Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S StáříDelší texty Vztah ke stáří v proměnách času / Aleš Opatrný, KTF UK v Praze

Vztah ke stáří v proměnách času / Aleš Opatrný, KTF UK v Praze

Slovo „stáří“ dnes nemívá právě nejlepší zvuk - ani u lidí, ani u věcí. Pro starší a staré lidi se dnes používá jakási elegantnější náhrada, totiž výraz „senior“. To samo o sobě není jistě špatné, i když to na charakteristice stáří nic nemění. Zkusme ale chvíli uvažovat o tom, proč má stáří dnes mnohdy „špatnou pověst“, proč s ním máme obtíže.



Periody lidského života:

- První věk: mládí (profesní příprava získávání sociálních rolí).
- Druhý věk: produktivní dospělost (produktivita biologicko - ekonomicko - sociální).
- Třetí věk: postproduktivní (stáří).
- Čtvrtý věk: závislost.



Orientační členění stáří:

- 65 - 74 let: mladí senioři – problematika penzionování, volného času, aktivit, seberealizace;

- 75 - 84 let: staří senioři (pravé stáří) - problematika adaptace, tolerance zátěže, specifické stonání, osamělost;

- 85 a více: velmi staří senioři – problematika soběstačnosti a zabezpečenosti



Slovo „stáří“ dnes nemívá právě nejlepší zvuk

Slovo „stáří“ dnes nemívá právě nejlepší zvuk - ani u lidí, ani u věcí. Pro starší a staré lidi se dnes používá jakási elegantnější náhrada, totiž výraz „senior“. To samo o sobě není jistě špatné, i když to na charakteristice stáří nic nemění. Zkusme ale chvíli uvažovat o tom, proč má stáří dnes mnohdy „špatnou pověst“, proč s ním máme obtíže.



V historii byli staří lidé vzácní...

Nejen v dobách biblických, ale ještě před nějakými dvěma sty léty byli staří lidí spíš vzácní. Při průměrném věku okolo 35 let se vyššího stáří dožívala jen malá část populace. Což při dnešním průměrném věku v naší zemi (ženy 78 let, muži 73 let) vypadá jinak. V současnosti je v celé populaci České republiky 14,6% osob starších 65 let, tedy skoro jeden a půl milionu lidí, v roce 2030 vzroste tento podíl na 22,8%.

V minulosti nebylo stáří vzácné jen co do počtu starých lidí. Zejména v řemeslech a ve zemědělství byli lidé velmi závislí na zkušenostech, které se s přibývajícími léty hromadily. A vzpomínky byly mnohde uchovávány spíš v paměti žijících osob než v písemných materiálech, obrazová dokumentace byla málo dostupná a současné možnosti zaznamenávání události neznámé. Stáří tehdy představovalo šanci, že nashromáždí mnohé zkušenosti a že bude živoucí pamětí, uchovávající minulost. Dnes je tomu ale jinak. Paměť v mnohém nahrazují písemné, obrazové, většinou elektronické záznamy a zkušenost je ceněna jen v některých oborech. Protože zejména v oblastech ovlivněných výzkumem a technologickým rozvojem není dnes žádaná zkušenost, ale schopnost rychlého osvojování si všeho nového. V tom případě je mládí výhodou a stáří nevýhodou, protože mladý člověk je pružnější a schopnější se učit novému, než člověk starší. Kovářův synek před stopadesáti léty byl zřejmě méně zkušený, než jeho otec a proto k němu vzhlížel s úctou. Dnes bude desetiletý synek mnohdy zběhlejší v práci na počítači než jeho čtyřicetiletý otec a svého dědečka, jinak sportovně vyhlížejícího sedmdesátníka bude učit základním pracím na internetu. Jak to bude s úctou, lze si snadno domyslet.



Současný kult "novosti" a "mladosti"

Tak se dostáváme k další charakteristice současnosti, kterou můžeme nazvat „kult nového“. Co je nové, to je vždy prezentováno v nabídce reklamy jako lepší, co je starší je zastaralé a tedy horší nebo přímo nepoužitelné. U řady technických produktů tomu tak skutečně je. Nová auta, telefony, počítače jsou dokonalejší než staré a ke starým typům se vracíme jen z nostalgie. Tento vztah ke světu věcí se potom i neuvědoměle přenáší do vztahu k lidem. I starý člověk se jeví jako „zastaralý“ (v názorech, oblékání, vzpomínkách) a proto „nepoužitelný“. Tento kult nového společně s vytěsňováním smrti z obrazu života, což je také mnohokrát popsaný jev, vede ke kultu mládí. Všimněme si, jak se užívají výrazy „člověk je mladý, jak se cítí“ (ač naše buňky vědí své a ošidit se nedají), nebo pochvala „on je stále mladý“ – jakoby mládí bylo samo o sobě už hodnotou! Na druhé straně málokdy se ukazuje stáří jako hodnota, málokdo je obdivován jako „krásný starý člověk“. Po dovolené někomu s obdivem řekneme, že „omládl“, ale bylo by pociťováno jako obdiv a pochvala, kdybychom někomu poté, co statečně přestál léta životních těžkostí řekli, že „krásně zestárl“?



Současný svět má obtíže se starými lidmi

Musíme konstatovat, že staří lidé mají se současným světem své obtíže a že současný svět má obtíže se starými lidmi. S přibývajícími seniorskými léty ubývá schopnost rychlé adaptace na nové a nezvyklé. Současný, rychle se pohybující svět, tuto schopnost adaptace vyžaduje, ale stáří spíš touží po stabilitě než po změně (to má svůj odraz i na politické scéně, kde pro starší generaci je přinejmenším podezřelá každá hrozící změna, a to i k lepšímu, a uctívanými slovy jsou „stabilita“ a „jistota“, aniž s vnímá, že to může být krycí název pro stagnaci nebo dokonce regresi). Starší člověk se tak stává skutečně v některých oblastech života pro své stáří více či méně nepoužitelný, což se potom neprávem přenáší jako platná charakteristika na celou jeho osobnost.



Problém povahy ekonomické a finanční

Další problém má povahu ekonomickou a finanční. Péče o staré lidí se jeví jako nákladná. Samozřejmě, že jakákoliv ústavní péče je mnohem nákladnější, než péče domácí, ale právě pro životní tempo a životní nároky, dnes běžné, se jeví domácí péče mnohdy jako těžko uskutečnitelná či málo akceptovatelná. Ovšem i při domácí péči jsou náklady na léky u staršího člověka zpravidla mnohem vyšší, než u mladších osob. Staří lidé se tedy ve světě, zaměřeném na výkon, jeví jako „neproduktivní a nákladná“ součást společnosti (důchod, léky, zdravotní pomůcky, ošetřovatelství, pečovatelství). Že byli sami dlouhá desetiletí produktivními osobami, tedy vytvářeli hodnoty nejen pro sebe, ale i pro druhé, nebývá mladší generaci viděno, natož ceněno.

Ekonomické náklady ovšem nejsou tím jediným, co společnost „zatěžuje“, protože senior, stejně jako každý jiný člověk, nemá jen potřebu zajisti nejnutnějším svůj život.

Česká socioložka Jiřina Šiklová píše: "Americký sociální psycholog Abraham Maslow kdysi rozdělil lidské potřeby do dvou základních skupin.

Tu první tvoří potřeby alfa, tedy základní, bez kterých nemůžeme skoro žít. Mezi ně patří jídlo, pití, přístřeší, teplo, sex, spánek… Když jsou naplněny, jejich hodnotu skoro nevnímáme, chápeme ji jako samozřejmost a nepotřebujeme je rozšiřovat. Po dobrém jídle jsme nasyceni a nechceme či nemůžeme v jídle pokračovat. Totéž platí o spánku i sexu.

Druhé potřeby označil Maslow beta a zahrnoval do nich potřeby rozvojové, které se nikdy nenaplní a i když jsou saturované, jejich potřeba stoupá, neboť náš život rozvíjejí a obohacují. Mezi beta potřeby patří například poznávání, vzdělávání, láska, citové vztahy, zábava, blízkost druhých lidí, ale i potřeba společenského uznání, ocenění od druhých. Tyto druhotné potřeby se objevují a rozvíjejí až po naplnění těch základních. Ale ke spokojenosti člověka patří. Máme-li hlad a je-li nám zima, naše potřeba důstojnosti, hrdosti či prestiže je mizivá. Aby beta potřeby bylo možné naplnit, je třeba být napřed materiálně zabezpečen. Tedy napřed musíme žít a přežít.

V současnosti mají staří lidé v této republice, přestože hubují, primární potřeby naplněny. Hladem se u nás neumírá, ale nedostatkem sociální důstojnosti, mezilidských vztahů a lásky od bližních trpí hodně lidí nejen v naší zemi.

V tzv. bohatých, industriálně vyspělých zemích, neboli euroatlantické civilizaci, se již hladem neumírá. Ale těm, kteří již nepracují a berou důchod, je často připomínáno, že je jich mnoho a že mladší, kteří ještě pracují, nebudou stačit vydělávat peníze na jejich důchody. Formulace jsou kruté, často připomínají obraty z Nerudovy Dědovy mísy – mluví o starých jako by to byli příživníci, neboli parazité."

Opravdu nejde tedy jen o potřeby z prvé skupiny, které jsou nutné k udržení života, jde i o ty další.



Co k tomu všemu může říci křesťanství

Ptejme se ale, co k tomu všemu může říci křesťanství. Začněme tím, co platí pro všechny bez výjimky:
- každý člověk je stvořen k obrazu a podobenství Božímu;
- každý člověk je v zásadě povolán k životu věčnému, tedy k vyústění života v Bohu;
- za každého zemřel Kristus;
- každý má šanci na plné Boží odpuštění – na spásu.

To dává základní důstojnost každému člověku od početí po smrt, tedy v jakémkoliv věku. Není třeba z tohoto hlediska favorizovat ani mladé ani staré lidi. Je spíš třeba vidět v každém člověku Boží obraz a objekt Boží lásky. V křesťanství nejde samozřejmě v prvé řadě o to, co člověk vyprodukuje nebo jaké náklady je třeba na zajištění jeho života vynaložit, ač i to jsou věci důležité. Jde o to, kým člověk je. A to je primárně dáno vztahem Boha k člověku, dále vztahem člověka k Bohu a k lidem, a až daleko potom výkonem a významem člověka v dějinách světa.

Život člověka ovšem není jen statickou hodnotou, je to hodnota dynamická, která se může v životě měnit. Nejde zde zdaleka jen o profesní, intelektuální nebo morální zdokonalování. Je-li cílem člověka Bůh, tedy je-li povolání člověka v zásadě věčné, božské, potom je zřejmé, že k jeho realizaci člověk životem roste nebo alespoň růst může. Staří se nám potom může jevit jako období, v němž člověk ztrácí síly a některé schopnosti (tělesný, výkon, adaptace, schopnost učení), ale v němž dozrává na své životní cestě pro Boha, tedy pro vyústění své cesty. To můžeme pochopit tenkrát, máme-li v jádru své víry dobrou a živou víru ve vzkříšení. Protože budoucností člověka není jen nějaká nebeská blaženost ani věčné trvání duše, ale Bůh sám, k němuž člověk směřuje. Vzkříšení znamená, že Boží láska k člověku je silnější než smrt a že se tato láska může plně ve smrti člověka projevit, řečeno poněkud básnicky, ale názorně:“Bůh může člověka v jeho smrti přitrhnout na své srdce“. A proto člověk potřebuje opouštět nejen zlo, tedy hříchy, ale vše, co drží v rukou jako záruku své budoucnosti, aby mohl svobodně „padnout do Boží náruče“, protože Ježíš vzal i jeho hříchy na sebe a „prorazil“ nám cestu k Otci skrze smrt.



Stáří jako cesta zrání, která má v Bohu svůj cíl

Stáří je tedy dobré i dnes vidět nejen jako umenšování sil a možností, čehož se mnozí bojí, ale také, přes všechny bolesti a trapné stavy nemohoucnosti, demence a sociální vyřazenosti jako cestu zrání, která má v Bohu svůj cíl a v křesťanech (doufejme) poučené a důvěřující průvodce.



***

Text úvodní přednášky ze Setkání křesťanských zdravotníků 2009 na téma: Péče o člověka na jeho životní cestě – stáří jako šance a úkol, které proběhlo v Praze v kostele svatého Karla Boromejského 16.5.2009

Nahrávky všech přednášek jsou dostupné na internetové adrese: http://www.boromejky.cz/44.htm

***

Dostupná literatura k tématu stáří zde.


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...