Křesťanská naděje není optimismus, ale mnohem víc (papež František)

Ctnost naděje, která možná není tolik známá jako ctnost víry a lásky, nelze zaměňovat s lidským optimismem, který je spíše výrazem nálady.

Pro křesťana je nadějí Ježíš osobně, Jeho moc osvobodit a obnovit každý život - řekl papež František v homilii. Naděje je Ježíšův dar, naděje je Ježíš sám; nese jeho jméno. Naděje neznamená doufat ve splnění vlastního přání. To je pouhý optimismus a „optimismus je lidský postoj, který závisí na mnoha věcech“.

Ranní homilii soustředil papež František na tuto distinkci. Podnět si vzal z dnešní četby listu svatého Pavla Kolosanům (1, 24-2,3): „Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu“ (1,27). A přece, konstatoval papež, „je naděje jakási druhořadá ctnost“; je „nepatrná“, porovnáme-li ji s častěji citovanými ctnostmi víry a lásky. Proto se může stát, že je zaměňována s pouhou dobrou náladou.

„Naděje je však něco jiného, není to optimismus. Naděje je dar. Je to dar Ducha svatého a proto o ní Pavel říká, že „nikdy neklame“. Proč naděje nikdy neklame? Protože je darem, který jsme obdrželi od Ducha svatého. Pavel nám říká, že naděje má jméno. Nadějí je Ježíš. Nemůžeme říci: »Skládám naději v život, skládám naději v Boha«, nikoli. Pokud neřekneš: »Skládám naději v Ježíše Krista, živou Osobu, která nyní přijde v eucharistii a je přítomna v Jeho slově«, pak to není naděje, ale dobrá nálada, optimismus.“

Druhý podnět si papež František vzal z dnešního evangelia (Lk 6,6-11), které líčí, jak Ježíš v sobotu uzdravil člověka s ochrnutou pravicí a vzbudil nelibost učitelů Zákona a farizejů. Ježíš, poznamenal papež, tímto zázrakem vysvobodil ruku z nemoci a ukázal tak „těm rigidním“, že „nejsou na cestě svobody.“ „Svoboda a naděje jdou pospolu. Kde není naděje, nemůže být ani svoboda,“ řekl Svatý otec a dodal: „Ježíš vysvobozuje z nemoci a z upjatosti, uzdravuje ochrnutou ruku a obojí tak proměňuje, obnovuje“:

„Ježíš je nadějí, všechno promění. Je nepřetržitým zázrakem. Nejenom tím že vykonal zázračná uzdravení a spoustu dalších znamení. To byly pouze signály toho, co koná teď, v církvi. On, který proměňuje, je důvodem naší naděje. Kristus, který učiní všechny věci ještě podivuhodnějšími než stvoření, je důvodem naší naděje. A tato naděje neklame, protože On je věrný. Nemůže zapřít sám sebe. Toto je křesťanská ctnost naděje.“

Potom obrátil papež František pozornost ke kněžím: „Je smutné narazit na kněze, který nemá naději. Je však krásné nalézt takového, který je na sklonku svého života nikoli optimistický, ale plný naděje. Takový kněz – pokračoval – je přimknut k Ježíši Kristu a Boží lid potřebuje, abychom my kněží poskytovali toto znamení naděje a žili touto nadějí v Ježíše, jenž promění všechno“:

„Pán, který je nadějí dějin, středem a vším, kéž nám pomáhá na této cestě, abychom dávali naději a byli nadchnuti nadějí. Optimismus, jak už jsem řekl, netrvá pořád, nýbrž naděje, ta, kterou Matka Boží chovala ve svém srdci během těch největších temnot od Velkého pátku do Velikonočního jitra. A ta proměňuje všechno. Kéž nás Pán obdaruje touto milostí.“

 Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
(mig)
9.9.2013 
Redakčně upraveno a opatřeno mezi titulky