené osoby vidí ve křtu společný svátostný počátek a sdílí s věřícími povolání ke svatosti a k apoštolátu. Tím, že jsou znamením tohoto univerzálního povolání, ukazují zvláštní poslání zasvěceného života.[25]

Zasvěcené osoby dostaly k dobru církve povolání k "novému a zvláštnímu zasvěcení",[26] které je zavazuje, aby žily s nadšenou láskou způsobem života Krista, Panny Marie a apoštolů.[27] V dnešním světě je naléhavě nutné prorocké svědectví, které spočívá "v potvrzování prvenství Boha a hodnot budoucího života, jak vysvítá z následování a napodobování Krista čistého, chudého a poslušného, zcela odevzdaného slávě Otce a lásce k bratřím a sestrám".[28]

Od zasvěcených osob se šíří do církve přesvědčivá výzva k tomu, aby bylo uznáno prvenství milosti a odpovídalo se na ni velkodušným duchovním úsilím.[29] Přes rozsáhlý postup sekularizace věřící pozorují, jak se šíří požadavek spirituality, která se mnohdy vyjadřuje obnovenou potřebou modlitby.[30] Životní události jsou i ve své všednosti kladeny jako otázky, které je třeba číst jako klíč k obrácení. Oddanost zasvěcených ve službě evangelijní kvalitě života přispívá, aby se mnoha způsoby udržovala při životě duchovní praxe mezi křesťanským lidem. Řeholní komunity se snaží stále více být místy naslouchání a sdílení slova, slavení liturgie, pedagogiky modlitby, doprovázení a duchovního vedení. Potom, i když to nebylo zamýšleno, pomoc prokazovaná jiným se obrací k vzájemné výhodě.[31]





V poslání pro království



9. Po vzoru Ježíšově ti, které Bůh volá k svému následování, jsou zasvěceni a posláni do světa, aby v něm pokračovali v jeho poslání. Dokonce sám zasvěcený život pod působením Ducha svatého se stává posláním. Čím více se zasvěcení nechají připodobnit Kristu, tím více ho zpřítomňují a dávají mu působit v dějinách pro spásu lidí.[32] Otevření potřebám světa tak, jak to vidí Bůh, směřují k budoucnosti s vědomím o zmrtvýchvstání, připraveni následovat příklad Ježíše, který přišel mezi nás dát život a dát ho v hojnosti (srov. Jan 10,10).

Horlivost pro obnovení Božího království a pro spásu bratří je tak nejlepším důkazem opravdově prožívaného darování zasvěcených osob. Proto každý jejich pokus o obnovu se projevuje novým nadšením pro evangelizační poslání.[33] Učí se volit s pomocí trvalé formace, vyznačující se intenzivními duchovními zkušenostmi, které vedou k odvážným rozhodnutím.

Při promluvách otců na plenárních zasedáních i v předkládaných zprávách vzbudila obdiv mnohotvárná misionářská činnost zasvěcených mužů a žen. Zvláště si uvědomujeme vzácnost apoštolské práce, vykonávané s velkodušností, a zvláštní bohatství vrozené "ženskému geniu" zasvěcených žen. Zasluhuje větší vděčnost všech, pastýřů i věřících. Avšak cesta má být prohlubována a rozšířena. "Proto je naléhavě třeba podniknout konkrétní kroky, především otevřít ženám možnost účasti v různých oblastech a na všech stupních života církve, zvláště tam, kde dochází k úvahám a rozhodnutím".[34]

Díky hlavně tomu, kdo je v první řadě. Misionářská disponovatelnost se potvrdila odvážným rozšiřováním k národům, které očekávají první hlásání evangelia. Nikdy snad jako v těchto letech jsme nepoznali tolik nových založení právě ve chvílích, zatížených početnými nesnázemi, kterými trpí instituty. Když hledáme v tom, co nám říkají dějiny, odpověď na očekávání lidstva, evangelijní podnikavost a odvaha pobádaly zasvěcené muže a ženy na nesnadná místa až k riskování a ke skutečnému obětování života.[35] S obnovenou pečlivostí se mnoho zasvěcených osob setkává při vykonávání evangelijního milosrdenství s nemocnými, které je třeba léčit, s potřebnými všeho druhu, s trpícími starými i novými formami chudoby.. I jiné služby, jako výchova, dostávají od nich nezbytný přínos, který dává dozrávat víře katechezí, nebo vykonává pravý intelektuální apoštolát. Také podpírají obětí a stále rozsáhlejší spoluprací hlas církve ve sdělovacích prostředcích, které podporují sociální proměnu.[36] Přesvědčené a pevné rozhodnutí vedlo ke zvětšování počtu řeholníků a řeholnic, kteří žijí mezi vyděděbci. Mezi lidstvem na pohybu, když je tolik lidí nuceno emigrovat, tito mužové a tyto ženy evangelia jsou na hranici z lásky ke Kristu a stávají se bližními těch posledních.

Významný je také nanejvýš duchovní příspěvek, který poskytují mnišky pro evangelizaci. "Je to duše a kvas apoštolských iniciativ a ponechává činnou účast těm, kterým to pro jejich povolání přísluší"[37] "Tak se jejich život stává tajemným zdrojem apoštolské plodnosti a požehnáním pro křesťanskou obec a pro celý svět".[38]

Posléze je nutné připomenout, že se v těchto posledních letech Martyrologium svědků víry a lásky v zasvěceném životě dále značně obohatilo. Nesnadné situace vyžadovaly od mnohých jejich poslední důkaz lásky v ryzí věrnosti království. Zasvěcení Kristu a službě jeho království vydávali svědectví o věrném následování až ke kříži. Různé okolnosti, různé situace, ale jedna příčina mučednictví: věrnost Pánu a jeho evangeliu, protože "mučedníka nedělá bolest, ale příčina".[39]





Učenlivý k Duchu



10. Toto je doba, v které zasahuje Duch a otvírá nové možnosti. Charismatický rozměr různých způsobů zasvěceného života, i když je stále na cestě a nikdy nenaplněný, připravuje v církvi v součinnosti s Utěšitelem příchod toho, který má přijít, toho, který je už budoucností lidstva na cestě. Jako Nejsvětější Maria, první zasvěcená, silou Ducha svatého a totálním darováním sebe zrodila Krista, aby vykoupila lidstvo darováním lásky; tak zasvěcené osoby, vytrvávající v otevřenosti k Duchu Tvůrci a zůstávající v pokorné učenlivosti, jsou dnes povolány, aby vsadily na lásku "tím, že usilují o lásku činorodou a konkrétní ke každé lidské bytosti".[40] Zvláštní pouto života a dynamismu existuje mezi Duchem svatým a zasvěceným životem, proto zasvěcené osoby mají vytrvávat v učenlivosti k Duchu Stvořiteli. On jedná podle Otcovy vůle ke chvále milosti, která jim byla dána v milovaném Synu. A tentýž Duch ozařuje tajemstvím celý život, vynaložený pro Boží království a pro dobro mnohých, jak potřebných, tak opuštěných. I budoucnost zasvěceného života je svěřena dynamismu Ducha, původci a rozdavateli církevních charismat pro plné poznání a uskutečňování evangelia Ježíše Krista.







Část druhá



ODVAHA ČELIT

ZKOUŠKÁM A VÝZVÁM



obsah



11. Realistický pohled na situaci církve a světa nás zavazuje vystihnout nesnáze, které nyní prožívá zasvěcený život. Všichni jsme si vědomi zkoušek a očišťování, kterým je dnes podroben. Velký poklad Božího daru je uchováván v křehkých hliněných nádobách (srov. 2 Kor 4,7) a tajemství zla dělá úklady i těm, kteří věnují Bohu celý svůj život. Jestliže se nyní věnuje jistá pozornost utrpením a výzvám, které dnes postihují zasvěcený život, není to proto, abychom vynesli kritický úsudek nebo odsouzení, ale abychom ukázali ještě jednou celou solidaritu a láskyplnou blízkost toho, kdo chce sdílet nejen radosti, ale i bolesti. Když se díváme na některé nesnáze, budeme se snažit dívat se očima toho, kdo ví, že dějiny církve vede Bůh a že všechno napomáhá k dobrému těm, kteří ho milují (srov. Řím 8,28). V tomto pohledu víry může být i to negativní příležitostí k novému začátku, jestliže se v něm pozná tvář Krista ukřižovaného a opuštěného, který se stal solidární s našimi omezenosti až do té míry, že "sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže" (1 Pt 2,24).[41] Milost Boží se skutečně plně projevuje ve slabosti (srov. 2 Kor 12,9).



Znovu najít smysl a kvalitu zasvěceného života



12. Nesnáze, kterým dnes zasvěcené osoby musí čelit, mají mnoho tváří, hlavně když počítáme s různými kulturními souvislostmi, ve kterých žijí.

Úbytek členů v mnohých institutech a jejich stárnutí, zřejmé v některých částech světa, vyvolaly otázku, zda je zasvěcený život ještě viditelným svědectvím, schopným přitahovat mladé lidi. Jestliže, jak se tvrdí na některých místech, třetí tisíciletí bude dobou, kdy budou hlavní laici, sdružení a církevní hnutí, můžeme se ptát: Jaké místo bude vyhrazeno tradičním formám zasvěceného života? Jan Pavel II. nám připomíná, že má budovat velké dějiny společně se všemi věřícími.[42]

Nemůžeme však nevědět, že jak se zdá zasvěcený život není v náležité vážnosti, není-li přímo jistá nedůvěra vůči němu. Před postupnou náboženskou krizí, která se zmocňuje velké části naší společnosti, zasvěcené osoby dnes zvláštním způsobem jsou nuceny hledat nové přítomnosti a klást si nemálo otázek o smyslu své totožnosti a své budoucnosti.

Vedle životního nadšení, schopného svědectví a darování až k mučednictví, zasvěcený život zná také nástrahy prostřednosti v duchovním životě, postupného měšťáctví a konzumního smýšlení. Složitá správa děl, i když ji vyžadují nové sociální požadavky a státní předpisy, spolu s pokušením mít úspěch a být hodně činný, riskují, že zatemní evangelijní originalitu a oslabí duchovní pohnutky. Převládání osobních plánů nad plány společnými může hluboce narušit bratrské společenství.

Jsou to skutečné problémy, které však nemůžeme zevšeobecňovat. Zasvěcené osoby nejsou samy, kdo prožívá napětí mezi sekularismem a pravým životem víry, mezi křehkostí vlastního lidství a silou milosti; to je situace všech členů církve.

13. Nesnáze a otázky, které dnes zasvěcený život prožívá, mohou uvést do nového kairos, do doby milosti. V ní se skrývá pravá výzva Ducha svatého k novému odhalení bohatství a možností tohoto způsobu života.

Nutnost žít společně například se společností, kde často vládne kultura smrti, může se stát výzvou, abychom byli s větším důrazem svědky, nositeli a služebníky života. Evangelijní rady čistoty, chudoby a poslušnosti, které Kristus prožíval v plnosti svého lidství Božího Syna, zvolené z lásky k němu, jeví se jako cesta k plné realizaci osoby v protikladu k znelidšťování, mocný protijed proti poskvrňování ducha, života, kultury; hlásají svobodu dětí Božích, slávu života podle evangelijních blahoslavenství.

Dojem, který někteří mohou mít, že ubývá úcty k zasvěcenému životu v některých církevních kruzích, může být prožíván jako výzva k osvobozujícímu očišťování. Zasvěcený život nehledá lidské chvály a oceňování; odplatou za něj je radost, že i dále činně pracuje ve službě Božího království, aby byl zárodkem života, který roste vskrytu a neočekává jinou odměnu než tu, kterou Otec dá nakonec (srov. Mt 6,6). Nalézá svou totožnost ve volání Pána, v jeho následování, v bezpodmínečné lásce a službě, schopné zaplnit život a dát mu plný smysl.

Jestliže se na některých místech zasvěcené osoby stávají malým stádem, protože jich ubývá, může být tato skutečnost chápána jako prozřetelnostní znamení, které vyzývá k novému převzetí vlastního podstatného úkolu být kvasem, znamením a proroctvím. Čím více je těsta k prokvašení, tím kvalitnější má být evangelijní kvas a tím lepší má být svědectví života a charismatické služby zasvěcených osob.

Rostoucí vědomí o všeobecném povolání k svatosti všech křesťanů[43] ani zdaleka nečiní nadbytečnou příslušnost ke stavu zvláště vhodnému pro dosažení evangelijní dokonalosti a může se stát další pohnutkou k radosti pro zasvěcené osoby; jsou nyní bližší jiným členům Božího lidu, s kterým sdílejí společnou cestu následování Krista v autentičtějším společenství, v horlivosti a ve vzájemnosti, ve vzájemné pomoci v církevním společenství, bez nadřazenosti nebo podřadnosti. Zároveň je to připomínka, abychom pochopili hodnotu znamení zasvěceného života vzhledem ke svatosti všech členů církve.

Jestliže je pravda, že všichni křesťané jsou voláni "k svatosti a k dokonalosti vlastního stavu",[44] zasvěcené osoby mají díky "novému a zvláštnímu zasvěcení"[45] poslání dát zazářit způsobu Kristova života svědectvím evangelijních rad k posílení věrnosti celého Kristova Těla. To není nesnáz, je to spíše pobídka k originalitě a ke zvláštnímu přispění charismat zasvěceného života, které jsou ve svém celku charismaty spirituality sdílené a charismaty poslání ve prospěch svatosti církve. Nakonec tyto výzvy mohou být mocným voláním k prohlubování vlastního prožívání zasvěceného života, jehož svědectví je dnes nutnější než kdy jindy. Je nutné připomínat, jak svatí zakladatelé a zakladatelky uměli odpovídat s ryzí charismatickou tvořivostí na výzvy a nesnáze své doby.





Úkol představených



14. Když hledáme smysl a kvalitu zasvěceného života, základní úkol mají představení a představené, kterým byla svěřena služba autority, úkol náročný a někdy napadaný. Vyžaduje stálou přítomnost, schopnou oživovat a dávat návrhy, připomínat smysl zasvěceného života, pomáhat svěřeným osobám k stále obnovované věrnosti k volání Ducha. Žádný představený se nemůže zřeknout svého poslání oživovat, bratrsky pomáhat, radit, naslouchat, vést dialog. Jen tak bude moci být celá komunita jednotná v plném bratrství v apoštolské a pracovní službě. Zůstávají velmi aktuální pokyny, poskytnuté v dokumentu naší Kongregace Bratrský život ve společenství, když mluví o stránkách autority, které je dnes nutné hodnotit, připomíná úkol autority duchovní, autority vytvářející jednotu, autority, která umí přistoupit ke konečnému rozhodnutí a zajišťuje jeho provedení.[46]

Od každého z členů se vyžaduje přesvědčivá a osobní účast na životě a na poslání vlastní komunity. I když v poslední instanci a podle vlastního práva náleží autoritě rozhodovat a vybírat, každodenní cesta bratrského života v komunitě vyžaduje účast, která dovoluje dialog a rozlišování. Každý a celá komunita mohou tak srovnávat vlastní život s plánem Božím a plnit společně jeho vůli. [47] Spoluzodpovědnost a účast mají také různé druhy rad na různých úrovních, místa, v kterých má vládnout především plné společenství tak, že je v nich stále přítomen Pán, který osvěcuje a vede. Svatý otec neváhal připomenout starou moudrost mnišské tradice pro správné konkrétní cvičení spirituality společenství, která podporuje a zajišťuje činnou účast všech.[48]

V tom všem bude pomáhat solidní trvalá formace v rámci radikálního nového uvážení problémů formace v institutech zasvěceného života a v společnostech s životem apoštolským pro pravou cestu obnovy: skutečně "závisí hlavně na formaci jejich členů".[49]





Trvalá formace



15. Doba, v které žijeme, ukládá nové všeobecné promyšlení formace zasvěcených osob, ne už omezené na jednu dobu života. Nejen proto, aby se stávaly stále schopnějšími zapojit se do skutečnosti, která se často překotně mění, ale ještě dříve proto, že sám zasvěcený život vyžaduje svou povahou stálou ochotu u těch, kteří k němu jsou povoláni. Jestliže je skutečně zasvěcený život "postupným připodobňováním ke Kristu",[50] zdá se zřejmé, že taková cesta bude muset trvat po celý život, aby strhla celou osobu, srdce, mysl a síly (srov. Mt 22,37) a připodobnila ji Synu, který se dává Otci za lidstvo. Takto chápaná formace není už jen pedagogickou dobou přípravy na sliby, ale představuje teologický způsob chápání zasvěceného života samého, který je o sobě formací nikdy neskončenou, "spoluúčastí na působení samotného Otce, který skrze Ducha svatého vytváří v srdcích (...) vědomí a postoj Syna".[51]

Potom bude důležité, aby byla každá zasvěcená osoba vychovávána ke svobodě učit se po celý život v každém věku a období, v každém prostředí a v každé lidské souvislosti, od každé osoby a od každé kultury, aby se nechala poučovat jakýmkoli zlomkem pravdy a krásy, které nalezne okolo sebe. Avšak hlavně se bude muset naučit nechat se vychovávat od života každého dne, od své vlastní komunity a od svých bratří a sester, od věcí obvyklých, řádných i mimořádných, od modlitby stejně jako od apoštolské námahy, v radosti a v utrpení až do chvíle smrti.

Rozhodujícím se potom stane otevřenost k druhému a k jinakosti, a zvláště poměr k času. Osoby v ustavičné formaci si osvojují čas, nepoddávají se mu, přijímají ho jako dar a vstupují s moudrostí do různých rytmů (každodenní, týdenní, měsíční, roční) života samého, hledají soulad mezi nimi a rytmem nezměnitelným, určeným od Boha a věčným, který poznamenává dny, staletí a čas. Způsobem zcela zvláštním se zasvěcená osoba učí nechat se utvářet rokem liturgickým, v jehož škole postupně znovu prožívá tajemství života Božího Syna se stejným smýšlením, jaké měl on, aby znovu začínala od Krista a od jeho přechodu ze smrti ke vzkříšení v každý den života.





Duchovní péče o povolání



16. Jedním z prvních plodů trvalé formace je každodenní schopnost prožívat povolání jako stále nový dar, který přijímáme s vděčným srdcem. Dar, na který odpovídáme postojem stále odpovědnějším, o kterém svědčíme s větší přesvědčivostí a schopností "nakazit" jím, aby i jiní se mohli cítit povoláni od Boha v tomto zvláštním povolání nebo jinými cestami. Zasvěcený je svou povahou také animátorem pro povolání; skutečně, kdo je povolán, musí sám sebe povolávat. Je tu tedy přirozené pouto mezi trvalou formací a duchovní péčí o povolání.

Služba povoláním je jednou z dalších nových a závaznějších výzev, kterým dnes zasvěcený život musí čelit. Na jedné straně globalizace kultury a složitost sociálních vztahů znesnadňují radikální a trvalé životní volby; na druhé svět prožívá rostoucí zkušenost o hmotném a morálním utrpení, které ohrožuje samu důstojnost lidské bytosti a prosí mlčky o toho, kdo bude hlásat důrazně poselství pokoje a naděje, kdo přinese Kristovu spásu. V naší mysli zaznívají Ježíšova slova k jeho apoštolům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň" (Mt 9,37-38; Lk 10,2).

Prvním úkolem pastorace pro povolání zůstává vždy modlitba. Především tam, kde se začíná zřídkakdy vstupovat do zasvěceného života, je nutná obnovená víra v Boha, který může udělat Abrahamovy děti i z kamenů (srov. Mt 3,9) a učinit plodnými neplodná lůna, jestliže je s důvěrou vzýván. Všichni věřící a hlavně mladí jsou voláni k tomuto projevu víry v Boha, který jediný může povolávat a posílat své dělníky. Celá místní církev, biskupové, kněží, laici, zasvěcené osoby, jsou povoláni převzít odpovědnost za povolání k zvláštnímu zasvěcení.

Mistrná cesta získávání povolání k zasvěcenému životu je ta, kterou začal Pán sám, když řekl apoštolům Janovi a Ondřejovi: "Pojďte a uvidíte" (Jan 1,39). Toto setkání doprovázené sdílením života, vyžaduje od zasvěcených osob, aby prožívaly hluboce své zasvěcení a staly se viditelným znamením radosti, kterou Bůh dává tomu, kdo naslouchá jeho volání. Proto je nutné, aby komunity byly otevřené a schopné sdílet svůj životní ideál s mladými lidmi, kteří se nechávají oslovit požadavky autentičnosti a jsou ochotni kráčet s nimi.

Privilegovaným prostředím pro tuto zvěst o povolání je místní církev. Zde všechny služby a všechna charismata vyjadřují svou vzájemnost[52] a uskutečňují společenství v jediném Duchu Kristově a mnohost jeho projevů. Činná přítomnost zasvěcených osob bude pomáhat křesťanským komunitám, aby se staly laboratořemi víry,[53] místy hledání, úvahy a setkávání, společenství a apoštolské služby, v kterých se všichni cítí účastni na budování Božího království mezi lidmi. Tak se vytváří příznačné ovzduší církve jako Boží rodiny, prostředí, které usnadňuje vzájemné poznání, dělení a "nákazu" vlastními hodnotami, které jsou na počátku volby dát celý svůj život pro království.

17. Péče o povolání je rozhodný úkol pro budoucnost zasvěceného života. Úbytek povolání zvláště v západním světě a jejich růst v Asii a v Africe vykreslují novou geografii přítomnosti zasvěceného života v církvi a nové kulturní rovnováhy v životě institutů. Tento životní stav, který dává profesí evangelijních rad příznačným Ježíšovým rysům typickou a trvalou viditelnost uprostřed světa,[54] prožívá dnes zvláštní dobu úvah a hledání novými způsoby a v nových kulturách. Toto je jistě slibný začátek pro vývoj neprozkoumaných projevů jeho mnohotvárných charismatických forem.

Proměny, ke kterých dochází, požadují přímo od jednotlivých institutů zasvěceného života a od společnosti s životem apoštolským, aby daly silný evangelijní smysl své přítomnosti v církvi a své služby lidstvu. Pastorace povolání vyžaduje rozvinutí nových a hlubších schopností k setkávání; poskytování svědectvím života příznačných programů následování Krista a svatosti; hlásání důrazné a jasné svobody, která vyplývá z chudého života, majícího jako jediný poklad Boží království; hloubka lásky v čistém životě, který chce mít jen jedno srdce: srdce Kristovo; síla posvěcování a obnova obsažená v poslušném životě, který má jediný obzor: plnit vůli Boží pro spásu světa.

Dnes je získávání povolání úkolem, kterým nemohou být pověřeny výlučně někteří odborníci ani nemůže být oddělen od pravé a vlastní pastorace pro mládež, která dává pocítit hlavně konkrétní lásku Kristovu k mladým lidem. Každá komunita a všichni členové institutu jsou povoláni brát na sebe při styku s mladými lidmi námahu evangelijní pedagogiky v následování Krista a předávání charismatu; mladí lidé očekávají toho, kdo by uměl předkládat způsoby života opravdu evangelijní a cesty uvádění do velkých duchovních hodnot života lidského a křesťanského. Jsou to tedy zasvěcené osoby, které mají znovu odhalit pedagogické umění, vzbuzovat a uvolňovat hluboké otázky, příliš často skryté srdci osoby, zvláště mladých. Ony doprovázejí cestu rozeznávání povolání a budou vyzývány k tomu, aby ukázaly zdroj své totožnosti. Sdělovat vlastní životní zkušenost znamená vždy jejich připomínku a nový pohled na to světlo, které vedlo při osobní volbě povolání.





Postup při formaci



18. Pokud jde o formaci, naše Kongregace vydala dva dokumenty, Potissimum institutioni a Spolupráce mezi instituty pro formaci. Jsme si však dobře vědomi stále nových výzev, kterým musí čelit instituty v tomto oboru.

Nová povolání, která klepou na dveře zasvěceného života, jsou značně rozdílná a nutně potřebují osobní pozornost a vhodné metody počítající s jejich konkrétní situací lidskou, duchovní a kulturní. Proto je nutné vyrovnané rozlišování, oproštěné od pokušení zvětšovat počet nebo výkonnost, aby se zjišťovala ve světle víry a možných opačných známek pravost povolání a přímost úmyslů. Mladí lidé potřebují být povzbuzováni vysokými ideály radikálního následování Krista a hlubokými požadavky svatosti se zřetelem na povolání, které je překonává a snad přesahuje počáteční plán, který je pobádal ke vstupu do určitého institutu. Formace proto bude muset mít příznačné známky uvádění do radikálního následování Krista. Protože cílem zasvěceného života je proměňování v Pána Ježíše, je nutná postupná cesta připodobňování ke Kristovým citům k Otci.[55] To pomůže spojit teologické, humanistické a technické znalosti s duchovním a apoštolským životem institutu a zachová to trvale ráz školy svatosti.

Důraznější výzvy, kterým musí formace čelit, vycházejí od hodnot, které ovládají globalizovanou kulturu našich dní. Křesťanská zvěst o životě jako povolání, které vychází z plánu Otcovy lásky a potřebuje osobní a spasitelné setkání s Kristem v církvi, musí se srovnávat s pojmy a plány, ovládanými kulturami a krajně různými sociálními dějinami. Je tu riziko, že subjektivní volby, individuální plány a místní zaměření převládne nad řeholí, způsobem života v komunitě a apoštolským plánem institutu. Je nutný formační dialog, schopný vystihnout příznačné známky lidské, sociální a duchovní, kterých je každý nositelem, poznávat v nich lidské meze, které vyžadují překonání, a výzvy Ducha, které mohou obnovit život jednotlivce i život institutu. V době hlubokých proměn formace bude muset být pozorná, aby zakořenila v srdci zasvěcených mladých lidí lidské, duchovní a charismatické hodnoty, nutné, aby je uschopnily uvádět ve skutek "tvůrčí věrnost"[56] v linii duchovní a apoštolské tradice institutu.

Různé kultury, rozdíly věku a různé plány stále více dávají ráz institutům zasvěceného života. Formace bude muset vychovávat ke komunitnímu dialogu v srdečnosti a v Kristově lásce, učit přijímat různost jako bohatství a doplňovat různé způsoby vidění a smýšlení. Tak se stálé úsilí o jednotu v lásce stane školou společenství pro křesťanské komunity a vzorem bratrského spolužití mezi národy.

Zvláštní pozornost bude pak muset být věnována kulturní formaci, která drží krok s dobou a vede dialog s dnešním člověkem, který hledá smysl. Proto se vyžaduje větší příprava v oboru filozofickém, teologickém, psychopedagogickém, a hlubší zaměření k duchovnímu životu, vhodnější způsoby v úctě ke kulturám, v kterých se rodí nová povolání, dobře definované programy pro trvalou formaci, a hlavně je žádoucí, aby byly určeny pro formaci nejlepší síly, i když to vyžaduje značné oběti. Použití kvalifikovaného personálu a jeho vhodná příprava je prvořadým úkolem.

Musíme být velmi velkodušní, abychom věnovali formaci čas a nejlepší energii. Zasvěcené osoby patří skutečně mezi nejvzácnější dobra církve. Bez nich všechny formační a apoštolské plány zůstanou teorií, neúčinnými touhami. Nesmí se zapomínat, že v době tak spěchající jako je naše je nutný více než kdy jindy čas, vytrvalost a trpělivé očekávání, aby se dosáhlo formačních účelů. V okolnostech, v kterých převládá rychlost a povrchnost, potřebujeme vyrovnanost a hloubku, protože se ve skutečnosti osoba vytváří velmi pomalu.





Některé zvláštní výzvy



19. Jestliže jsme postavili do světla kvality života a pozornost na formační požadavky, je to proto, že se tyto stránky zdají nejnaléhavější. Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským by chtěla být blízká zasvěceným osobám ve všech problémech a pokračovat v dialogu stále upřímnějším a konstruktivnějším.

Otcové na plenárním zasedání si jsou vědomi této potřeby a projevili touhu po větším poznání a po spolupráci s instituty zasvěceného života a se společnostmi života apoštolského. Jejich přítomnost v místní církvi a zvláště přítomnost různých kongregací diecézního práva, zasvěcených panen a poustevníků, vyžaduje zvláštní pozornost ze strany biskupa a jeho kněží.

Stejným způsobem jsou citliví k otázkám, které si kladou řeholníci a řeholnice o velkých dílech, kterým dosud mohli sloužit v linii příslušných charismat: nemocnice, koleje, školy, domy pro hosty a domy exerciční. V některých částech světa jsou vyžadovány naléhavě, v jiných začíná být nesnadné udržet je. Aby se našly cesty k řešení, je nutná vynalézavost, prozíravost, dialog mezi členy institutu, mezi instituty s obdobnými díly, s těmi, kdo mají zodpovědnost v diecézi.

Velmi živé jsou také náměty o inkulturaci. Týkají se způsobu, jak vtělovat zasvěcený život, přizpůsobování forem spirituality a apoštolátu, způsobů řízení formace, hospodaření s příjmy a s hmotným majetkem, vykonávání misie. Papežovo naléhání vůči celé církvi platí také pro zasvěcený život: "Křesťanství třetího tisíciletí bude tedy muset stále lépe odpovídat na požadavky inkulturace. Křesťanství zůstane sebou samým díky naprosté věrnosti evangelijní zvěsti a církevní tradici, nicméně ponese také tvářnost mnoha kultur a mnoha národů, které ho přijaly a v kterých zapustilo své kořeny."[57] Od pravé inkulturace se očekává pro řeholní život stejně jako pro celou církev značné obohacení a nové období duchovního a apoštolského nadšení.

Mohli bychom vypočítat mnohá jiná očekávání zasvěceného života na začátku tohoto nového tisíciletí a ani bychom neskončili, protože Duch pobádá stále vpřed, stále dále. Jsou to slova Mistrova, která mají vzbudit tolik nadšení u všech jeho učedníků a učednic, aby vděčně vzpomínali na minulost, prožívali nadšeně přítomnost, otvírali se s důvěrou budoucnosti.[58]

Zasvěcený život naslouchá výzvě, s níž se Jan Pavel II. obrátil k celé církvi, a má rozhodně vycházet od Krista, kontemplovat jeho tvář, dávat přednost cestám spirituality jako životu, pedagogice a pastoraci. "Církev očekává také váš příspěvek, zasvěcení bratři a zasvěcené sestry, aby šla vpřed touto novou cestou podle směrnic, které jsem naznačil v apoštolském listě Novo millennio ineunte: kontemplovat Kristovu tvář, znovu vycházet od něho, svědčit o jeho lásce".[59] Jenom pak najde zasvěcený život novou životnost, aby se dal do služby církve a celého lidstva.


Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...