19. 5. 2001 , Jiří Skoblík

O kultuře argumentace v etických otázkách

Není dobrá. Není divu, protože jí stojí v cestě řada překážek povahy intelektuální (jako je nedovzdělanost), mravní (jako je vášnivé prosazování sebe) a psychologické (jako je naivní představa o možnosti opít rohlíkem). Ke kultuře, čili zušlechťování nesnadného umění dokazovat, může přispět několik pokynů, odpozorovaných z církevní praxe.
Při etické argumentaci ve prospěch etiky, zastávané církví, je důležitý zřetel k empirii, kde vlastně problém začíná. Kdo diskutuje z poziv církve o homosexualitě, měl by rozhodně vědět, že důležitou tézí sexuologie je vrozenost a proto determinovanost homosexuální orientace. Proto na ní nelze (ale také netřeba) něco opravovat. Je trapné, nezná-li mluvčí církve tento názor a vede si svou, jakoby takový názor vůbec neexistoval nebo nebyl hoden zamyšlení. Leckterá škola jistě nemá pravdu, ale znát její stanovisko, zejména je-li ochotně přijímáno veřejností, je nutné.


Ten, kdo chce argumentovat, se musí nejprve snažit sám porozumět směru církevního myšlení. Není vždy snadné tento směr odvodit z hojně citovaných dokumentů. Velmi mnoho otázek sexuální etiky se dá odvodit z ideje nerozdělitelnosti dvou cílů sexuality lidskou rukou, personálního a reálního. Dokud nebude tato idea mluvčím nejen pochopena, ale dobře strávena, bude tlumočení církevních pokynů vypadat podivně a nevěrohodně. Princip život je víc než jeho kvalita konfrontuje empirii (snesitelnost konkrétní kvality poškozeného života) s filozofií (co je život jako takový). Je nasnadě, že je každému člověku mnohem bližší empirie než filozofování. Jak obhájit právo na směřování k ?posledním" otázkám?


Ctižádostí toho, kdo směru církevního myšlení porozuměl, by měla být snaha přivést partnera v dialogu k tušení tohoto směru. To zatím bohatě stačí. V okamžiku, kdy druhá strana dokáže zvolat: tak takhle vy to vlastně myslíte!, bylo dosaženo velkého sblížení. Snad bude dlouhá cesta k názorové shodě, snad k ní vůbec nedojde, ale první slibný krok byl učiněn. Ještě něco: mluvčí církevního stanoviska je často vázán na určité tvrzení více sociální než ideovou vazbou. Mluvčí církevního stanoviska je zásadně vázán na dar takto vidět duchovní základy konkrétních otázek. Dopřeje také druhému takový dar nebo ho bude nutit odpracovat si ho, zatímco pro obdarovaného bylo domnělé odpracování pouhou reflexí již uskutečněného daru?


Argumentující musí pečlivě dbát o rozlišení přijatelnosti argumentu pro rozum a víru. S biblí je třeba zacházet opatrně. Pro nevěřícího je to pouhá literatura, asi dost zajímavá. I pro věřícího není bez problémů, jak je vidět na rozpacích exegetů, když pozorují používání cítátů moralisty pro zdůvodnění nějakého etického nároku. Jen tak pro zajímavost: jaký obsah asi lze dát výrazu smilník u 1Kor 5, 11?


Základní podmínkou kultury argumentace je dostatečně vysoký stupeň empatie, schopnosti vcítit se do druhého. Srdce a mozek podléhají rozličným zákonitostem. Existuje podrobivý a kritický typ. Zatím co jeden vítá rozkaz jako pramen jistoty, druhý vítá podnět k zamyšlení, o jehož ceně chce rozhodovat neovlivňován. K dispozici jsou argumenty vemlouvavé a průkazné. Vemlouvavý argument nesmí klesnout na demagogii, průkazný musí setřást iluzi, že člověka vede při přijetí názoru pouze rozum.


Není snadné vyrovnat se s kritickým debatérem. Kultura argumentace by však měla uvážit, že normální může být právě tak hledat cestu k cíli, který je prozatím neznámý jako postupovat známou cestou k cíli, o kterém zatím nevíme. V prvním případě čekám u cíle, až k němu ten druhý konečně taky přijde. V druhém případě jdeme vedle sebe v napětí kam vlastně dospějeme.


Narazí-li mluvčí církve na neporozumění nebo odpor, je užitečné zrevidovat vlastní postoj, kvalitu argumentace, někdy dokonce metodicky zpochybnit vlastní stanovisko, postavit se na opačné (s možnou intelektuální závratí) a nehledat viníka neporozumění v nedostatku dobré vůle toho druhého. Ten se sice vyloučit nedá, ale usnadnit si tímto způsobem vlastní nesnáze prozrazuje nekritickou zahleděnost do sebe.


Místo toho, aby bylo se zaťatými pěstmi pokračováno v argumentování, prospěje nabídka nenásilně přisunuté alternativy: a co kdybychom se na věc podívali takto... Ani jedna pozice není ochuzena, přesvědčení nikoho není ohroženo a přece se rýsuje naděje na bohatší pohled na věc. Pro obě strany platí, že kráčejí vpřed podle vzorce T + A = S, čili téze (původní stanovisko) plus antitéze (doplnění novým pohledem) ústí do syntézy (výsledného bohatšího, výstižnějšího a správnějšího pohledu), která všechny potěší.


Kultuře argumentace sluší šetřit slovy nikdy, vždycky. Historie často ukázala, že užití těchto slov prozrazovalo krátkozrakost. Nikdy, vždycky, je totiž pro řadu lidí předpoklad klidu a jistoty. Myšlenka pohybu je zneklidňuje a ochuzuje. Proč nejsme už u cílového bodu, ptají se, takže bychom se mohli zastavit a tehdy právem tvrdit nikdy, vždycky. Proč je třeba k těmto kouzelným slůvkům postupovat? Chyba je v tom, že takový cílový bod je až na věčnosti, zde panuje všeobecný zákon vývoje, protože v tvorbě dřmou netušené možnosti rozvoje. Je v tom kus zdravé pokory spokojit se s provizoriem a v něm využívat svěřených hřiven.


Při argumentování ve prospěch nauky církve o etických otázkách je dobře si připomínat, že tyto otázky nejsou cílem církevního snažení, nýbrž doprovodným prostředkem. Cílem je darovaná divinace člověka, nikoliv její odpracování dokonalou osobní morálkou. Bylo by asi prospěšné začít otázkou: jestliže platí, že šlechtictví zavazuje, co myslíte, jaké jednání by asi v té či oné záležitosti odpovídalo nabídnutému nebeskému šlechtictví? Snad by přišly velmi zajímavé a cenné odpovědi. Snad jen rozpačité mlčení. V obou případech je vhodné teprve po tomto vstupu načrtnout něco z církevního postoje a pokračovat v probouzení mravní fantazie, inspirované duchovními hodnotami a na ně opět ?oficiálně" navazovat.



Na stránkách evangelia jsou příklady velké kultury argumentace. Je velmi přesvědčivá, ale proto vede ke krajním důsledkům, třebas ne hned: lásce nebo smrti. Jeden příklad za mnohé: pomoci dobytku v sobotu dovoleno je, pomoci člověku dovoleno není?


Převzato se svolením z webu autora.

Čtení z dnešního dne: Neděle 25. 2.

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; Žalm 116; Řím 8,31b-34
Mk 9,2-10

Proč Ježíš vystoupil na horu a zjevil učedníkům svoji slávu? Přítomnost Mojžíše, spojeného s darem Smlouvy, a Eliáše, největšího z proroků, oblak a Boží hlas… naznačují, kým Ježíš je. Ale učedníci jsou zmateni. Kam Ježíš míří, když toto všechno prožívají a nemají o tom mluvit? Boží záchrana není otázkou vysvětlování, pouček nebo definicí. Učedníci musí nejprve sami zažít Velikonoce, stát se svědky všech událostí a přijmout Ducha svatého. Pak teprve budou schopni mluvit o tom všem. I my jsme učedníky, i my potřebujeme nejprve na sobě zakusit moc Kristovy smrti a vzkříšení, přijmout Jeho Ducha, abychom mohli svědčit o velikosti Boží.

Zdroj: Nedělní liturgie

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"