Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty C Církevní dokumentyNovo millennio ineunte Novo millennio ineunte - Text dokumentu - 1. a 2. část (Jan Pavel II.)

Novo millennio ineunte - Text dokumentu - 1. a 2. část (Jan Pavel II.)

(Se svolením převzato z: TS ČBK. Ve formátu RTF je text ke stažení zde)



6. ledna 2001

NOVO MILLENNIO INEUNTE

APOŠTOLSKÝ LIST
PAPEŽE JANA PAVLA II.
NA ZÁVĚR
JUBILEJNÍHO ROKU 2000




VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE
PRAHA 2001
(PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)





NOVO MILLENNIO INEUNTE

APOŠTOLSKÝ LIST
PAPEŽE JANA PAVLA II.
NA ZÁVĚR
JUBILEJNÍHO ROKU 2001

Apoštolský list papeže Jana Pavla II. Novo millennio ineunte biskupům, kněžím a věřícím na závěr Velkého jubilea roku 2000

Spolubratřím v biskupské službě, kněžím a jáhnům, řeholníkům a řehol-nicím, všem věřícím laikům.

Na počátku nového tisíciletí, při zakončení Velkého jubilea, v němž jsme slavili dva tisíce let od Ježíšova narození a v němž pro církev začíná nová etapa, znějí v našem srdci Ježíšova slova, kterými poté, co ze Šimonovy loďky hovořil k zástupům, vyzval apoštola k rybolovu: “Duc in altum” (Zajeď na hlubinu) (Lk 5,4). Petr a první společníci uvěřili Ježíšovu slovu a spustili sítě. “Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb” (Lk 5,6).
Duc in altum! Toto slovo dnes zaznívá pro nás a vyzývá nás k tomu, abychom si s vděčností připomínali minulost, odhodlaně žili přítomnost a s důvěrou se otevřeli budoucnosti: “Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky!” (Žid 13,8).
Církev prožívala v tomto roce velikou radost; věnovala se kontem-placi tváře svého Ženicha a Pána. Víc než kdy jindy se stala putujícím lidem, vedeným “velikým pastýřem ovcí” (Žid 13,20). S mimořádným dynamismem, který přitáhl mnohé, procházel Boží lid zde v Římě, stejně jako v Jeruzalémě a v jednotlivých místních církvích, “Svatou branou”, jíž je sám Kristus. K němu, který je cíl dějin a jediný Spasitel světa, volala církev i Duch: “Marana tha – Přijď, Pane Ježíši” (srov. Zj 22,17.20; 1 Kor 16,22).
Není možné vyčíslit všechny milosti, jež se v průběhu roku dotkly lidských srdcí. Na církev se však bezpochyby rozlila “řeka vody živé”, která neustále prýští “zpod trůnu Božího a Beránkova” (srov. Zj 22,1). Je to voda Ducha svatého, jež hasí žízeň a obnovuje (srov. Jan 4,14). Je to Otcova milosrdná láska, která se nám v Kristu znovu zjevila a darovala. Na závěr tohoto roku můžeme v novém jásotu zopakovat prastará slova vděčnosti: “Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky” (Ž 118[117],1).

2. Chci se proto obrátit k vám, nejdražší, abych s vámi sdílel zpěv chvály. Již od začátku svého pontifikátu jsem myslel na tento Svatý rok 2000 jako na důležitý mezník. V tomto slavení jsem spatřoval prozřetelnostní setkání, kdy bude církev – pětatřicet let po II. vatikán-ském koncilu – vyzvána, aby se podívala, jak naplňuje svou obnovu, a mohla tak s novou odvahou přijmout své evangelizační poslání.
Splnilo Jubileum tento záměr? Naše úsilí, s velkodušnou námahou i neodmyslitelnými lidskými nedostatky, stojí před Boží tváří. Nesmíme však opomenout povinnost vděčnosti za “divy”, které pro nás vykonal Bůh. “Misericordias Domini in aeternum cantabo” (Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech) (Ž 89[88],2).
U všeho, co se odehrálo před našima očima, je teď třeba znovu se zastavit a vyčíst všechno to, co Duch svatý v tomto tak intenzivním roce sdělil církvi (srov. Zj 2,7.11.17 atd.).

3. Nejdražší bratři a sestry, naší povinností je především otevřít se budoucnosti, která nás čeká. V uplynulých měsících jsme se mnohokrát na nastávající tisíciletí podívali skrze prožívání Jubilea nejen jako obrazu minulosti, ale též jako proroctví budoucnosti. Přijatou milost je třeba zhodnotit tím, že ji odhodlaně učiníme předsevzetím a konkrétními postupy jednání. K tomuto úkolu bych chtěl vyzvat všechny místní církve. V každé z nich, shromážděné kolem svého biskupa, v naslou-chání Božímu slovu, v bratrském společenství a v “lámání chleba” (srov. Sk 2,42) “je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova”. Je to především konkrétní život každé církve, kde tajemství jediného Božího lidu získává onu specifickou podobu, jež mu umožňuje přilnout k jednotlivým situacím a kulturám.
Toto zakořenění církve v čase a prostoru v sobě odráží samotný princip vtělení. Proto nastal čas, aby se každá místní církev zamyslela nad tím, co v tomto vzácném roce milosti, a vůbec během celého období od II. vatikánského koncilu do Velkého jubilea, řekl Duch svatý Božímu lidu. Ověří tak opravdovost svého úsilí a znovu získá nový elán pro svou duchovní a pastorační činnost. Právě k tomuto cíli chci jako nástupce svatého Petra přispět v závěru jubilejního roku svým listem, aby církev stále více zářila rozličností svých darů a jednotou svého putování.


I. Setkání s Kristem – Dědictví Velkého jubilea

4. “Děkujeme ti, Pane, Bože vševládný” (Zj 11,17). V Bule k vyhlášení Velkého jubilea jsem vyslovil svou touhu, aby dvoutisící oslava tajemství vtělení byla prožívána jako “neutuchající chvalozpěv na Trojici” a zároveň jako cesta “smíření a jako znamení opravdové naděje pro ty, kdo hledí na Krista a na jeho církev”. Prožitek jubilejního roku se utvářel právě podle těchto životních rozměrů a dosáhl okamžiků tak intenzivních, že jsme se mohli téměř vlastníma rukama dotknout milosrdné přítomnosti Boha, od něhož pochází “každý dobrý úděl, každý dokonalý dar” (Jak 1,17).
Mám na mysli především rozměr chvály. Odsud totiž vychází každá opravdová odpověď víry na Boží zjevení v Kristu. Křesťanství je milost, překvapení od Boha, který se nespokojil s tím, že stvořil svět a člověka, ale sestoupil ke svému tvoru, a poté co mnohokrát a mnoha způsoby mluvil “skrze proroky, v této poslední době promluvil k nám skrze svého Syna” (Žid 1,1–2).
V této poslední době! Ano, díky jubileu jsme zakusili, že ani dva tisíce let nedokázalo utlumit svěžest onoho “dnes”, jímž andělé zvěstovali pastýřům onu divuplnou událost Ježíšova narození v Betlémě: “V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán” (Lk 2,11). Uplynuly dva tisíce let, avšak zvěst, skrze kterou oznámil Ježíš v Nazaretské synagóze ohromeným rodákům své poslání, zůstává víc než kdy jindy plná života. Ježíš na sebe tehdy vztáhl Izaiášovo proroctví: “Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli” (Lk 4,21). Uplynuly dva tisíce let, ale útěchou hříšníkům, kteří potřebují milosrdenství – a kdo by je nepotřeboval? – je stále ono spásonosné “dnes”, které na kříži otevřelo brány Božího království kajícímu lotrovi: “Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji” (Lk 23,43).

Plnost času

5. Toto jubileum se shoduje se vstupem do nového tisíciletí, což jistě bez jakéhokoliv sklonu k chiliastickému fantazírování přispělo k tomu, že jsme mohli lépe vnímat Kristovo tajemství na velkém obzoru dějin spásy. Křesťanství je náboženství zakotvené v dějinách! Vždyť přímo uprostřed dějin uzavřel Bůh smlouvu s Izraelem, a připravil tak narození Syna z lůna Panny Marie “v plnosti času” (Gal 4,4). Kristus, vnímaný ve svém božském i lidském tajemství, je základem a středem dějin, jejich smyslem a konečným cílem. Skrze něj – který je Otcovým Slovem a jeho obrazem – “bylo všechno stvořeno” (Jan 1,3; srov. Kol 1,15). Jeho vtělení, jež vrcholí velikonočním tajemstvím a darováním Ducha svatého, je pulzujícím srdcem celých dějin, tajemnou hodinou, kdy se přiblížilo Boží království (srov. Mk 1,15) a vzklíčilo v našich dějinách jako semeno, z něhož vyroste velký strom (srov. Mk 4,30–32).
“Kriste náš, včera i dnes a na věky věků všech”. Touto tisíckrát opakovanou písní jsme letos kontemplovali Krista, jak nám ho představuje Zjevení: “alfa i omega, první i poslední, začátek i konec” (Zj 22,13). Současně s Kristem jsme společně uctívali také Otce i Ducha svatého, jedinou a nerozdílnou Trojici, neuchopitelné tajemství, v němž má všechno svůj počátek i své dovršení.

Očištění paměti

6. Aby se náš zrak očistil a mohl kontemplovat Boží tajemství, byl tento jubilejní rok silně charakterizován požadavkem odpuštění. Odpověděli na něj nejen jednotlivci, kteří zkoumali svůj vlastní život, aby pak prosili o milosrdenství a o zvláštní dar odpustků, ale také celá církev, jež připomněla nevěrnosti, jimiž mnohé z jejich dětí v dějinách zastínily tvář Kristovy snoubenky.
K tomuto zpytování svědomí jsme byli odhodláni už dlouho, neboť jsme si vědomi, že církev ve svém společenství shromažďuje hříšníky, a je tedy “zároveň svatá i stále potřebuje očišťování”. Vědecká sympózia nám pomohla vyjasnit aspekty, v nichž se v průběhu prvních dvou tisíciletí ne vždy projevoval duch evangelia. Není možné zapomenout na působivou liturgii 12. března 2000, při níž jsem já sám v bazilice svatého Petra, s pohledem upřeným na Ukřižovaného, požádal jménem celé církve o odpuštění za hříchy všech jejích dětí. Toto “očištění paměti” zpevnilo naše kroky na cestě k budoucnosti a prohloubilo naši pokoru i bdělost při uskutečňování evangelia.
Svědkové víry

7. Živé kající vědomí nám však nezabránilo v tom, abychom chválili Pána za to, co vykonal v minulých staletích, a především v tom právě končícím, kdy své církvi daroval velký zástup svatých a mučedníků. Pro některé z nich byl jubilejní rok rokem blahořečení nebo svatořečení. Svatost, ať už se vztahuje na dějinně známé papeže nebo na prosté laiky či řeholníky ze všech kontinentů světa, se ukázala víc než kdy jindy jako dimenze, která nejlépe vyjadřuje tajemství církve. Jakožto výmluvné svědectví tato dimenze nepotřebuje slov, protože je živým zpřítomněním Kristovy tváře.
U příležitosti Svatého roku bylo vykonáno mnoho práce také v oblasti shromažďování vzácných vzpomínek na svědky víry 20. století. Připomněli jsme si je spolu se zástupci jiných církví a křesťanských společenství 7. května 2000 v sugestivních prostorách Kolosea – symbolu dávného pronásledování křesťanů. Toto dědictví nesmíme promarnit, nýbrž s vděčností přijmout a obnovit své předsevzetí k jeho následování.

Putující církev

8. Téměř jako by kráčeli ve stopách svatých, přicházeli sem do Říma k hrobům apoštolů nesčetní synové a dcery církve v touze vyznat svou víru, vyznat své hříchy a přijmout spásonosné milosrdenství. Můj pohled byl v tomto roce osloven nejen zástupy, které během různých liturgických oslav zaplňovaly Svatopetrské náměstí; nezřídka jsem se zahleděl na dlouhé řady poutníků, kteří trpělivě čekali, až budou moci vkročit svatou branou. Představoval jsem si životní dějiny každého z nich, protkané radostmi i bolestmi; dějiny, které se setkaly s Kristem a v rozhovoru s ním našly novou odvahu.
Když jsem pak pozoroval nepřetržitý proud různých skupin poutníků, objevil jsem v něm zřetelný obraz putující církve, která se podle slov sv. Augustina nachází “mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha”. Mohli jsme pozorovat pouze vnější část této ojedinělé události. Kdo z nás by však mohl vyčíslit zázraky Boží milosti v srdcích těchto lidí? Je třeba se v tiché adoraci oddat s pokornou důvěrou tajemnému Božímu působení a bez konce opěvovat jeho lásku: “Misericordias Domini in aeternum cantabo!”.

Mládež

9. Během jednotlivých jubilejních setkání se sešly nejrůznější skupiny lidí. Jejich účast byla opravdu pozoruhodná a často vystavila civilní i církevní organizátory i animátory těžkým zkouškám. Chtěl bych využít tohoto listu k tomu, abych vyjádřil všem své co nejsrdečnější poděkování. Avšak nezávisle na počtu jsem byl velmi často dojat upřímným úsilím o modlitbu, rozjímání, společenství, které se na těchto setkáních projevovalo.
A jak bych mohl nepřipomenout zvláště radostné a okouzlující setkání mládeže? Pokud jen existuje nějaký obraz Jubilea roku 2000, který zůstane nejživěji v paměti, pak je to zajisté nekonečný zástup mladých, s nimiž jsem mohl vést v jistém smyslu privilegovaný dialog ve vzájemné sympatii a hlubokém pochopení. Bylo tomu tak už od okamžiku, kdy jsem mladé poutníky přivítal na Lateránském a Svato-petrském náměstí. Viděl jsem je pak, jak proudí ulicemi Věčného města s radostí, která k mládí patří, ale i v zamyšlení, s touhou po modlitbě, po “smyslu”, po opravdovém přátelství. Nebude snadné pro ně samotné, ani pro ostatní pozorovatele, zapomenout na onen týden, kdy Řím “omládl s mladými”, nebude možné zapomenout na slavení eucharistie na Tor Vergatě.
Pro Řím a pro církev se mládež znovu ukázala jako zvláštní dar Ducha svatého. Když se díváme na mladé s jejich problémy a křehkostí vyplývající ze současné společnosti, máme tendenci k pesimismu. Jubileum mládeže nás ale přímo ´vyvedlo z míry´ svým poselstvím, které, přes eventuální dvojakost, vyjadřuje hlubokou touhu po auten-tických hodnotách, jejichž završením je Kristus. Není snad právě Kristus tajemstvím opravdové svobody a hluboké radosti v srdci? Není snad Kristus tím nejlepším přítelem a zároveň tím, kdo utváří každé opravdové přátelství? Je-li Kristus představen mladým lidem ve své pravé podobě, vnímají ho jako přesvědčivou odpověď a jsou schopni přijmout jeho poselství, přestože je náročné a poznamenané křížem. Proto jsem, proniknut jejich nadšením, neváhal vyžadovat radikální volbu víry a života; postavil jsem před ně nádherný úkol: stát se “ranní hlídkou” (srov. Iz 21,11–12) tohoto svítání, v němž se probouzí nové tisíciletí.

Různé kategorie poutníků

10. Nemohu se samozřejmě detailně zastavit u jednotlivých událostí jubilea. Každá měla svůj charakter a zanechala své poselství těm, kdo se jí přímo účastnili, ale i všem, kdo se o ní dověděli nebo ji sledovali ve sdělovacích prostředcích. Nemůžu však nevzpomenout slavnostní atmosféru prvního velikého setkání věnovaného dětem. Začít s dětmi znamenalo v jistém smyslu respektovat Ježíšovo napomenutí: “Nechte děti přicházet ke mně” (Mk 10,14). Znamenalo to možná ještě více zopakovat Ježíšovo gesto, kdy “postavil doprostřed” dítě, na znamení postoje, který je třeba zaujmout, chceme-li dojít do Božího království (srov. Mt 18,2–4).
Právě jakoby ve stopách dětí přišly prosit o jubilejní milosrdenství nejrůznější skupiny dospělých: staří, nemocní, postižení; dělníci, zemědělci i sportovci; umělci a univerzitní docenti; biskupové, kněží i ti, kdo žijí zasvěceným životem; politikové, novináři i vojáci, kteří svým příchodem představili svou profesi jako službu pro mír.
Velký ohlas mělo setkání dělníků, které se uskutečnilo 1. května, kdy se už tradičně oslavuje práce. Vyzýval jsem je k tomu, aby prožívali duchovní rozměr své práce, aby napodobovali sv. Josefa i samotného Ježíše. Jejich jubileum bylo dále příležitostí k tomu, abych s naléhavostí vyzval k ozdravení ekonomických a sociálních nerovností ve světě práce a k rozhodnému nasměrování procesů ekonomické globalizace ke službě solidarity a úcty, kterou si zaslouží každý člověk.
Děti se svou spontánní radostí se ještě jednou vrátily při jubileu rodin, při němž byly představeny světu jako “jaro rodiny a společnosti”. Toto jubilejní setkání bylo opravdu výmluvné; přišlo velké množství rodin z různých oblastí světa, aby s novým nadšením přijaly světlo Kristovo, které dá zazářit původnímu Božímu plánu s rodinou (srov. Mk 10,6–8; Mt 19,4–6), a snažily se je šířit v kultuře, která, jak se znepokojením pozorujeme, stále více ztrácí samotný smysl manželství a rodinného soužití.
Nejsilnějším setkáním pak pro mě zůstane setkání s vězni v Regina Caeli. Z jejich očích jsem vyčetl bolest, ale i pokání a naději. Pro ně bylo jubileum zvláštním způsobem “rokem milosrdenství”.
Velmi milé bylo pak v posledních dnech roku setkání se světem divadla, které velmi silně působí na lidskou duši. Lidem, kteří se pohybují v této oblasti, jsem připomněl jejich velkou zodpovědnost přinášet skrze radostnou zábavu pozitivní, mravně bezúhonná poselství, schopná vnášet důvěru v život a lásku k němu.

Mezinárodní eucharistický kongres

11. V rámci tohoto jubilejního roku měl mít zásadní význam Mezinárodní eucharistický kongres. A bylo tomu skutečně tak! Jestliže je eucharistie obětí Krista, který se zpřítomňuje v našem středu, nemůže jeho skutečná přítomnost nebýt středem svatého roku, věnovaného vtělení Božího slova. Jubileum proto bylo koncipováno jako “hluboce eucharistický” rok, a tak jsme se je také snažili prožít. Jak by však mohla vedle památky narození Božího Syna chybět připomínka jeho Matky? Maria byla přítomná v oslavách jubilea nejen prostřednictvím účelných a odborných sympózií, ale především skrze velký úkon odevzdání, jímž jsem za přítomnosti četných biskupů z celého světa svěřil do její mateřské ochrany život mužů i žen nového tisíciletí.

Ekumenický rozměr

12. Jistě přijmete s pochopením, že o jubileu spontánně hovořím především tak, jak jsem je viděl ze svatopetrského stolce. Nezapomínám však na to, že bylo mým přáním, aby se jeho oslava plně rozvinula také v místních církvích. Právě tam mohla většina věřících obdržet mimořádné milosti, zvláště pak odpustky vázané na jubilejní rok. Význačné ale je, že mnohé diecéze byly přítomny skrze početné skupiny věřících i zde v Římě. Věčné město tak opět vyjádřilo svou nenahraditelnou roli coby místo, kde bohatství a dary jednotlivých místních církví, ba jednotlivých národů a kultur, souzní v “katolicitě”, aby tak jediná Kristova církev stále výmluvněji projevovala své tajemství svátosti jednoty.
Žádal jsem také, aby se v programu jubilea věnovala zvláštní pozornost ekumenickému rozměru. Jaká by byla vhodnější příležitost pro posilu na cestě k plnému společenství než společné slavení Kristova narození? Tento cíl byl podpořen velkým úsilím; zářivým okamžikem zůstává ekumenické setkání v bazilice sv. Pavla 18. ledna 2000, kdy poprvé v historii, za přítomnosti představitelů církví a křesťanských společenství z celého světa, nástupce sv. Petra, primas anglikánské církve a metropolita ekumenického patriarchátu v Konstantinopoli společně otevřeli svatou bránu. Týmž směrem se ubírala také některá důležitá setkání s pravoslavnými patriarchy a s představenými dalších křesťanských vyznání. Vzpomínám zvláště na nedávnou návštěvu nejvyššího katolického patriarchy všech Arménů J.S. Karekina II. Kromě toho se mnoho věřících jiných církví a církevních společenství zúčastnilo jubilejních setkání pro jednotlivé kategorie věřících. Cesta ekumenismu zůstává samozřejmě i nadále obtížná a možná zdlouhavá, ale živí nás naděje, že nás vede přítomnost Vzkříšeného a nevyčer-patelná síla jeho Ducha, jenž je schopný stále nových překvapení.

Pouť do Svaté země

13. Jak bych dále mohl opomenout své osobní Jubileum na cestách Svatou zemí? Přál jsem si zahájit tuto pouť v Chaldejském Uru, abych se téměř viditelně vydal po stopách Abraháma, “našeho otce ve víře” (srov. Řím 4,11–16). Musel jsem se však spokojit pouze s duchovní podobou této etapy – s nádhernou “bohoslužbou slova”, slavenou 23. února v aule Pavla VI. Ihned poté začala skutečná pouť, jejíž vytýčenou trasou byly dějiny spásy. Mohl jsem tak s radostí stanout na hoře Sinaj, v atmosféře obdržení Desatera a uzavření první smlouvy. V pouti jsem pokračoval o měsíc později, kdy jsem stanul na hoře Nebo, a následně se vydal na místa, která svou přítomností posvětil sám Vykupitel. Jen těžko mohu popsat své dojetí, když jsem mohl uctít místa Kristova narození a života v Betlémě a v Nazaretě, když jsem mohl slavit eucharistii ve večeřadle – místě, kde byla ustanovena, když jsem rozjímal o tajemství kříže na Golgotě, kde on za nás položil svůj život. Na těchto tolik zkoušených místech, na něž i nedávno dolehlo násilí, jsem mohl zakusit výjimečné přijetí nejen ze strany synů církve, ale též od izraelského a palestinského společenství. Intenzivní pocity jsem prožíval také při modlitbě u Zdi nářků a při návštěvě mauzolea Yad Vashem, zdrcujícího památníku obětem nacistických koncentračních táborů. Tato pouť byla okamžikem bratrství a pokoje, které si chci uchovat jako jeden z nejkrásnějších darů celého jubilea. Když vzpomínám na atmosféru oněch dní, nemohu nevyjádřit vroucí přání urychleného a spravedlivého řešení dosud otevřených problémů na oněch posvátných místech, jež jsou drahá současně židům, křesťanům i muslimům.

Mezinárodní dluh

14. Jubileum bylo také – a nemohlo tomu být jinak – velikou událostí bratrské lásky. Už během let přípravy jsem vyzýval k většímu a účinnějšímu zaměření pozornosti na problém chudoby, která dosud sužuje svět. Mimořádnou důležitost získává v tomto kontextu mezi-národní dluh chudých zemí. Ze samotné podstaty jubilea vychází znak velkorysosti, kdy podle biblického pojetí celé společenství obnovuje spravedlnost a solidaritu mezi jednotlivými lidmi a navrací hmotné prostředky těm, kteří o ně v minulosti přišli. S radostí konstatuji, že parlamenty mnoha států-věřitelů v nedávné době odsouhlasily odpuštění bilaterálních dluhů, zatěžujících nejchudší a nejzadluženější země. Přimlouvám se za to, aby příslušné vlády v brzké době tato rozhodnutí parlamentů naplnily. Problematickou se spíše ukázala otázka multila-terálních dluhů chudých zemí vůči mezinárodním finančním orga-nizacím. Doufejme, že členské státy těchto organizací, zvláště ty, jejichž slovo má větší váhu, najdou nezbytný konsenzus pro řešení této otázky, na níž závisí rozvoj mnoha zemí, mající vážné důsledky na ekono-mickou a existenciální situaci mnoha lidí.

Nová dynamika

15. Tolik alespoň v obrysech nejdůležitější události jubilea; tento obraz v nás zanechává spoustu vzpomínek. Pokud bychom chtěli vyjádřit jádro velkého bohatství, jež nám jubilejního rok přenechává, bez váhání bych ho charakterizoval jako kontemplaci Kristovy tváře: kontemplaci Krista v jeho historických obrysech a v jeho tajemství, Krista přijatého v jeho mnohotvárné přítomnosti v církvi a ve světě, vyznávaného jako smysl dějin a světlo na naší cestě.
Teď je třeba jít dále, odrazit od břehu s důvěrou v Kristovo slovo: Duc in altum! “zajet na hlubinu”. To, co jsme vykonali v tomto roce, nás nemůže opravňovat k pocitu sebeuspokojení, a už vůbec ne k nečin-nosti. Naopak: to, co jsme prožili, v nás má vyvolat novou dynamiku a pobádat nás k tomu, abychom prožité nadšení vtělily do konkrétních iniciativ. Sám Ježíš nás napomíná: “Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království” (Lk 9,62). Jde-li o Boží království, není čas ohlížet se nazpět, a už vůbec ne oddávat se lenosti. Čeká nás mnohé, a proto se musíme pustit do účinného pastoračního programu v období po jubileu.
Je velmi důležité, abychom tento plán, s pomocí Boží, hluboce zakořenili v kontemplaci a modlitbě. Naše doba je dobou neustálého pohybu, který někdy přechází až ve shon s rizikem že budeme “něco dělat, jen abychom něco dělali”. Musíme odolat tomuto pokušení snahou nejprve “být”, a teprve potom “dělat”. Připomeňme si v této souvislosti Ježíšovu výtku adresovanou Martě: “Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba” (Lk 10,41–
–42). Dříve než vám nabídnu několik operativních linií k zamyšlení, rád bych se s vámi podělil o několik podnětů k rozjímání nad Kristovým tajemstvím, jež je nezbytným základem jakékoliv naší pastorační činnosti.

II. Tvář, kterou je třeba kontemplovat

16. “Rádi bychom viděli Ježíše” (Jan 12,21). Několik Řeků, kteří přišli do Jeruzaléma na velikonoční pouť, se obrací na Filipa s touto prosbou, která duchovně zaznívala v jubilejním roce i v nás. Současní lidé, stejně jako poutníci před dvěma tisíci lety, možná ne vždy vědomě, vyžadují od dnešních věřících, aby jim nejen “vyprávěli” o Kristu, nýbrž aby jim ho v jistém smyslu “ukázali”. Není snad úkolem církve být odrazem Kristova světla v každém období dějin a dát zazářit jeho tváři i gene-racím nového tisíciletí?
Naše svědectví by však bylo nesnesitelně ubohé, pokud bychom nebyli my těmi prvními, kdo kontemplují Kristovu tvář. Velké jubileum nám bezesporu pomohlo, abychom ji kontemplovali do větší hloubky. Když se tedy po skončení jubilea vracíme do normálního života a v duši si neseme bohatství prožitých zkušeností, náš pohled musí být víc než kdy jindy upřen na Pánovu tvář.

Svědectví evangelií

17. Kontemplace Pánovy tváře se musí inspirovat v první řadě tím, co o něm říká Písmo svaté. Písmo je totiž od začátku až do konce proniknuto jeho tajemstvím, skrytě naznačeným ve Starém zákoně a plně zjeveným v Novém zákoně, takže svatý Jeroným volá: “Neznalost Písma je neznalost Krista.” Zůstaňme pevně zakotveni v Písmu svatém a otevřme se působení Ducha svatého (srov. Jan 15,26), jenž je původcem oněch textů – a svědectví apoštolů (srov. Jan 15,27), kteří se setkali s živým Kristem, se Slovem života, viděli ho na vlastní oči, slyšeli ho na vlastní uši a dotýkali se ho svýma rukama (srov. 1 Jan 1,1).
Jejich prostřednictvím k nám přichází vidění víry podložené přesným historickým svědectvím. Je to svědectví pravdivé, které nám evangelia bez ohledu na jejich složitý vznik, a především původně katechetický záměr jejich autorů, předávají v plně důvěryhodné podobě.

18. Evangelia ve skutečnosti nechtějí být kompletním Ježíšovým životopisem, sepsaným podle zásad současných historických věd. Tvář Ježíše Nazaretského z nich přesto vychází s jistým dějinným základem, neboť evangelisté se snaží o to, aby ji představili na základě věrohod-ných svědectví (srov. Lk 1,3) a dostupné dokumenty jsou podrobeny bdělému rozlišování ze strany církve. Pouze na základě takto ověřených prvotních informací pak, osvíceni Duchem svatým, přijali lidsky nepochopitelnou událost panenského početí Ježíše v lůně Panny Marie, snoubenky sv. Josefa. Od někoho, kdo Ježíše v průběhu těchto třiceti let dobře znal, přijali evangelisté události mládí “syna tesařova” (Mt 13,55) a “tesaře”, pevně začleněného do ostatního příbuzenstva. Zaznamenali Ježíšovu zbožnost, jež ho vedla ke každoroční pouti do jeruzalémského chrámu (srov. Lk 2,41), a díky níž se pro něj stala návštěva synagógy v jeho městě něčím zcela samozřejmým (srov. Lk 4,16).
Podrobnější zprávy, i když chybí jejich organický a přesný sled, se pak týkají Ježíšova veřejného života, počínaje okamžikem, kdy se mladý Ježíš z Galileje dává pokřtít od Jana Křtitele v řece Jordánu. V síle svědectví shůry, s vědomím, že právě on je “milovaným synem” (Lk 3,22), začíná Ježíš hlásat příchod Božího království a skrze slova a znamení milosti a milosrdenství objasňuje jeho nároky a moc. Evangelia nám jej představují, jak prochází městy a vesnicemi v doprovodu dvanácti apoštolů, které si sám vybral (srov. Mk 3,13–19), v doprovodu skupiny žen, které se o ně starají (srov. Lk 8,2–3), v doprovodu zástupů, které ho vyhledávají a následují, nemocných, kteří vzývají jeho uzdravující moc, i těch, kdo s větším či menším užitkem poslouchají jeho slova.
Evangelia se sbíhají v popisu rostoucího napětí mezi Ježíšem a skupinami stoupenců jednotlivých náboženských směrů tehdejší společnosti, až k závěrečné krizi, s jejím dramatickým epilogem na Golgotě. Po této hodině temnot pak přichází nové, jisté a definitivní svítání. Závěr evangelií nám ukazuje Ježíše jako vítěze nad smrtí, ukazuje na prázdný hrob a popisuje zjevení, během nichž jeho učedníci – nejprve zaskočení a ohromení, pak naplněni nevýslovnou radostí – ho vidí živého a oslaveného. Přijímají od něj dar Ducha (srov. Jan 20,22) spolu s posláním hlásat evangelium “všem národům” (Mt 28,19).


Cesta víry

19. “Když učedníci viděli Pána, zaradovali se” (Jan 20,20). Tvář, kterou apoštolové kontemplovali po vzkříšení, byla tatáž jako tvář Ježíše, s nímž prožili tři roky. On je nyní přesvědčuje o překvapující pravdivosti svého nového života a ukazuje jim “ruce a bok” (Jan 20,20). Uvěřit jistě nebylo snadné. Emauzští učedníci uvěřili až po namáhavém duchovním pochodu (srov. Lk 24,13–35). Apoštol Tomáš uvěřil až poté, co viděl zázrak (srov. Jan 20,24–29). Nakolik bylo možné vidět jeho tělo a dotknout se ho, mohla pouze víra plně proniknout tajemství této tváře. To byla zkušenost, kterou apoštolové prožívali už za Ježíšova pozemského života, kdykoliv přemýšleli o jeho skutcích a slovech, přičemž se v jejich mysli probouzelo mnoho otazníků. K Ježíši totiž není možné dojít jinak než cestou víry, jejíž základní podobu nám evangelium představuje ve známé události u Césareje Filipovy (srov. Mt 16,13–20). Ježíš jako by poprvé hodnotil své poslání a ptá se svých učedníků, za koho jej pokládají “lidé”. Dostává tuto odpověď: “Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků” (Mt 16,14). Je to jistě odpověď vznešená, ale dosud vzdálená – a jak! – od pravdy. Lidé už jasně vnímají náboženskou výjimečnost tohoto mistra, který hovoří úchvatně, nedokáží jej však zařadit výše než Boží muže, kteří poznamenali dějiny Izraele. Ve skutečnosti je Ježíš někým zcela jiným! Právě tento poslední krok poznání, jenž se dotýká samého středu jeho osoby, očekává Ježíš od “svých” učedníků: “A za koho mě pokládáte vy?” (Mt 16,15). Pouze víra, kterou vyznal Petr a s ním církev všech časů, jde až k jádru samotných hlubin tajemství a dotýká se jich: “Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!” (Mt 16,16).

20. Jak došel Petr k této víře? A co se požaduje od nás, chceme-li ho stále přesvědčivěji následovat? Matouš nám dává jasný směr ve slovech, jimiž Ježíš přijímá Petrovo vyznání: “Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj nebeský Otec” (Mt 16,17). Výraz “tělo a krev” znázorňuje člověka a jeho obvyklé způsoby poznání. V případě Ježíše tento obvyklý způsob nestačí. Je nutná milost “zjevení”, přicházející od Otce (srov. Mt 16,17). Lukáš nám nabízí stejný směr, když podotýká, že k tomuto dialogu mezi Ježíšem a učedníky došlo ve chvíli, kdy se Ježíš “o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci” (Lk 9,18). Oba ukazatele nás shodně vedou k poznání, že k plné kontemplaci Pánovy tváře nemůžeme dojít svými vlastními silami, ale musíme se nechat vést milostí. Pouze zkušenost ztišení a modlitby otevírá vhodný horizont, v němž se může rozvinout a dozrát opravdové, odpovídající a autentické poznání tajemství, jehož vrcholným vyjádřením je zvěst evangelisty Jana: “A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy” (Jan 1,14).

Hloubka tajemství

21. Slovo a tělo, Boží sláva a její stan mezi lidmi! V intimní a nerozlučitelné jednotě těchto dvou pólů spočívá podle klasické formulace Chalcedonského koncilu (r. 451) “jedna osoba, dvě přiro-zenosti” Kristova identita. Osoba je jedině a výlučně osoba věčného Slova, syna Otcova. Dvě přirozenosti jsou bez jakéhokoliv smíšení a bez možnosti jakéhokoliv oddělení přirozenost božská a lidská.
Uvědomujeme si omezenost našich pojmů a našich slov. Přestože je toto vyjádření pouze lidské, jeho doktrinální obsah je pozorně vyvážen a umožňuje, abychom v jistém smyslu nahlédli do hlubin tajemství. Ano: Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk! Stejně jako apoštola Tomáše, zve Ježíš neustále celou církev, aby se dotkla jeho ran, a poznala tak jeho plné lidství, přijaté od Marie, vydané na smrt a proměněné ve vzkříšení: “Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku” (Jan 20,27). Stejně jako Tomáš, i církev se klaní před Vzkříšeným, který se jí představuje v plnosti své božské záře, a neustále volá: “Pán můj a Bůh můj!” (Jan 20,28).

22. “Slovo se stalo tělem” (Jan 1,14). Záře, ve které nám představuje tajemství Krista evangelista Jan, proniká celým Novým zákonem. V tomto duchu promlouvá i svatý Pavel, když říká, že Boží Syn “pochází jako člověk z rodu Davidova” (Řím 1,3; srov. 9,5). Jestliže současným problémem je dnes vlivem racionalismu, který se vloudil do velké části současné kultury, především víra v Kristovo božství, v jiných historických a kulturních sférách vládla naopak tendence snížit, nebo dokonce popřít historickou konkrétnost Ježíšova lidství. Víra církve však musí jasně a bez jakékoliv pochybnosti hlásat, že se Slovo skutečně “stalo tělem” a přijalo všechny dimenze lidství kromě hříchu (srov. Žid 4,15). Vtělení je tedy skutečnou kenozí, “sebezřeknutím” Syna Božího i jeho slávy, kterou má od věčnosti (srov. Flp 2,6–8; 1 Petr 3,18).
Toto sestoupení Syna Božího však není samoúčelné; směřuje spíše k plnému oslavení Krista, a to i jeho lidství. “Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán” (Flp 2,9–11).

23. “Hospodine, hledám tvou tvář” (Ž 27[26],8). Tato starodávná žalmistova touha nemohla dojít lepšího a překvapivějšího vyslyšení než v kontemplaci Kristovy tváře. V něm nás Bůh skutečně požehnal a “ukázal nám svou jasnou tvář” (srov. Ž 67[66], 3). A protože je Kristus Bůh i člověk, zjevuje nám také autentickou lidskou tvář a “plně odhaluje člověka jemu samému”.
Ježíš je “nový člověk” (Ef 4,24; srov. Kol 3,10), který volá k účasti na svém božském životě vykoupené lidstvo. Antropologie založená na tajemství vtělení překonává své hranice a vnitřní rozpory a směřuje k samotnému Bohu, přímo k cíli, jímž je “zbožštění” skrze včlenění vykoupeného člověka v Krista, přijetí do vnitřního života Nejsvětější Trojice. Na tomto soteriologickém rozměru vtělení silně trvali církevní otcové: Pouze díky tomu, že se Boží Syn stal vpravdě člověkem, se člověk může v něm a skrze něho skutečně stát synem Božím.

Synova tvář

24. Tato božsko-lidská identita vystupuje silně do popředí z evangelií, která nám předkládají řadu podnětů, jež nás mohou dovést až k “hranici” tajemství Kristova sebeuvědomění. Církev nepochybuje o tom, že shůry inspirovaní evangelisté správně zachytili ve slovech, která Ježíš pronesl, pravdu o jeho osobě a sebeuvědomění. Nechce nám právě toto sdělit Lukáš, když předkládá první Ježíšova slova, která jako sotva dvaná-ctiletý pronesl v Jeruzalémském chrámě? Vždyť už tam se projevuje jako ten, kdo si plně uvědomuje svůj jedinečný vztah s Bohem – vztah “syna”. Když ho jeho Matka upozorňuje, s jakou úzkostí ho s Josefem hledali, odpovídá Ježíš bez váhání: “Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?” (Lk 2,49). Neudivuje nás tedy, že v dospělosti jeho slova naprosto rozhodně vyjadřují hloubku jeho tajemství, jak to dostatečně zdůrazňují synoptická evangelia (srov. Mt 11,27; Lk 10,22), a ještě ve větší míře Janovo evangelium. Ježíš nemá žádné pochybnosti ve vědomí o sobě samém: “Otec je ve mně a já v Otci” (Jan 10,38).
Jakkoliv je oprávněné tvrzení, že Ježíš díky své lidské přirozenosti rostl “moudrostí, věkem i oblibou u Boha i u lidí” (Lk 2,49) a podobně se rozvíjelo i lidské vědomí o jeho tajemství, až k plnému vyjádření oslaveného lidství, je také nepochybné, že už během své historické existence si Ježíš uvědomoval, že je Synem Božím. Jan to silně podtrhuje a tvrdí, že právě proto byl Ježíš odmítnut a odsouzen: snažili se ho zabít “nejen, že rušil sobotu, ale také, že nazýval Boha svým vlastním otcem a stavěl se tak Bohu naroveň” (Jan 5,18). V Getse-manech a na Golgotě je Ježíšovo lidské vědomí podrobeno té nejtvrdší zkoušce. Avšak ani drama utrpení a smrti nedokáže narušit jeho jasné vědomí, že je Synem nebeského Otce.

Trpící tvář

25. Kontemplace Kristovy tváře nás tak přivádí k nejparadoxnějšímu aspektu jeho tajemství, který se objevuje v hodině poslední, v hodině kříže. Je to tajemství uvnitř tajemství, před kterým se člověk může pouze sklonit k adoraci.
Pře našima očima probíhá v celé své závažnosti událost Getsemanské zahrady. Ježíš stísněný zkouškou, jež ho očekává, je sám před Bohem, vzývá ho svým obvyklým a něžným důvěrným oslovením: “Abba, Otče”. Prosí ho, aby od něj – je-li to možné – odňal kalich utrpení (srov. Mk 14,36). Ale Otec jako by hlas svého Syna neslyšel. Ježíš proto, aby vrátil člověku Otcovu tvář, musel lidskou tvář nejen přijmout, ale obtížit se dokonce “tváří” hříchu. “S tím, který byl bez hříchu, jednal (Bůh) kvůli nám jako s největším hříšníkem (doslova jako s hříchem pozn. překl.), abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha” (2 Kor 5,21).
Nikdy zcela nepronikneme hlubinu onoho tajemství. Veškerá hořkost tohoto paradoxu stoupá z bolestného, zdánlivě zoufalého Ježíšova výkřiku na kříži: “Eloi, Eloi, lema sabachthani?”, což znamená “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mk 15,24). Je možné si snad představit větší utrpení a bezútěšnější temnotu? Ve skutečnosti ono úzkostí naplněné “proč”, kterým se Ježíš obrací k Otci začátečními slovy 22. žalmu, přestože uchovává veškerou realitu nevýslovné bolesti, se osvětluje smyslem celé modlitby, v níž žalmista v působivé spleti citů spojuje utrpení s důvěrou. Žalm pak dále pokračuje: “V tebe doufali naši otcové, doufali a zachránils je […] Nevzdaluj se ode mě, neboť jsem v tísni, buď blízko, vždyť nemám pomocníka” (Ž 22[21],5.12).

26. Ježíšovo zvolání na kříži, nejmilejší bratři a sestry, neprozrazuje úzkost zoufalce, nýbrž modlitbu Syna, který v lásce nabízí svůj život Otci pro spásu všech lidí. Zatímco se ztotožňuje s naším hříchem, opuštěný od Otce, se zcela svěřuje do Otcových rukou. Jeho oči jsou i nadále upřeny na Otce. Právě pro své poznání a svou zkušenost s Bohem, kterou má jen on, vidí i v tomto temném okamžiku zcela jasně tíhu hříchu a trpí tím. Jen on, který vidí Otce a plně se z něj raduje, až do dna zakouší, co znamená odolávat hříchem jeho lásce. Jeho utrpení, mnohem více než tělesné, je strašnou bolestí duše. Teologická tradice si nemohla nepoložit otázku, jak mohl Ježíš prožívat zároveň hluboké spojení s Otcem, jež je svou podstatou zdrojem radosti a blaženosti, i agónii vrcholící ve výkřiku opuštěnosti. Spoluexistence těchto dvou zdánlivě neslučitelných dimenzí je ve skutečnosti zakotvena přímo v nevyzpytatelné hlubině jednoty božské a lidské přirozenosti.

27. Tváří v tvář tomuto tajemství vedle teologického bádání pro nás může být značnou pomocí veliké dědictví ”prožité teologie” světců. Nabízejí nám vzácné podněty, které umožňují snazší uchopení poselství víry, a to pro zvláštní osvícení, které někteří z nich obdrželi od Ducha svatého, nebo dokonce skrze osobní prožitek hrozných stavů zkoušky, které mystická tradice označuje jako “temnou noc”. Světci nezřídka prožívali něco podobného tomu, co zakusil Ježíš na kříži, kde se paradoxně spojila blaženost a bolest. V Dialogu s Boží Prozřetelností ukazuje Bůh Otec Kateřině Sienské, jak může být ve svatých duších radost i utrpení zároveň. “A duše dál setrvává v blaženosti a v bolesti: v bolesti kvůli hříchům bližního a v blaženosti pro spojení s láskou, již přijala do svého nitra, a pro náklonnost k ní. Tyto duše následují neposkvrněného Beránka, mého jednorozeného Syna, který na kříži prožíval blaženost a bolest zároveň.” Stejně i Terezie z Lisieux prožívá svou agónii ve spojení s agónií Ježíšovou, a tak sama na sobě ověřuje paradox zároveň blaženého i sklíčeného Ježíše: “V Olivové zahradě se náš Pán těšil ze všech rozkoší svaté Trojice a jeho agonie nebyla proto přece méně krutá. Je to tajemství, ale ujišťuji vás, že z toho něco chápu, protože to sama zakouším.” Je to svědectví přinášející světlo! Základem tohoto církevního chápání Kristova vědomí je ostatně vyprávění samotných evangelistů, kdy připomínají, že Ježíš, přes svou propastnou bolest, umírá s prosbou za odpuštění pro své vrahy (srov. Lk 23,34) a vyjadřuje Otci svou nekonečnou synovskou oddanost: “Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha” (Lk 23,46).

Tvář vzkříšeného

28. Stejně jako na Velký pátek a Bílou sobotu i dnes církev kon-templuje tuto zkrvavenou tvář, ve které se skrývá Boží život a která nabízí spásu celému světu. Ale kontemplace Kristovy tváře se nesmí zastavit u obrazu Ukřižovaného. On byl vzkříšen! Pokud by tomu tak nebylo, bylo by marné naše kázání a byla by prázdná vaše víra (srov. 1 Kor 15,14). Vzkříšení bylo Otcovou odpovědí na Ježíšovu poslušnost, jak připomíná list Židům: “V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoliv to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají” (Žid 5,7–9).
Právě na vzkříšeného Krista hledí církev. Hledí na něj, když se vydává po Petrových stopách, který zaplakal nad svým zapřením; pak se znovu vrátil na pravou cestu a s pochopitelným rozechvěním vyznal Kristu svou lásku: “Ty víš, že tě miluji” (Jan 21,15.17). Hledí na Krista, když se přidává k Pavlovi, který ho potkal na cestě u Damašku a byl jím ohromen: “Pro mě život je Kristus a smrt ziskem” (Flp 1,21).
Církev znovu prožívá tyto události po dvou tisících letech, jako by se odehrály dnes. Coby nevěsta kontempluje v Kristově tváři svůj poklad a svou radost. “Dulcis Iesu memoria, dans vera cordis gaudia”: jak sladká je vzpomínka na Ježíše, pramen opravdové radosti srdce! Posílena touto zkušeností se církev dnes znovu vydává na cestu, aby na počátku třetího tisíciletí zvěstovala světu Krista: On je “stejný včera i dnes i navěky” (Žid 13,8).

***

Pokračování zde


Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...