Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Rozumět Božímu hlasu v dějinách (Tomáš Halík)

Rozumět Božímu hlasu v dějinách (Tomáš Halík)

Dnes nabídka mnoha "nových bohů" - jako sv. Pavel na Areopagu. Nesklidil by i dnes Pavel posměch při hlásání vzkříšeného Krista? Bezbřehá tolerance a ochota chvilku si něco poslechnout (pokud to nebude klást morání nároky) přináší komplikace pro dialog s nevěřícími. Mnozí dokonce nostalgicky hledí zpět ke komunizmu, kde byla situace přehlednější! "K aktuálním povinnostem pastýřů patří vzdorovat pokušení fundamentalismu, který je psychologickým plodem úzkosti a bezradnosti, projevem neschopnosti žít ve složitém světě. Strach nikdy není dobrým rádcem, zkresluje vnímání skutečnosti a vede k chybným krokům. "Pokud se s takovými postoji setkáváme u některých profesorů teologie či u biskupů, je to pro budoucnost církve tragická překážka." (149) Patří se mi "strach ze Západu" - i zde bývá v pozadí "komplex méněcennosti z potlacovaného vědomí deficitu vzdělání a nedostatku zkušeností s životem ve vyspělé svobodné společnosti...". (149-5O) Neoprávněná generazlizace krizových jevů na Západě. Izoilace od Západu vede k nepřipravenosti na mnohé jevy, s kterými má Západ již své zkušenosti. Evropská synoda biskupů v Římě v r. 1991 vyzvala k otevřenému dialogu křesťanů Východu a Západu - "výměna darů".

- Církve, a náboženství vůbec, si dlouho neuchovaly "popularitu" z doby totality, což je možno vysvětlit jednak přirozenými sociálně-psychologickými faktory, jednak chybami církve. Po pádu komunismu se lidé obraceli k těm hodnotám, které byly potlačovány - a k nim patřilo i náboženství. V lidech církve se spatřovali tolik potřební noví lidé a skutečně nastoupili, ale brzy se situace zkomplikovala: liberálové a levičáci začali v církvi vidět nebezpečí, proto masmédia začala s rozdmýcháváním antiklerikálních afektů (skandál kolem prvního předsedy Čs. strany lidové, restituce...). Církev v té době nezůstala zcela nadstranická, ale přihlásila se s podporou jedné strany, za což "zaplatila velikou daň: část veřejnosti a zajména někteří vrcholní politici začali měřit společenskou váhu církve vahou volebních výsledků "křesťanských stran", a v důsledku toho začali bagatelizovat význam církve pro společnost." (152) Do politiky odešlo mnoho laiků potřebných jako kvalifikované síly v církvi, v důsledku čehož se církev začala prezentovat převážně "ve své klerikální podobě". (152)

"Stav českého kléru nese smutné stopy desetiletí soustavné decimace. Ukázalo se, že velká část kněží v důsledku vysokého věku, špatného zdravotního stavu, nekvalitního vzdělání, dlouholeté odtrženosti oficiálních církevních struktur od intelektuálního života a jejich ozolace od vývoje církve ve světě není schopna se náležitě oreintovat v nové situaci a adekvátně na ni reagovat. Je ovšem třeba zdůraznit, že převážná většina kněží si zaslouží úctu a hluboké ocenění za věrnost svému poslání ve velice těžkých podmínkách, a že realistické vidění současné velice kritické situace českého kléru naprosto nesmí vést k jakémukoliv pohrdání těmito obětavými lidmi." (152)

Z toho všeho pocit zklamání a hořkosti. Někteří z toho pak vyvozují nutnost "kruhové obrany" vůči společnosti, jak se tomu naučili v době totality. Působí i setrvačnost, únava, přežívání "předkoncilní nedůvěry církve k demokracii" (153), neschopnost "žít bez nepřítele". Tomu podléhají i některé jiné skupiny obyvatel - po době totality jaksýsi strach z volného prostoru.

V této situaci by měla církev začít hrát prorockou roli, "spočívající v schopnosti číst hlubší smysl probíhajících dějinných událostí, a dávat nejen církvi, ale celé společnosti cenné impulsy pro porozumění tomu, jaké možnosti se dnes člověku otevírají a jaká nebezpečí mu hrozí." (153) Je k tomu disponována tisíciletou zkušeností a současnou nespoutaností s mocenskými zájmy. Mohla by tím společnosti posloužit více než charitativními činnostmi, které jediné jsou hodnoceny jako prospěšná aktivita. "K svědectví církve samozřejmě patří "diakonia", sociální služba potřebným, ale patří k ní i pastýřská a prorocká služba, umožňující rozumět Božímu hlasu v té etapě dějin, kterou prožíváme." (153)
(Tomáš Halík: Víra a kultura Zvon, Praha 1995, 149-53)


Pluralita v církvi

Autor vykládá názory německého sociologa a teologa Karla Gabriela: Katolická církev má před sebou 3 možnosti:
1. Stáhnout se do konfesionálního prstředí, do okruhu vlastní rodiny, školy... To dává jistotu, ale odsuzuje k posunu na okraj společnosti. Tomu se snažil zabránit II. vatikánský koncil.

2. Rozloučit se s "lidovou církví" a zvolit cestu založenou na osobním rozhodnutí víry a žít v podobě malých společenství. Snaha vytvořit nový životní styl jako formu věrohodné a přesvědčivé křesťanské identity. Tato varianta poroste a přinese mnoho nového, ale žůstane-li církev jen u ní, čeká ji stejný osud jako v bodu 1. Opět bez možnosti oslovit a utvářet společnost. Malé skupiny nebudou moci zprostředkovat křesťanství širokým vrstvám. "Tyto skupiny mohou k opravdové obnově církve přispět jen tehdy, když budou schopny takové míry sebereflexe, že se budou chápat pouze jako část mnohostanného a otevřeného katolicismu, a vyhnou se pokušení představovat svou cestu jako jediný možný či nejlepší model křesťanské přítomnosti ve světě." (154)

3. "Podle třetího scénáře se církvi podaří faktickou pluralitu dnešního katolicismu přijmout nikoli jako nedostatek, neblahou krizi či odpad od tradice, nýbrž pochopit a uchopit ji jako velikou šanci pro věrohodnou reprezentaci křesťanství v dnešní postmoderní, kulturně i strukturálně pluralitní společnosti. Tento scénář předpokládá, že se uvnitř církve vyvinou mechanismy, schopné unést a zpracovat velkou vnitřní různost, napětí i případné konflikty. ...Teologie má pomoci církvi, aby se zbavila úzké a úzkostné představy, že je stále ohrožena společenským vývojem a musí křečovitě bojovat o přežití, má ji povzbudit k službě "přicházejícímu Božímu království" jako paradigmatu všelidské univerzální spásy. ...Církev budoucnosti pak bude mít - podle slov Německé biskupské konference - podobu "smířené různosti"." (155) Gabriel se pak ptá, zda je pro církev vlastně jiná rozumná alternativa naž tato třetí.

Církev se musí naučit žít v pluralitě nejen s okolní společností, ale i v pluralitě svého vlastního života.
(Tomáš Halík: Víra a kultura Zvon, Praha 1995, 153-55)


Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...