Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty Z ZloKrátké texty, citáty Různé

Různé

Ve škole, kde je Ježíš učitelem opravdové lidskosti, se učí, že násilí člověka vyprazdňuje a ničí společnost, že zlo usmrtí ducha ještě dříve, než zničí lidskou bytost jako takovou. Posloucháme-li jeho hlas, uvědomíme si úžasné bohatství plánu, který má Bůh pro každou lidskou bytost. Volá nás, abychom spolu s ním vytvořili ze světa Boží rodinu řízenou neporušitelným zákonem lásky. Bůh zná tajemství vašich srdcí, vaše obavy a naděje. Jeho spravedlnost převyšuje jakoukoliv, byť sebelepší, spravedlnost lidskou, jeho milosrdenství překonává jakoukoliv naši schopnost odpouštět. Zve tedy i vás, abyste na tomto místě plném trestů a utrpení, vyrůstali ve spravedlnosti a milosrdenství a se zvláštní milostí vám svěřuje úkol obnovy, tj. budování oné důstojnosti, kterou si zaslouží každý syn Boží. Bůh potřebuje i vás - přijměte jeho slovo a přidejte se k jeho výzvě.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 80)

+

Jestliže očekáváme, že nějaká organizace, sice účinná, ale bez lásky, vytvoří lepší, pokojný a šťastný svět, bezvadnou organizaci a techniku, jsme proroky Antikristovými.
Ti, kdo nevěří, že jedině láska může změnit svět, hřeší proti Duchu svatému. Odmítají poslední dar: odpuštění Boží.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 156)

+

Odpuštění a Boží milosrdenství objímá a uzdravuje každého: toho, kdo ukřivdil, i ukřivděného. Aby člověk mohl odpustit hlubší citové zranění, musí hlouběji pochopit sám sebe, svou vlastní slabost a hloubku Božího milosrdenství. Poznání vlastní slabosti a lidské bídy vytváří předpoklad pro pochopení stejné slabosti a stejné bídy bližního. Každá slabost, vlastní i bližního, je-li svěřená Bohu, se stává místem pro působení jeho milosrdenství. A právě Boží milosrdenství se stává konečným zdrojem odpuštění.
(...)
Jestliže křivda plodí křivdu, pak na druhé straně dobro plodí dobro, pomoc plodí pomoc, milosrdenství plodí milosrdenství. Vyjít vstříc tomu, kdo nám křivdí, znamená pomoci také jemu. Když tedy přestáváme odpovídat zlem na zlo, hněvem na hněv, nenávistí na nenávist, tlumočíme tak bližnímu pravdu, že hněv, zlo a nenávist jsou zbytečné a nesmyslné.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 51)

+

Vyjádřil bych to takto: Život se neskládá z rozporů, ale z paradoxů. Veselí, které by znamenalo slepotu vůči hrůzám dějin, by bylo lží nebo fikcí, ústupem. Naopak zase ten, kdo už nevidí, že i ve zlém světě září Stvořitel, nemůže vlastně existovat, stává se cynickým nebo se musí vůbec se životem rozloučit. Obojí je spolu spojeno, neuhýbání před propastmi dějin i lidské existence a pak pohled, který nám dává víra, že dobro je přítomno, byt' obojí nedokážeme vždy spojit. Právě chceme-li klást odpor zlu, je tím důležitější nepropadat zasmušilému moralismu, který už nemá z ničeho radost, ale vidět, kolik je okolo krásy. Z této pozice je také možné vystupovat proti tomu, co radost ničí.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 50)

+

Víra vyostřuje náš pohled, abychom vystopovali cesty zla v nás. Chesterton řekl svým paradoxním způsobem: "Světec je ten, kdo ví, že je hříšník." ...Ježíš, to jméno znamená "Spasitel", nemůže být uznán, jestliže nevíme, od čeho nás spasil.

(Leo J. Kardinal Suenens: Christliche liebe und Sexualitaet heute, Johannes-V. Leutendorf 1989, s. 21-22)

+

Lustiger se cítil zaskočen násilím, které se projevilo ve Francii po skončení II. svět. války. (95) To nebyla válka „jako jiné“ války. Měl jsem pocit, že jsme byli ponořeni do jakési pekelné propasti, do obludné nespravedlnosti. Neboť v této válce šlo hlavně o ideologické vítězství nebo ideologickou prohru. Ve středu této ideologie bylo pronásledování národa, národa židovského, protože je národem mesiánským. Pochopil jsem to už jako chlapec, když jsem byl v Německu. Cíle nacizmu byli víc než prométeovské, byly satanské. Jeho základním nepřítelem bylo křesťanství. Nemohl na ně útočit čelně, neboť církev představovala moc, kterou nacisti byli nuceni šetřit, ale židé padli přímo pod karabáč pronásledování. Tato válka rozpoutala nepodlejší vášně a nejpodlejší hanebnost. Ale vzbuzovala též skutky hrdinství a šlechetnosti u obyčejných lidí, na které se dnes už zapomnělo. Tento převratný konflikt nacházel svůj smysl jen v tajemství zápasu který v sobě obsahuje vykoupení. To už nebyla válka v první řadě mezi národy. (96)


/Wolton: A dědičný hřích?/
Vědomí člověk bylo zatemněno a jeho vůle zraněna. Člověk je ve stavu roztržky s Bohem a je poraněn ve svých vlastních silách. Je schopný chtít dobro, ale jeho vůle je slabá. Je schopný vidět světlo, a přitom kráčet v temnotě. Člověk je už takový, všichni lidé odjakživa, od svého původu jsou takto poraněni ve svém historickém postavení. Člověk stvořený Bohem se od něho odvrátil a jeho historické postavení poznačené pádem a pocitem opuštěnosti neodpovídá jeho původnímu povolání. Bůh sám se ujal toho, aby vyvedl člověka z tohoto postavení.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 295)

+

Neodporovat zlu znamená neodporovat mu v druhých, ale tím více v sobě (useknout ruku sobě a ne druhému...!)
"Abychom mohli léčit rány na těle lidstva, musíme se naučit sami rány přijímat."

"Abychom mohli zlo druhých léčit, musíme ho sami v sobě ničit.
Taková je tvrdá, reálná tvář lásky."

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 275)

+

Velikým není ten, kdo usiluje o velikost, ale o dobro.

(Erazim Kohák)

+

Ještě bych se vrátila k Janu Palachovi, jak je to tedy po stránce morální?
Palachův čin není kvalifikovaná sebevražda, sebevražda je, když někdo ze soukromých důvodů si sáhne na život. Ale tady to bylo takové svědectví a takový čin, jako třeba ve válce, když voják jde do útoku anebo když je pověřen, aby vyhodil most, a je skoro jisté, že tam zahyne. Tady plní morální příkaz, takže to nelze klást na roveň sebevraždě, je to spíš oběť nebo sebeoběť, kterou ale my docela schvalovat nemůžeme, vždyť Palach sám vzkázal mládeži, aby ho nenásledovala. Takže je to třeba považovat ne za kvalifikovanou sebevraždu, ale za výkřik bolesti celého národa, je to jedinečný čin, vrcholná oběť, neopakovatelná, tak trochu - tak trochu - jako je neopakovatelná oběť' Ježíše Krista.
(Marie Rút Křížková: Žít jako znamení, Zvon, Praha 1995, 101)

+

Drama se děje střídáním světla a stínu, bojem mezi dobrem a zlem. Utrpení je pro všechna náboženství důsledkem tohoto protikladu a nevyhnutelnou bolestí přerodu. Výklady tu mohou sahat od trestu za spáchané činy až po zkoušku věrnosti Bohu (tak ve starozákonní knize Jób): snaží se tak odstranit nebo zmírnit nesmyslnost lidského utrpení zavedením jakési logiky příčin a následků. Otázku, jak může Bůh dopouštět utrpení nevinných, se tím přesto nikdy umlčet nepodařilo.

Křesťanství otvírá úplně nový pohled na tuto otázku. Víra ve vtěleného Boha, který sám trpěl, činí každý výklad utrpení takovou či onakou teorii zbytečným. Podstatné je, že Bůh je ochoten vyměnit si úlohy, vzít utrpení na sebe a tím vést ke smíření s neřešitelnou záhadou bolesti a trápení. Utrpení a smrt už křesťan nemusí chápat jen jako trest nebo zkoušku, nýbrž může je přijmout jako účast na utrpení Boha samého, který solidaritou s trpícími vede běh dějin k jejich konečnému vyústění do poslední doby.

Ať člověka potkávají sebevětší hrůzy, nic ho nemůže zbavit Boží blízkosti. Proto je ochota k výměně rolí třeba také naopak. Solidarita s trpícím je tím rozhodujícím kritériem, podle něhož bude člověk souzen: kdo pomohl trpícímu, pomohl samému Bohu.
(Peter Pawlowsky: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 105-6)

+

Často jsem vás slyšel mluvit o tom, kdo spáchal zlo, jako kdyby nebyl jedním z vás, jako by to byl cizinec a vetřel se do vašeho světa.
Já vsak říkám, že stejně jako svatý a spravedlivý nemůže vystoupit nad to nejvyšší, co je v každém z vás, tak také špatný a slabý nemůže klesnout pod to, co je ve vás nejnižší.

A jako jediný list nezežloutne bez tichého souhlasu celého stromu,
tak ani zločinec nemůže činit zlo bez skrytého souhlasu vás všech.
Všichni putujete společně jako procesí k božství, jež je ve vás.
Vy sami jste cestou i poutníky.

Když jeden z vás upadne, upadne kvůli těm, již jsou za ním; je to výstraha před kamenem úrazu.

Ba, on upadne i kvůli těm vpředu, kteří ač rychlejších a jistějších nohou, přece kámen z cesty neodstranili. (...) (37-38)

Jestliže někdo z vás snad přivede k soudu nevěrnou ženu,
nechť se na vahách zváží i srdce jejího manžela a mírou změří jeho duše.

A nechť ten, kdo by chtěl zmrskat viníka, napřed nahlédne do duse postiženého.

A jestliže by někdo z vás chtěl trestat ve jménu spravedlnosti a zaseknout sekeru do špatného stromu, nechť se napřed podívá na jeho kořeny.

A jistě najde v tichém srdci země vzájemně propletené kořeny dobra a zla, neplodnosti i úrodnosti.

A vy soudcové, kteří chcete být spravedliví, jaký rozsudek vynesete nad tím, kdo, ač počestný tělem, je zlodějem v duchu?

JJaký trest určíte tomu, kdo zabíjí tělo a sám je zabíjen v duši?

A jak budete stíhat toho, kdo jedná jako podvodník a utlačovatel a zároveň je také poškozován a urážen?

A jak potrestáte ty, jejichž výčitky svědomí jsou větší než jejich zlé činy?

Což nejsou výčitky svědomí spravedlností, kterou vykonává týž zákon, jemuž byste sami rádi sloužili?

Výčitky svědomí však nemůžete vložit na nevinného, ani je nemůžete sejmout se srdce viníka.

Nezvány přicházejí v noci, probouzejí lidi a nutí je, aby se na sebe pozorně zadívali.

A vy, kteří byste rádi spravedlnost pochopili, jak jí můžete porozumět jinak, než že všechny činy prohlédnete v plnosti světla?

Jen tak poznáte, že vzpřímený a padlý jsou jediným člověkem, nacházejícím se v seru mezi nocí svého trpasličího já a dnem svého božství.

Jen tehdy poznáte, že úhelný kámen chrámu není vyšší než nejnižší kámen v jeho základech. (39-40)
(Chalíl Džibrán: Prorok. Zahrada Prorokova, Vyšehrad , Praha 1996, 37-40)


Témata: Zlo

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...