Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty M Modlitba - soubor tematických textůDelší texty Prosebná modlitba v Ježíšově jménu /K. Rahner/

Prosebná modlitba v Ježíšově jménu /K. Rahner/

Bůh v tobě žádá pro tebe Boha
(Jan 16,23-30)

V ten den se mě už nebudete na nic ptát.

Amen, amen pravím vám: O cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám. Dosud jste o nic neprosili ve jménu mém. Proste, a dostanete, aby se vaše rdost naplnila.

To vše jsem vám říkal obrazně. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit obrazně, ale otevřeně vám budu podávat zvěst o Otci. V ten den budete prosit ve jménu mém a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť sám Otec vás miluje, protože jste vy milovali mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci. Učedníci řekli Ježíšovi: "Teď mluvíš otevřeně, (a ne) obrazně. Nyní víme, že víš všechno a nepotřebuješ, aby se tě kdo na něco ptal. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha."

Chceme se pokusit z tohoto evangelia vyzdvihnout myšlenku, která je vyslovena zvláště v prvních verších, ale zaznívá vlastně v celém dnešním evangeliu. Je to myšlenka o prosebné modlitbě v Ježíšově jménu.

Ježíš říká, že máme prosit v jeho jménu; říká, že tato modlitba bude vyslyšena, že Otec ji dokonce předchází, neboť ví, že je to modlitba - když je vyslovena v Ježíšově jménu - v lásce k němu a ve víře. Ježíš praví, že když na základě této modlitby v jeho jménu budeme vyslyšeni, pak bude naše radost dokonalá. Prosit v Ježíšově jménu. Když si pod slovem "prosit" příliš unáhleně a bezmyšlenkovitě nepředstavujeme jen výslovné modlitby k Bohu vyjádřené slovy a vyslovenými myšlenkami, ale když uvažujeme sami o sobě, jací jsme v životě, v každodenní všednosti, ve svých zamlklých hodinách, pak jsme vlastně již pouze touhou, úsilím, vyhlížením něčeho nového a jiného, potom jsme hladem a žízní po statcích života, pak jsme vlastně jediným voláním po nějakém naplnění, které ještě nevlastníme. Tyto snahy, které jsou s námi téměř identické, které prožíváme a jimiž jsme, směřují nejrůznějším směrem: sem a tam, odporují si, vyžadují to, co je nejvyšší a nejvznešenější a zároveň nejkonkrétnější na této zemi; mění se, tyto nedočkavosti, tato volání, tyto žádosti a chtění a přání a touhy a stesky a prosby. Často se jejich předmět střídá, jsme skoro nedohledný chaos takovýchto přání a žádostí. Nemůžeme ani jinak, dokonce i když chceme být řádnými, jasnými, správně strukturovanými a zformovanými lidmi. Nemůžeme jinak než mít množství takovýchto přání. Sama od sebe nejsou prostě uspořádána do nějaké čisté podoby, do vnitřní jednoty, do nějakého jasného obrazu, ve kterém bychom mohli směřovat k sobě a našemu celkovému a jasnému naplnění. Potřebujeme někoho, kdo tuto žádostivost, kterou jsme my sami, přivede k řádu, k pokoji, k vnitřní jasnosti a přehlednosti, k radosti. Tak, aby bylo všechno uvedené do vnitřní posloupnosti, vnitřně pokojné, vnitřně uspořádané, abychom mohli být skutečně nějakou prosbou a žádostí, které vůbec může být přislíbeno vyslyšení, protože vyslyšeni můžeme být nakonec jen tehdy, když naše prosba při veškeré rozmanitosti je jen jedna.

Proto musíme prosit ve jménu Ježíše. To nakonec neznamená, že bychom se měli jednoduše ve svých slovech jen na něho odvolávat a pak požadovat, co nám zrovna vnukne naše neklidné rozdělené srdce nebo instinktivní žádostivost, naše nešťastné dychtění po všem. Nikoliv, prosit v Ježíšově jménu znamená: vstoupit k němu, žít z něho, být s ním spojen v lásce a víře. Když je Ježíš v nás ve víře, lásce, milosti, ve svém Duchu, a když pak z tohoto středu našeho bytí, jímž je on, vystoupí naše prosba a když všechno to, čím jsme v prosbách a žádostech, se soustředí a sjednotí v něm a jeho Duchu, potom Otec uslyší, pak bude naše prosba jednoduchá a přímá, soustředěná, opravdová a prostá, pak bude o nás platit, co kdysi napsal Pavel: že nevíme, zač máme prosit, ale Duch Ježíše vystupuje za nás a prosí: "Abba, Otče!" Žádá to, z čeho Duch i Ježíš sami vyšli, žádá Boha, prosí Boha o Boha, prosí za nás o Boha. V této prosbě je obsaženo všechno, nikoliv tak, jako bychom nesměli prosit za všechno to, co náš život nějak usnadňuje, činí ho čistším a jasnějším, nikoliv tak, jako bychom nesměli prosit o svůj chléb vezdejší a nemohli volat k věčném Otci ve svých každodenních strastech a bolestech - tak to dokonce má být! -, ale to vše má zůstat zachyceno v této jedné velké prosbě Ducha Kristova, ve jménu Ježíše. Pak poznáme, že Bůh nás skutečně vyslyší, tak nebo jinak. Toto "tak nebo jinak" nebudeme pak už pociťovat jako lacinou výmluvu zbožných lidí a evangelia vždy, když nebudeme vyslyšeni. Nikoliv! Jsme vyslyšeni, ale právě na základě naší modlitby v Ježíšově jménu. A v této modlitbě jde nakonec o to, aby Pán mohl růst v našem životě, aby Bůh naplňoval náš život, aby vítězil, aby sjednocoval to rozptýlené v našem životě a soustřeďoval tisíce a tisíce proseb, ze kterých jsme složeni.

Vyslyší nás, neboť nám dává sám sebe. Tento dar musíme ovšem přijmout a nesahat po tisíci jiných věcí. Když usilujeme o tento dar, přidá nám Bůh - jak řekl Ježíš - všechno ostatní, co skutečně potřebujeme. Daruje nám, že sama neukojená potřebnost se znovu stane bohatstvím a naplněním. Zůstává nám jen volba buď ve jménu Ježíše prosit Otce o dobrého Ducha - jak jednou říká Ježíš u Lukáše - nebo být chaotickou změtí snah, jež se vzájemně kříží, rozdělují naše srdce, roztrhávají náš život, a v pravém smyslu se uštvat "k smrti": doběhnout k smrti. Kdo však prosí ve jménu Ježíše, toho Bůh vyslyší, a pak je - i v slzách, i v bolestech, i v potřebách, i při zdání, že jsme dosud nebyli vyslyšeni - naše srdce s jeho požehnáním pokojné v Bohu, a to je právě dokonalá radost nyní, kdy ještě putujeme vzdáleni od Pána. Ježíš nám může stále znovu říkat: Dosud jsi neprosil v mém jménu; zkoušel jsi to; pokládal jsi to za prosbu v mém jménu; rozběhl jsi se; ale hleď, já, který vše shromažďuji, který všechno sjednocuji i v tvém životě, já se musím ještě úplně jinak stát silou a obsahem, požehnáním i vyslyšením tvých modliteb. Pros nyní v mém jménu, když se mnou pronášíš onu modlitbu, kterou jsem vyslovil na kříži, když jsem pravil: "Otče,do tvých rukou poroučím svého ducha!" Věděl jsem tehdy, že odcházím domů k Otci a že při tomto odchodu chci vylít do tvého srdce Ducha, toho, který jako Bůh v tobě žádá pro tebe Boha, aby byla tvá modlitba vyslyšena a tvá radost byla dokonalá.





Témata: Modlitba

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...