„Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (Jan 2,16)
Uvnitř basiliky Nejsvětějšího Spasitele nebo Sv. Janů v Lateránu nebo Matky všech kostelů anebo Lateránské basiliky se nachází obchůdek s devocionáliemi. Chodili jsme tam za římských studií kupovat známky nebo pohledy. Jak asi vnímají tamní křesťané dnešní evangelium? Nebo že by Ježíš prorockým gestem ukazoval pouze na sebe? Nevím, je to jen takový postřeh.
Můžeme také hovořit o našich kostelech. Nekupčíme s Božími milostmi i my? Bůh je neúplatný. Dává dary, milosti, projevuje nezištnou přízeň. Je naprosto suverénní, jedná podle své vůle. A je nutno zdůraznit, že jeho jednání je motivováno láskou, protože on sám je Láska. Není v něm žádný stín.
Starat se o svoji duši stejně jako o kostel
Velice trefně vysvětluje vztah křesťana a chrámu sv. Cesareus Arleský ve druhém čtení denní modlitby církve:
„Kdykoli přicházíme do kostela, připravme svou duši, aby byla taková, jaký chceme mít kostel. Chceš, aby basilika čistotou jen zářila? Neposkvrňuj svou duši špínou hříchů. Chceš-li, aby byla basilika plná světla, Bůh také chce, aby tvá duše nebyla temná, ale aby se stalo, co říká Pán: aby v nás svítilo světlo dobrých skutků, a tím aby byl oslavován ten, který je v nebi. Tak jako ty chceš vstoupit do tohoto kostela, tak chce Bůh vstoupit do tvé duše.“
Proč je kostel symbolem naši víry?
Klenba Lateránské basiliky spočívá na dvanácti sloupech, v jejichž atikách je dvanáct soch apoštolů. Je to krásný symbol víry, která spočívá na společenství, nikdy jen na jednotlivci. Vzájemná otevřenost k pomoci, nápravě přehmatů, posílení odvahy, trpělivosti, naděje…
Vše je rovnoměrně rozloženo Duchem, který rozdílí své dary tak, jak chce. Je to důvod k radosti a vděčnosti.
Uprostřed basiliky je oltář – Kristus – který se i nám chce znovu odevzdat, abychom se podobali živé vodě, která vytéká zpod chrámové brány a rozlévá své životodárné vody i v místech, kde je jen suchopár a neúroda.
A to jsme my.
