Plody, které my přineseme, neučiní Boha bohatším, nás ale nás učiní šťastnějšími. - archiv citátů

30.8.2012, Kateřina Lachmanová (Foto: IMa)

Křesťanská naděje je jako fotbalový míč

Křesťanská naděje je jako fotbalový míč

Naděje znamená doufat,
když jsou věci beznadějné –
– nebo to vůbec není ctnost.
(G. K. Chesterton)

Možná znáte příhodu o malém klukovi, který si k Vánocům přál fotbalový míč. S velkým očekáváním přišel po zazvonění k ozářenému stromku a očima hledal, který balíček by mohl skrývat kopací míč, ale ouha! Samé placaté dárky, takzvané „měkkýše“, které věstily novou šálu, košili nebo pyžamo, zkrátka věci, co kluci za dárky vůbec nepovažují…Chlapec své zklamání nedokázal potlačit a začal plakat. Marně ho rodiče povzbuzovali, ať začne rozbalovat; už ho nic nezajímalo. Někdo z rodiny se tedy chopil rozbalování za něj, a ejhle – hned v druhém balíčku byl vytoužený míč! Nešlo ho poznat, protože byl ještě vyfouklý…

Nevím, jestli se to skutečně takhle stalo, ale mnohým už tato příhoda pomohla něco pochopit ohledně Božích darů. Nám může trochu osvětlit, jak je tomu s křesťanskou nadějí.

Všichni asi víme, že naděje je ctnost poněkud zvláštní kategorie. Spolu s vírou a láskou patří mezi takzvané teologální neboli božské ctnosti, které údajně člověk obdrží darem od Boha už při křtu. Prostě jsou v základním „balíčku“, jak se dnes říká. Hmm…, napadne nás asi, kde se potom stala chyba? Proč tedy všichni křesťané nepřekypují nadějí, když ji přece od Boha obdrželi? A jestliže ji ve svém životě postrádáme, můžeme vůbec něco dělat, je-li to božská ctnost, tedy dar od Boha? Proč nám ji tedy Bůh nedává, když ji tolik potřebujeme?

Zdá se, že na tyto otázky dává odpověď právě příhoda chlapce s kopacím míčem. Pochopitelně, měl-li si míče užívat, musel nejdřív objevit, že jej opravdu dostal. Potom jej musel nahustit, ale ani to nestačilo: bylo třeba naučit se s ním zacházet. Kdo sleduje fotbal vždycky jenom s pivkem z gauče, může mít dojem, že udávat míči nohama v běhu správný směr není až takový problém. Fotbalisté však vědí, kolik hodin tréninku je třeba, aby souhra nohou s míčem byla přirozená a zdánlivě bezproblémová.

Trochu podobné je to i s ctností naděje: Nejdřív po ní člověk musí vůbec zatoužit, uvědomit si, že mu chybí a že to není dobře. Potom ji potřebuje „nahustit“, což se neděje vzduchem, ale Duchem svatým: on je ten, kdo nám připomíná a oživuje Boží zaslíbení, na nichž naděje spočívá, on je ten, jehož prostřednictvím dnes žijeme ve spojení s Bohem, s Kristem.

A konečně, potřebujeme se naučit s ctností naděje zacházet, aktivovat ji, kdykoli je třeba. Cílem je umět ji úplně přirozeně používat v každodenním životě.

Se svolením převzato z knihy: Kotva naděje,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno
Další texty k tématu naděje naleznete zde

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pátek 23.6. slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Dt 7,6-11; 1 Jan 4,7-16; Mt 11,25-30

Komentář k Mt 11,25-30: Přetvoření našich srdcí, aby se staly podobnými Ježíšově tichosti a pokoře, je jistě bolestný proces a úkol na celý život. Ale je to přání Boha již od chvíle stvoření: „učiňme člověka ke svému obrazu“!

Zdroj: Nedělní liturgie