Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
Slavnost Těla a krve Páně - C / Stůl slova

Když přemýšlíme o eucharistii v souvislosti s dnešním svátkem, je dobré si uvědomit, kolik vrstev se v lidském chápání tohoto tajemství časem navršilo a zároveň to, jak žádná vrstva, žádný pohled, nemůže být jediný, jedině platný, jak je zapotřebí usilovat o co největší šíři a hloubku pohledu.

Rozbor textu

1. čtení
Gen 14,18-20
Text mluví o oběti nejvyššímu Bohu neznámým knězem Melchisedechem. Nový zákon v listě Židům (Žid 6,19-7,17) vidí v Melchisedechovi obraz Krista. Oběť Kristova je pro Nový zákon tou nejvyšší obětí, jakou byla pro Starý zákon oběť Melchisedechova. List Židům má ovšem na mysli oběť Ježíše Krista na kříži, ne její svátostné zpřítomnění v Eucharistii. Jedinečnost (ojedinělost) Melchisedechovi oběti je obrazem, typem jedné a jedinečné oběti Ježíšovy.


2. čtení
1 Kor 11,23-26
Je podle doby napsání nejstarším textem v Novém zákoně o ustanovení eucharistie. Pavel při odsuzování špatných praktik v Korintské obci (eucharistie byla tehdy samozřejmě a neoddělitelně spojena s hostinou lásky - s agapé, z toho vychází porozumění celé této pasáži) připomíná jádro "scházení se", jádro mše: cituje to, co sám přijal a předal a co má svůj původ u Pána. Všimněme si, že "zpráva o ustanovení" nepředává jen a v prvé řadě to, co Ježíš říkal, ale co s učedníky dělal, konal, do čehož patří i pronášená slova. Pavlův text, ale i stejná místa u Lukáše, Matouše a Marka, nejsou protokolárním zápisem o večeři v Jeruzalémě v předvečer Ježíšovy smrti. Je to podání, které se v církvi ustálilo při slavení památky Páně čili při slavení eucharistie a bylo s malými odchylkami používáno v různých obcích při liturgii.


Evangelium
Lk 9,11b-17
Zde se mluví také o Ježíšově konání, akci - o nasycení zástupu. Toto nasycení nemělo v prvé řadě význam jako předvedení toho, co Ježíš umí proti přírodním zákonům, ale jako znamení, upozorňující na nástup mesiánské doby. Obraz hostiny a stav sytosti jsou znamení eschatologická, tedy naznačující, že závěrečná doba, doba spásy, nastupuje. Tato znamení také měla přivádět k poznání, že ten, který tyto nové skutečnosti nastoluje, je Mesiášem. Lukáš podává tento text se zjevnou návazností na Eucharistii samu i na eucharistickou praxi církve v jeho době (V 13: "dejte vy jim jíst" - tohoto příkazu byli poslušní ti, kdo lámali ostatním při eucharistii chléb, V 16: pohled k nebi, modlitba, rozdávání - srv. s texty o ustanovení eucharistie).


K úvaze
Když přemýšlíme o eucharistii v souvislosti s dnešním svátkem, je dobré si uvědomit, kolik vrstev se v lidském chápání tohoto tajemství časem navršilo a zároveň to, jak žádná vrstva, žádný pohled, nemůže být jediný, jedině platný, jak je zapotřebí usilovat o co největší šíři a hloubku pohledu.

Praktická eucharistická zbožnost doby nedávné (v níž většina křesťanů vyrostla) byla z největší části určována v jádru teologickými pohledy ostré protireformace, tedy jsou v ní zdůrazněny právě sporné otázky, které měla reformace s katolicismem. Pokud jde o mši samu je to oběť, resp. obětní charakter mše. Pokud jde o samu svátost Těla a Krve, je to reálná Kristova přítomnost pod způsobou chleba a vína. Nejde samozřejmě dnes o to, popírat obětní charakter mše, nebo reálnou přítomnost. Je ale třeba jasně si uvědomit, že pohled na eucharistii nemůže být zúžen jen na tyto dva body, o které se vedl spor. Papež Jan Pavel II. v encyklice Vykupitel člověka říká: "Církev žije z eucharistie, žije z plnosti této svátosti, jejíž úžasný obsah a význam často formuloval její učitelský úřad a to od nejdávnějších časů až po naši dobu. Přesto však můžeme s jistotou prohlásit, že toto učení - nalézající oporu v pronikavém myšlení teologů, v křesťanech hluboké víry a zasvěcených životu modlitby, v asketech a mysticích, se vší jejich věrností vůči eucharistickému tajemství - stojí jen jakoby na jejím prahu, poněvadž není schopno pochopit a slovy vyjádřit, co je eucharistie ve své plnosti, co ona sama vyjadřuje a k čemu v ní dochází."


Myšlenky k promluvě
Svátek Božího Těla, jak jsou lidé u nás stále spíš zvyklí říkat dnešnímu svátku Těla a krve Páně, může být nejen dnem velké úcty, ale zejména dnem velké radosti. Tento svátek sice leží až za okruhem velikonoční doby, ale ani tak si ho nemůžeme od tajemství Velikonoc oddělit. Je to svátek setkání se vzkříšeným Kristem, ve kterém nechybí tajemství jeho kříže, jeho smrti.

Pavel, který se jako Šavel setkal v omračujícím zážitku u Damašku se vzkříšeným Ježíšem, a který neúnavně hlásal Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného, odevzdává křesťanům v Korintě - a nakonec i nám - to, co od Pána přijal: že Ježíš tu noc, kdy byl zrazen odevzdal učedníkům, a tak celé církvi, úžasný dar. Dar setkání, který po jeho smrti a vzkříšení se stal darem oživujícím církev: eucharistii. Je dobré si uvědomit, že živé setkání s tajemstvím kříže je možné jen proto, že Ježíšův život na kříži sice skončil smrtí, ale za touto smrtí je vzkříšení. Vzkříšený Ježíš, živý, se s námi v eucharistii setkává a to nejen tak, že bychom se "viděli", ale tak, že se nám dává za pokrm. A Ježíš, který za nás zemřel, který na sebe vzal smrt na kříži, je ten jediný, kdo nás může zcela od hříchu a od smrti zachránit.

Radost dnešního dne tedy může a má být opravdu křesťanská. Není to jen radost z toho, že máme svého Spasitele mezi sebou, přítomného ve svátosti. Je to radost z toho, že je to skutečně ten, kdo byl ochoten za nás jít až do krajnosti a položit za nás život a je živý. Živý, vzkříšený, na pravici Otce. Ten, který se nás stále ujímá. Pán.

Myšlenka průvodů o Božím Těle byla tato: vyjít se svým Pánem do ulic, ukázat, že si ho vážíme, ukázat, že ho opravdu ve všem považujeme za svého Pána. Ta myšlenka je samozřejmě správná. Je třeba s Ježíšem vyjít do ulic, je třeba aby byl přítomen ve všech zákoutích naší země. Ale dnes mnohem silněji cítíme, že Ježíš nemá vejít do světa jen v eucharistii, ale že tam má vejít v nás. Jakožto křesťané jsme s Ježíšem ukřižovaným a vzkříšeným spojeni. On je uprostřed nás, on svým Duchem v nás bydlí jako v chrámu. A tak nás, kdo mu patříme, posílá. Ne jen jednou za rok a ne jen ve slavnostním průvodu, ale denně a často v pracovních šatech do světa. Do všech zákoutí tohoto světa. K lidem, kteří jsou nám přátelsky nakloněni, i k těm ostatním. Protože on chce, aby všichni lidé došli k poznání pravdy a ke spáse. Aby se všichni mohli s ním - vzkříšeným - trvale radovat. A proto nás, křesťany, potřebuje a proto nás vysílá do světa, když nás přitom sytí svým tělem a svou krví.