Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
2. neděle velikonoční A / Stůl slova - Aleš Opatrný

Aleš Opatrný

Jak má vypadat církev dnes?! To je otázka, která se přece jen neodbytně vtírá. Historie nás učí, že jakýkoliv pokus vrátit se v dějinách zpátky, škrtnout vývoj, tedy život, a "přestěhovat se" do minulosti, byť sebelepší, je buď iluze, nebo umrtvení života, nebo zdání, vydávané za skutečnost.

2. neděle velikonoční

Rozbor textu

1. čtení
Sk 2,42-47
Tento na první pohled nekomplikovaný text není k výkladu snadný, jak by se zdálo. Jde o jeden ze sumářů, které ve Skutcích apoštolů charakterizují situaci nebo určité období života rané církve. Nejde o pouhý popis stylu života, který by měl být konzervován či opakován v pozdějších staletích. Náš sumář ale uvádí některé základní charakteristiky, které mají stálou platnost v dějinách církve. Je to především "apoštolské učení", tedy zvěst o Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, jak ji hlásali a předávali "ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova" (srov. Lk 1,2). Dále je to "bratrské společenství", které zřejmě znamená určitou homogenitu a (náboženskou) rovnost členů první křesťanské obce na rozdíl od původní židovské náboženské pospolitosti, rozdělené na strany (farizeové, saduceové atd.) a dále na specialisty (zákoníci) a ostatní. "Lámání chleba" pak znamená jednak eucharistii, ale zřejmě také společenství stolu (v prvé době nebylo oddělení eucharistie od agapé), které nemajetným přišlo velmi vhod.Setrvávání v modlitbách pak mohlo také znamenat modlitbu poněkud jinou, než znala židovská pospolitost, totiž modlitbu v síle Ducha svatého, vedoucí k naplnění týmž Duchem (srov. Sk 4,24-31). Poněkud sporným se ukázalo prodávání majetku a jeho rozdělování, vyvolané asi blízkým očekáváním druhého příchodu Kristova. Vedlo to sice v přítomnosti k velké a krásné solidaritě, ovšem dlouhodobě k nouzi. V každém případě se ale tato praxe na dlouho neujala a její následky musela například zmírňovat Pavlova sbírka pro jeruzalémské křesťany (srov. 2 Kor 8).

Nakonec řekněme, že tato určitá "idyla začátku" neměla dlouhého trvání. Obtíže a pronásledování přišly poměrně brzy a historie ukazuje, že tyto dvě věci, doplněné ještě o vnitrocírkevní spory patří k průvodním znakům života církve napořád.


2. čtení
Petr 1,3-9
Dík a velebení, kterým začíná druhý list Petrův, má jako svůj předmět spásu, v Kristu darovanou. List ukazuje její hlavní složky: je to jednak "znovuzrození", tedy nový život, daný skrze Boží slovo a křest. Dále dědictví v nebi. Ale k těmto darům patří i zkoušky, které by neměly křesťana zmást. Jde tedy o poněkud jinou formu spásy, než ji očekávali mnozí Židé. Místo velkého soudu nad národy osobní záchrana jednotlivce, která se v jeho životě zvolna prosazuje a jejíž přijetí musí obstát ve zkouškách.


Evangelium
Jan 20,19-31
Perikopa je vrcholem velikonoční zvěsti Janova evangelia. Vyprávění o Marii Magdaleně (20,1.11-18), zpráva o učednících u prázdného hrobu (20,3-10) jsou tomuto vrcholu předřazeny a podřazeny.

Zjevení se Pána učedníkům je základem pro velikonoční víru a je různě v evangeliích dokládáno. První den po sobotě je dle křesťanských zvyklostí neděle, a tedy den oslavy vzkříšení, což právě evangelium zmínkou o "prvním dnu po sobotě" (jinak nedůležitou) zdůrazňuje. "Pokoj vám!" je velice obsažný pozdrav, který v sobě shrnuje to, co přináší svým učedníkům vzkříšený Pán. "Pokoj" v biblickém významu není ani (politicky míněný) mír, ani klid nedělního odpoledne, ale souhrnný název pro Boží obdarování, který úzce souvisí s odpuštěním. Poukazy na ruce a bok a scéna s Tomášem masívně zdůrazňují identitu zjevujícího se Ježíše s tím, který chodil po Palestině a byl ukřižován a podtrhují, že nešlo o přelud, ale o skutečnost. "Pokoj", kterým Pán zdraví, znamená i odpuštění pro učedníky (Pán je zdraví "pokoj", nevyčítá jim jejich útěk po zatčení, zapření apod.). Na toto odpuštění navazuje poslání. Tedy setkání se Vzkříšeným - odpuštění - poslání nést Ducha (= odpuštění!) do světa, tedy zřejmě spolu úzce souvisí.

Ke scéně s Tomášem nutno připomenout, že jeho víra jde dál než jen k uznání, že toto je Ježíš, který vstal z mrtvých. "Pán můj a Bůh můj" asi znamená, že Tomáš dohlédl "až na dno vzkříšení" a poznal v Ježíši působícího Boha. Což ovšem nevyplývá z pouhého vložení prstů do ran, ale z ochoty a schopnosti přijmout v Ježíši toho, koho Otec posílá, ať už se vejde do našich lidských měřítek, nebo ne. Výzva k Tomášovi, překládaná někdy "nepochybuj a věř!", je v textu evangelia řečena radikálněji - "nebuď nevěřící, ale věřící"! Tato radikalita výrazu (existuje jen ano nebo ne, nic mezi tím) odpovídá základnímu významu, který má Ježíšovo vzkříšení v křesťanské víře. Křesťanská víra stojí na Vzkříšeném, jinak křesťanskou vírou není.



K úvaze
Sk 2,42-47
Je snadné odvolávat se na tento stylizovaný text a snažit se z něj dělat normu života církve. Je to ovšem velmi málo reálné. Není dobré očekávat jen idylické vzájemné vztahy uvnitř církve nebo se snažit uměle udržovat zdání jejich existence. Je ale důležité neztratit nic z podstatných bodů života církve, které jsou zde uvedeny. Zejména pak vracení se k "učení apoštolů", tedy k jádru víry, k učení o Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném, o spáse zdarma darované a ve svých účincích zcela jedinečné, patří k tématům, která v houšti starostí o život církve, o blaho společnosti a v půtkách mezi světem a církví i mezi křesťany navzájem, je třeba znovu objevovat jako ústřední, základní a nezbytná.


Myšlenky k promluvě
Sk 2,42-47
Je krásnou každá chvíle, kterou prožijeme v církvi tak, že se podobá slovům ze Skutků apoštolů. Je ovšem neštěstí, když se někdo domnívá, že církev může vypadat tak a jenom tak, vše ostatní je špatné. I pohled do Nového zákona nás ujišťuje o tom, že idylické chvíle souladu, všeobecné dobré vůle a radosti, byly v prvotní církvi vzácné, pokud byly vůbec. Co je asi víc hodno pozoru, to je skutečnost, že v církvi byly překonány tolikeré chvíle nesouladu, neideálního života, přímo zrady myšlenek evangelia. Zřejmá vitalita církve, prokázaná v tolika stoletích jejich dějin, nemá být laciným upokojením nad dnešními problémy, ale může být právem viděna jako projev působení Ducha svatého.

Jak ale má vypadat církev dnes - to je otázka, která se přece jen neodbytně vtírá. Historie nás učí, že jakýkoliv pokus vrátit se v dějinách zpátky, škrtnout vývoj, tedy život, a "přestěhovat se" do minulosti, byť sebelepší, je buď iluze, nebo umrtvení života, nebo zdání, vydávané za skutečnost. Naděje na dlouhodobý úspěch není - o tom se přesvědčili následovníci reformátorů, o tom se přesvědčí dnešní bojovníci za návrat předkoncilních časů. Tím ovšem není řečeno, že se vše z minulosti může či má opouštět nebo že nemůže být odkryto a použito něco, co bylo dávno nebo nedávno zapomenuto či odloženo. Nicméně tak, jako měla církev v dobách svých začátků rysy, určované jednak židovstvím doby Ježíšovy, jednak životními podmínkami tehdejší římské říše, tak bude mít a má církev dnes rysy dané charakterem života na přelomu druhého a třetího tisíciletí a také rysy, dané dvoutisíciletou (nevratnou!) poutí křesťanství dějinami. Je samozřejmě možné si vytvořit jakousi rezervaci a v ní uskutečnit jakýkoliv přesně formulovaný ideál. V takové rezervaci lze žít, ale toto není život církve. Ten vychází dnes jako kdysi z působení Ducha Božího. Má podobu teandrickou, tedy božsko-lidskou. Život církve i dnes musí stát na učení apoštolů, i dnes není možno v něm pominout lámání chleba, totiž eucharistii i solidaritu s chudšími a i dnes nelze opominout setrvávání v modlitbách. Možná, že to poslední je nejtěžší - zdá se být v době, zaměřené na efekt, úspěch a výkon málo účinné. Ale právě toto je lekce, kterou je třeba u prvních křesťanů brát. Uprostřed světa, který spoléhá tak či onak na sebe a na své schopnosti, na správnost a účinnost vlastních postupů (a to se projevuje i v církvi!) lze být církví modlící se, tedy oddanou Pánu, očekávající od něho dary podstatné a zcela jedinečné.

Sekce: Kázání
Témata: Církev  |  Tomáš nevěřící apoštol  |  kázání

 

Související texty k tématu:

Svatý Tomáš - nevěřící apoštol
Má-li někdo pochybnosti, není nenormální...
Byl Tomáš nevěřící, anebo závistivý? 
Tomášova nevíra je nám užitečná (Benedikt XVI.) 
Tomáš si klade podmínky uvěření
Apoštol Tomáš, aramejsky Toma, v řečtině spojován s přízviskem Didymos
Pozoruj dva svědky zmrtvýchvstání: Magdalenu a Tomáše. 

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz