Milosrdenstvím se nedokazuje, jak se kdo cítí, ale jak se rozhodne

Co je podmínkou Božího milosrdenství ve Starém i Novém zákoně? Je to vztah. Bůh je milosrdný, soucitný, miluje člověka. Ale zároveň je na člověka náročný. Přeje si, abychom jeho milosrdenství přijali jako „pevné milosrdenství“ a sami projevili na oplátku chesed – oddanou zbožnost, věrnost i v okamžicích, kdy se zbožně necítíme. Milosrdenství, de facto oddaná láska k Bohu, totiž není v prvé řadě o „citech“. Nedokazuje se tím, jak se kdo cítí, ale jak se rozhodne! Jde o to, zda potvrdíme své základní přilnutí k Bohu, tak jako on lne k nám. To ostatně platí v každé opravdové lásce. Patří k ní rozhodnutí, díky kterému si za svým závazkem či slibem pevně stojím!

Proto je důležité nechat se „vtáhnout“ do společenství Boha. Nepochopíme, co je milosrdenství, neboli to, co vychází ze vztahu, pokud je neoplácíme, tedy nemáme vztah. Boží milosrdenství se pro nás může stát jen prostředkem k vyřešení našich problémů. Vzpomeňme na podobenství o nemilosrdném služebníku z Mt 18,23-34! Vyprosil si u svého krále odpuštění nesmírně velkého dluhu, a jen co se mu dostalo smilování, hned chytil pod krkem svého druha, který mu dlužil úplný pakatel, a smilovat se nechtěl. Pán mu odpustil veliký dluh, ale on vůbec nepochopil, co se stalo! Měl zkrátka vyřešený problém! Využil něco z milosrdenství krále, bylo mu odpuštěno, ale neproměnilo ho to. Nakonec na to doplatil, musel trpce splácet.

Ani my nepřijímáme Boží milosrdenství proto, aby Bůh „vyřešil naše problémy“. Náš základní problém nebude vyřešen, budou-li řešeny naše dílčí problémy, aniž to promění náš vztah k Bohu, potažmo k bližním. Bez vztahu zkrátka nemůže být o opravdovém milosrdenství řeč.

Vděčnost zavazuje k oplácení milosrdenství. Budeme-li usilovat o „slitovné nitro“, z něhož vyplývá i vnější chování a rozhodování, nakonec to způsobí, že v lidském srdci zavládne pokoj. Pokoj, který je také ovocem Ducha.

Možná se nám to nedaří. Cítíme se tak nedokonalí. Velmi dobrou pomůckou i pro nás však zůstávají starozákonní žalmy. Tolikrát se dovolávají Božího chesed! Přitom jsou to příklady modliteb nedokonalých a vášnivých lidí, kteří nám svou leckdy jadrnou bezprostředností mohou být docela blízcí. Za povšimnutí stojí, že tito prosebníci o všem, co je potkává, Bohu upřímně povědí. Se vším chodí za svým Bohem! Dokonce když se jim nelíbí, jak s nimi Bůh jedná, říkají to právě jemu! A tím dosvědčují, že k němu mají vztah, stojí na Boží straně. To pro nás může být povzbuzením. Toužíme-li po Božím milosrdenství, také nemusíme být hned „dokonalí“, ale musíme chtít opravdový vztah k Bohu. A můžeme si při tom pomáhat a nechat se inspirovat právě starozákonními žalmy. Navzdory dobové podmíněnosti nejsou něčím překonaným. Ač se na první pohled mohou zdát málo uctivé, jejich velkou předností je právě upřímnost. Žalmisté přinášeli před Boha celý svůj život, se všemi jeho trablemi i radostmi, a nikdy se Boha nevzdávali. A v tom je klíč! Proto i modlitba toho, kdo do žalmů opravdu pronikl, kdo jimi doslova „nasákl“ a naučil se přinášet svůj život před Boha s podobnou upřímností, může být nakonec ryzí.

A proto:

Chválu vzdejte Hospodinu, neboť je dobrý,
Jeho milosrdenství trvá na věky!

Se svolením zpracováno podle knihy:
Gabriela Ivana Vlková, Bůh milosrdný,nebo trestající?
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno