Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S SpásaDelší texty Židovství (Jean Marie Lustiger)

Židovství (Jean Marie Lustiger)

Wolton - Proč se vám zdálo evidentním přejít od judaizmu ke křesťanství dříve, než jste se obrátil na židovské náboženství?
Lustiger - Ale vždyť křesťanství je ovocem judaizmu! Abych mluvil jasněji: Uvěřil jsem v Krista, Izraelova Mesiáše. Krystalizovalo se ve mně něco, co jsem v sobě nosil roky, aniž bych o tom s někým mluvil. Věděl jsem, že judaizmus v sobě nese naději na Mesiáše. Na pohoršení utrpení odpovídá naděje vykoupení lidí a splnění slibů, které Bůh dal svému lidu. A věděl jsem, že Ježíš je Mesiáš, Pomazaný Boží. (34)
(...)
Nemohu přemýšlet tak, jako by tu šlo o chronologické etapy, kde stačí označit trhliny a souvislosti. Pro křesťanskou víru je příchod Mesiáše Boží zákrok, který byl předem zvěstovaný, slíbený a připravený. Novota této návštěvy Boží neodstraňuje předcházející Boží zákroky. Ona je dosvědčuje a zjevuje jejich univerzální, božský dosah. Bůh nepopírá sám sebe, když zjevuje ve svém Synovi to, co bylo skryté v jeho vyvoleném národě a když ukazuje v Kristově vzkříšení věčnou obnovu slíbenou Izraeli, v kterou doufali všichni Adamovi synové. Tak Nová smlouva uskutečňuje Boží svědectví a sliby, které činí starými a zároveň splněnými. To je ono tradiční vyjádření: „Nový zákon je skrytý v Starém a Starý se projevuje v Novém.“ (55)
(...)
Niť nebyla nikdy přetržena a chápání vztahu mezi oběma Zákony nikdy nezmizelo. (56)

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 34,55,56)


/Po II. světové válce nebylo dlouho možno mezi Židy ve Francii hovořit o tom,co prožil židovský národ, ale přišla doba, kdy bylo o tom všem nutno promluvit a zcela jasně, aby se došlo k vnitřnímu uzdravení Francie./ - O holokaustu napsal výbornou knihu Noc spisovatel Elie Wiesel.
Není tu řeč o pomstě, ale o tom, aby se lidem připomnělo, čeho jsou schopní a co podstoupili. To se může začít znovu jak se židy, tak s jinými. Jestliže lidé nejsou schopni pojmenovat své hříchy, upadnou do nich znovu. Hřích má tu vlastnost, že nazývá dobrým to, co je zlé, anebo že skrývá to, co je zlé, což znamená totéž. A příčina takového utrpení, pramen takové hrůzy si zaslouží, aby byly pojmenovány. Jestliže chceme, aby lidstvo znovu nezapomnělo na svou důstojnost, která mu náleží, je toto potřebné! Má se vědět, proč to lidé udělali a jak to mohli udělat. Má se to vědět. (83) (...)

Myslel jsem tedy, že nacizmus je zlo absolutní. Ale později odhalení gulagu a šílenství Pol Pota v Kambodži a jiné podobné věci ukázaly, že fenomén zla se může opakovat rozličným způsobem! Tento fenomén zla je svázán se židovskou otázkou, ale týká se celého lidstva. Šuah, týkající se židů je snad vzorovým bodem duchovní krize civilizovaných národů XX. století a počátku století XXI. (84)
/Někteří kvůli tomu přestali věřit v Boha. A Missika se ptá, zda by Lustiger neřekl, že Bůh opustil lidi. Lustiger odpovídá:/

Ne. Jen to, že je to nesnesitelná bolest. A já ji snáším jen tehdy, když se na ni dívám jako v tajemství trpícího Mesiáše a spoluutrpení s ním. Mám jen tento jediný způsob, jak ji snášet.
/Wolton: A co mají říci ti, kdo nevěří v trpícího Mesiáše? Lustiger odpovídá:/
Nevím. Jak chcete, abych odpovídal za ně. Já vám říkám, jak já mohou snášet tuto bolest. (...) (84)
/Vícekrát četl knihu, v níž jsou jména zavražděných Židů/

Myslím, že židovské povědomí, a tedy křesťanské povědomí, povědomí trpícího Mesiáše pomůže pochopit tajemství lidského postavení, pomůže aspoň do něho vejít jinak než soustrastí „budhistického“ typu, což by bylo jen lhostejností. Dotyk s hloubkou hrůzy pomůže snad vyjít z hrůzy přes lásku k lidem. Otázka, kterou jsem si dával: „Budu se moci ještě někdy usmát“? znamenala: „V jak Velkém pátku, v jaké opuštěnosti se nacházíme?“ Věděl jsem, že Bůh miluje lidi, ale nemohl jsem popřít tuto tragiku. Chtěl jsem ji vzít na sebe. Štočky, prázdná slova, „zpívající zítřky“, „po deště pěkné počasí“, ne, to neříká nic.

Řečí duchovnosti a teologie jsem se mohl znovu usmát, když jsem pochopil, že toto zničení není konečné vítězství zla nad člověkem. Bůh zvítězil v vzkříšení, které dal Mesiáši. Věřit, že trpící Kristus je Mesiáš, to neznamená jen to, že oběť je Spasitel, ale že oběť nakonec zvítězila nad katem. (84-85) (...)

Abych byl jasný: to, co se stalo, označuje konec století osvícenství v srdci člověka. Je to konec racionalistické iluze, konec čistě rozumového chápání člověka. Ano, je třeba bojovat proti této iluzi, proti tomu pokušeni lidského povědomí, že by nástup vědecké éry pomohl odstranit zlo ve světě. Podle Bible je zlo vepsáno od začátku jako hřích do svědomí a morální svobody. (85)
(...)
Ten, kdo myslí, že rozum může zachránit rozum, skončí v zoufalství, když uvidí, že i sám rozum je ztracen. (86)


/Wolton: (...) Jak si vysvětlit tragedii lidských dějin v posledních dvou tisíciletích, když Mesiáš již přišel?/
Protože Mesiáš je skrytý a protože věříme, že opět přijde. Já myslím, že vykoupení a skrytá přítomnost Mesiáše v lidstvu jsou tajemstvím milosti. Přestavovat si příchod Mesiáše jako zakončení dějin - to je totiž smysl vaší otázky - může být celkem oprávněné a odpovídá to i křesťanské naději. Ale tento Konec dějin není jen událostí minulosti. V Bohu je naší přítomností. A zůstává i naší budoucností. Dějiny se skončí a všechen hřích bude odpuštěn, všechny slzy budou setřeny, smrt bude přemožena, meče budou překuty na pluhy, poušť rozkvete a srdce člověka bude zcela změněno. Dílo vykoupení přinese poslední ovoce.

Tento náš čas, čas Mesiáše, je časem bdění a očekávání. My křesťané víme, koho máme očekávat, protože On přišel. Tento čas, to není čas neurčitý jako v nádražní čekárně (...). To není, jako když se čeká na Godota! Čas Mesiáše je čas práce, a obraz, který používá Písmo, je obraz rození dítěte. Síla, která zachraňuje, byla už dána, už je přítomná. Ale jaká je to síla, která je v Mesiáši a kterou dává svým bratřím? Je to síla Ducha svatého, který dává život Božím dětem. Ta síla jim umožňuje žít podle Boží svatosti tak, že zvítězí nad zlem, které drtí člověka. Člověka ničí jeho vlastní zaslepenost, jeho lež, jeho nenávist, jeho žádostivost, zkrátka všechno, co ho vzdaluje od Boha a činí ho nepodobným Bohu.

To jsou síly smrti, které trápí člověka,, neboť každý hřích je ranou smrti. Ale ve světě je činná Boží síla. Je to síla převyšující všechna tato rozdělení, všechny tyto trhliny, všechnu tuto hanbu, kterou je lidstvo zraněno. Duch shromažďuje Mesiášovy bratry, křesťany, ty, kdo konají v tomto světě Mesiášovo dílo. A touto prací rození se pomalu v církvi rodí Boží děti, dokud nebude dokončeno jeho dílo. To j záhada dějin. „Celé tvorstvo společně vzdychá a svíjí se v porodních bolestech“ a nevíme, kdy se tato práce skončí. My ji nemůžeme měřit, neboť nejsme ani Otcem ani rodičem. Nepoznáváme ani časy, ani chvíle tohoto rození a tohoto dokončení. Musíme pokračovat v noci. A v křesťanském svědomí se nepřestávají ozývat tato slova Izaiášova: „Strážce, jak daleko už je noc? Strážce, jak daleko už je noc?“ (21,11)

/Wolton: Když vidíme bláznovství lidské historie právě ve XX. století, těžko rozumíme slovům: „Historie je už zachráněná a konec bude pozitivní.“/

Bible podívá různé pohledy, které jsou v protikladu s tím pokojným ubezpečováním o nejlepším světě, který je možný nebo který přijde. Přečtěte si znovu apokalyptické statě. To jsou často řeči „politického“ zjevení. Podle určitého literárního druhu, který se vyskytuje v židovské literatuře a v Kristových ústech, oznamují a odhalují tajemství časů. Je to symbolická řeč, kterou nelze brát jako fyzický nebo hmotný popis. Obsahuje nepřekonatelnou tragiku, která dává tušit nějaká dramata a mluví zcela jinak než věta, kterou uvádíte. Lidstvo si vždy představovalo svoji budoucnost a své zakončení v temných nebo radostných barvách, aniž by to Bůh chtěl, nebo nějaký člověk o tom mohl rozhodnout jedním nebo druhým způsobem. (...) /Kristus říká učedníkům: „Všichni vás budou nenávidět kvůli mně.“ a ptá se:

„Až Syn člověk přijde, najde víru na zemi?“/ Apokalypsa popisuje budoucnost lidstva a časy Mesiášovy jako stále více vyhrocený, vzrůstající boj mezi silami svobody a silami zotročení, mezi silami smrti a silami života. /My měli dojem, že už jsme viděli to nejhorší, ale to nejhorší ještě může být před námi!/ Křesťanská naděje nás ujišťuje, že spása už byla dána a stále účinkuje a to i v tom nejhorším, čeho se člověk může dopustit a propast čeho nám objevilo zjevení Boží lásky, neboť nakonec nejhorší propastí pro lidstvo je propast hříchu. (...) Tato záhuba, kterou nese v sobě hřích, je dočasným a pozemským obrazem pekla a věčného zatracení lidstva i lidí.

Když to člověk pochopí, tedy naděje, kterou máme, převyšuje každé zoufalství, ale ne naivností, nýbrž realizmem. To je téma poosvětimovské, chcete-li, je to téma po totalitarizmu, téma po pekle... Doufat znamená tvrdit, že vykoupení člověka je možné, zvěstovat, že Mesiáš je skrytý a že svět pracuje k porodu spásy, to znamená tvrdit, že nebudeme nikdy ztrácet naději v člověka, protože Bůh nad ním naději neztratil.

Bible říká jasně: Svět byl ztracen, měl být vymazán ze stvoření. To je velká symbolika potopy. To je Sodoma a Gomora: „Je deset spravedlivých? Je pět spravedlivých? Není.“ Svět je ztracen. A zdá se, že Bůh ho ponechá jeho záhubě. Ale nikoli. Bůh přísahá, že lidi nikdy neopustí. Tak se uzavírá nezničitelná Smlouva mezi Bohem a stvořením. Na té smlouvě spočívá naděje spásy.
/Je jen jedna historie, ale jinak ji vidí člověk, jinak Bůh, který ji s námi tvoří./

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 378-81)


Témata: Spása

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...