Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

29.4.2017, 0:00

Týden modliteb za duchovní povolání

Můj Pane,
mé oči vidí hlavně zlo, které zaplavuje náš svět
a ztrácím mnohdy naději na světlo,
které by proniklo tyto temnoty.

Pane, ty sám si volíš a povoláváš své spolupracovníky.
Ty jsi dokázal proměnit pronásledovatele církve Šavla 
v neúnavného misionáře! Ty můžeš i v dnešní době
probouzet nové osobnosti schopné nést tvé světlo
a tvou radostnou zvěst do všech koutů světa
a společnosti.

Pane prosím tě, obnov v našem středu
své mocné působení, projev svou moc
a vzbuzuj si uprostřed nás nové hlasatele evangelia.
A prosím tě, používej i mně ke zvěstování
své radostné zvěsti mému okolí.

Dobrý pastýři, pečuj o své stádo a posílej nadále
dělníky na svou žeň!
Amen

(-g-)


Poselství papeže Františka k 54. Světovému dni modliteb za povolání (2017)

7. května 2017 - čtvrtou neděli velikonoční - se slaví 54. Světový den modliteb za povolání. Zveřejňujeme poselství papeže Františka k této příležitosti.

Duchem vedeni k misii

Drazí bratři a sestry,

v minulých letech jsme měli možnost uvažovat o dvou aspektech týkajících se křesťanského povolání: o výzvě „vycházet ze sebe“, abychom začali naslouchat Pánovu hlasu, a o důležitosti církevního společenství jakožto přednostního prostředí, kde se povolání od Boha rodí, posiluje se a vyjadřuje.

Nyní, u příležitosti 54. Světového dne modliteb za povolání, bych se chtěl zastavit u misijního rozměru křesťanského povolání. Ten, kdo se nechal přitáhnout Božím hlasem a začal následovat Ježíše, velmi rychle v sobě objeví neodolatelnou touhu přinášet radostnou zvěst bratřím prostřednictvím evangelizace a služby v lásce. Všichni křesťané jsou povoláni k tomu, aby byli misionáři evangelia! Vždyť učedník nedostává dar Boží lásky pro svou soukromou útěchu. Není volán k tomu, aby přinášel sám sebe nebo se staral o firemní zájmy. Prostě se ho dotkla a proměnila ho radost z toho, že se cítí být Bohem milovaný, a tento prožitek si nemůže nechávat jen pro sebe: „Radost evangelia, která naplňuje život společenství učed­níků, je radostí misijní“ (apoštol. exhort. Evangelii gaudium,21).

Misijní nasazení tedy není jakýmsi přídavkem ke křesťanskému životu, jakoby nějaká ozdoba, ale naopak, nachází se v srdci samotné víry; vztah s Pánem v sobě zahrnuje to, že jsme posláni do světa jako proroci jeho slova a jako svědkové jeho lásky.

I když zakoušíme svou velkou křehkost a často v sobě cítíme malomyslnost, musíme pozvedat hlavu k Bohu, aniž by nás dusil pocit naší nehodnosti anebo bychom upadali do pesimismu, který z nás dělá pasivní diváky unaveného a rutinního života. Není tu místo pro strach. Bůh sám očistí naše „nečisté rty“ a učiní nás vhodnými pro své poslání: „Tvá vina je smazána, tvůj hřích je odpuštěn. Tu jsem uslyšel hlas Páně, jenž říkal: ‚Koho pošlu? Kdo za nás půjde?‘ A já jsem řekl: ‚Tady jsem, pošli mne!‘“(Iz 6,6-8).

Každý misijní učedník slyší ve svém srdci Boží hlas, který ho zve, aby „procházel“ mezi lidmi jako Ježíš, „prokazoval dobrodiní a všechny uzdravoval“ (srov. Sk 10,38). Už jsem připomněl, že v síle svého křtu je každý křesťan „christoforos“, to znamená „ten, kdo nese Krista“ svým bratřím (srov. Katecheze, 30. ledna 2016). To platí zvláště pro ty, kdo jsou povoláni ke zvláštnímu zasvěcení, i pro kněze, kteří velkoryse odpověděli „tady jsem, pošli mne“. Jsou povoláni, aby s novým misijním nadšením vycházeli z posvátného chrámového okruhu a umožňovali Boží něžnosti rozlévat se pro dobro lidí (srov. Homilie při missa chrismatis, 24. března 2016). Církev potřebuje takové kněze, kteří jsou důvěryhodní a vyrovnaní, protože našli pravý poklad, a s radostí touží po tom, aby ho dali poznat všem! (srov. Mt 13,44).

Hovoříme-li o křesťanském poslání, otázek zajisté není málo: Co to znamená být misionářem evangelia? Kdo nám dává sílu a odvahu k hlásání? Jakou evangelní logikou se naše poslání inspiruje? Na tyto otázky můžeme odpovědět rozjímáním o třech evangelních výjevech: o počátku Ježíšova působení v nazaretské synagoze (srov. Lk 4,16-30); o jeho cestě jako Zmrtvýchvstalého s učedníky do Emauz (srov. Lk 24,13-35); a konečně o podobenství o semeni (srov. Mk 4,26-27).

Ježíš je pomazán Duchem a poslán. Být misijním učedníkem znamená zúčastnit se aktivně na Kristově poslání, které sám Ježíš popisuje v nazaretské synagoze: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně“ (Lk 4,18-19). Takové je i naše poslání: být pomazáni Duchem, jít k bratřím a hlásat jim Slovo, a tak se pro ně stávat nástrojem spásy.

Ježíš se k nám připojuje na naší cestě. Před otázkami, jež se vynořují z lidského srdce, a před výzvami, jež vyplývají ze skutečného života, můžeme zakoušet pocit zmatku a vnímat nedostatek síly a naděje. Je zde riziko, že křesťanské poslání se bude jevit jako pouhá neuskutečnitelná utopie anebo jako něco, co přesahuje naše síly. Když však hledíme na zmrtvýchvstalého Ježíše, který kráčí vedle emauzských učedníků (srov. Lk 24,13-15), naše důvěra může pookřát; v tomto evangelním výjevu vidíme opravdovou „liturgii cesty“, která předchází liturgii Slova a lámání Chleba a říká nám, že Ježíš je vedle nás na každém našem kroku! Ti dva učedníci jsou zraněni skandálem kříže a vracejí se domů s pocitem porážky; nesou si v srdci nenaplněnou naději a neuskutečněný sen. Smutek v nich zaujal místo evangelní radosti. Co udělá Ježíš? Neposuzuje je, jde s nimi jejich cestou a místo toho, aby vztyčil zeď, otevírá nový průlom. Pomalu proměňuje jejich zklamání, nechává jejich srdci vzplanout a otevírá jim oči hlásáním Slova a lámáním Chleba. Stejně tak ani křesťan nenese svůj misijní úkol sám, ale i uprostřed únavy a nepochopení zakouší, „že Ježíš jde s ním, mluví s ním, dýchá s ním, pracuje s ním. Cítí, že živý Ježíš je s ním uprostřed misijního úsilí“ (apoštol. exhort. Evangelii gaudium,266).

Ježíš nechává semeni vzklíčit. A konečně je třeba se z evangelia naučit způsobu hlásání. Nezřídka se totiž i při nejlepších úmyslech může stát, že vyhovíme určitému svému bažení po moci, proselytismu a netolerantním fanatismu. Evangelium nás však vyzývá, abychom odmítali zbožňování úspěchu a moci, přehnanou starost o struktury a jakousi dychtivost, která je spíše v souladu s duchem dobývání než služby. Semeno Království, i když je malé, neviditelné a často bezvýznamné, roste v tichosti díky neustálému Božímu působení: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci semeno klíčí a roste, on ani neví jak“ (Mk 4,26-27). Především v tom je naše důvěra: Bůh překonává naše očekávání, překvapuje nás svou velkorysostí a nechává vyrůstat plodům naší práce přesahujícím propočty lidské efektivity.

S touto evangelní důvěrou se otevírejme tichému působení Ducha, jež je základem pro misii. Nikdy nebude moci existovat pastorace povolání ani křesťanská misie bez ustavičné kontemplativní modlitby. V tomto smyslu je třeba posilovat křesťanský život nasloucháním Božímu slovu a především péčí o osobní vztah s Pánem při eucharistické adoraci, jež je přednostním „místem“ pro setkání s Bohem.

Toužím upřímně všechny povzbudit k niternému přátelství s Pánem především proto, abychom si shůry vyprošovali nová povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Boží lid potřebuje, aby byl veden pastýři, kteří tráví svůj život službou evangeliu. Proto prosím farní společenství, sdružení i početné modlitební skupiny v církvi: proti pokušení malomyslnosti se i nadále modlete k Pánu, aby posílal dělníky na svou žeň a aby nám dával kněze zamilované do evangelia, schopné stávat se pro bratry jejich bližními, a tak být živým znamením milosrdné Boží lásky.

Drazí bratři a sestry, i dnes můžeme znovu nacházet elán pro hlásání a především mladým můžeme nabízet, aby následovali Krista. Tváří v tvář rozšířenému pocitu víry unavené nebo omezené jen na „plnění povinností“ touží naši mladí po objevování stále nového kouzla Kristovy osobnosti; chtějí, aby jim jeho slova a gesta kladla otázky a provokovala je, a konečně, aby díky němu mohli snít o životě naplno lidském a radostném, který se vydává v lásce.

Nejsvětější Panna Maria, Matka našeho Spasitele, měla odvahu se oddat tomuto Božímu snu a vložit svou mladost a své nadšení do jeho rukou. Kéž na její přímluvu získáme stejnou otevřenost srdce, připravenost odpovědět na Pánovo volání svým „tady jsem“ a radost vydat se jako ona na cestu (srov. Lk 1,39), abychom jej hlásali celému světu.

Ve Vatikánu 27. listopadu 2016, o první neděli adventní

František

 



POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA
K 53. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB ZA POVOLÁNÍ (17. 4. 2016)

Církev – matka povolání

Drazí bratři a sestry, jak jen bych si přál, aby během mimořádného Svatého roku milosrdenství mohli všichni pokřtění zakusit radost z toho, že patří do církve, a aby mohli znovu objevit, že křesťanské povolání, stejně jako všechna zvláštní povolání, se rodí v lůně Božího lidu a jsou dary Božího milosrdenství. Církev je domem milosrdenství a „půdou“, kde povolání raší, roste a přináší plody.

 Z tohoto důvodu všechny vyzývám, aby u příležitosti letošního 53. Světového dne modliteb za povolání kontemplovali společenství apoštolů a děkovali za roli, jakou u každého člověka na cestě jeho povolání sehrává společenství. V bule vyhlašující mimořádný Svatý rok milosrdenství jsem připomněl slova svatého Bedy Ctihodného vztahující se na povolání svatého Matouše: „Miserando atque eligendo“ (Misericordiae Vultus,8). Pánovo milosrdné působení odpouští naše hříchy a otevírá nás k novému životu, jehož konkretizací je povolání následovat ho a být jím poslán. Každé povolání v církvi má svůj původ v láskyplném Ježíšově pohledu. Konverze a povolání jsou dvěma stranami jedné a téže mince a trvale, během celého života učedníka misionáře, jsou ve vzájemné souvislosti.

Blahoslavený Pavel VI. v exhortaci Evangelii nuntiandi popsal kroky v procesu evangelizace. Jedním z nich je příslušnost ke křesťanskému společenství (srov. č. 23), k onomu společenství, od něhož člověk přijal svědectví víry a výslovného hlásání Pánova milosrdenství. Začleněnost do společenství zahrnuje veškeré bohatství života církve, zvláště svátosti. Církev není pouze místem, kde věříme, ale také objektem naší víry; proto v Krédu říkáme: „Věřím v církev“.

 Povolání od Boha přichází skrze zprostředkování ve společenství. Bůh nás volá, abychom byli součástí církve a po době určitého dozrávání v jejím nitru nám dává specifické povolání. Cesta povolání se koná spolu s bratřími a sestrami, které nám Bůh dává: je to spolu-volání (orig.: con-vocazione). Církevní dynamika povolání je protilátkou proti lhostejnosti a individualismu. Nastoluje společenství, v němž nad lhostejností zvítězila láska, protože od nás vyžaduje, abychom vycházeli ze sebe, dávali svůj život do služby Božímu záměru a brali si za svou dějinnou situaci jeho svatého lidu.

Při letošním dni věnovaném modlitbám za povolání vybízím všechny věřící, aby na sebe vzali zodpovědnost v péči o povolání a o jejich rozpoznávání. Když apoštolové hledali někoho, kdo zaujme místo Jidáše Iškariotského, shromáždil sv. Petr sto dvacet bratří (srov. Sk 1,15); a pro volbu sedmi jáhnů byla svolána skupina učedníků (srov. Sk 6,2). Sv. Pavel dává Titovi specifická kritéria pro volbu kněží (Tit 1,5-9). I dnes je křesťanské společenství vždy přítomné tam, kde povolání raší, kde se formují a kde mají přetrvávat (srov. apoštol. exhortace Evangelii gaudium,107).

Povolání se rodí v církvi. Už od zrodu povolání je třeba mít náležité církevní „cítění“. Nikdo není povolán výlučně pro nějakou danou oblast ani pro určitou skupinu nebo církevní hnutí, ale pro církev a pro svět. „Jasným znamením autenticity charismatu je jeho církevnost, jeho schopnost pro dobro všech se harmonicky integrovat do života svatého Božího lidu“ (tamtéž,130). Když mladý člověk odpovídá na Boží volání, vidí, jak se rozšiřuje jeho církevní obzor, může uvažovat o mnoha charismatech a dojít tak k objektivnějšímu rozlišení. Tímto způsobem se společenství stává domovem a rodinou, kde se rodí povolání. Kandidát s vděčností považuje tuto komunitní meditaci za nepostradatelný prvek své budoucnosti. Učí se poznávat a milovat bratry a sestry, kteří kráčejí po cestách odlišných od jeho cesty; a tato pouta ve všech posilují společenství.

Povolání roste v církvi. V procesu formace potřebují kandidáti různých povolání stále lépe poznávat církevní společenství a překonávat omezený pohled, který na začátku máme všichni. Za tímto účelem je vhodné prožít nějakou apoštolskou zkušenost spolu s dalšími členy společenství, jako například: spolu s dobrým katechetou hlásat křesťanskou zvěst; společně s nějakou řeholní komunitou vyzkoušet evangelizaci periférií; sdílením života v klauzuře objevit poklad kontemplace; v kontaktu s misionáři lépe poznávat misii ad gentes; s diecézními kněžími hlouběji poznávat pastoraci ve farnosti a v diecézi. Pro ty, kdo již jsou ve formaci, církevní společenství vždy zůstane základním prostředím pro jejich výchovu, vůči němuž mají cítit vděčnost.

Povolání je církví podporováno. Po přijetí definitivního závazku cesta povolání v církvi nekončí, ale pokračuje připraveností ke službě, vytrvalostí a stálou formací. Kdo zasvětil svůj život Pánovi, je připraven sloužit církvi tam, kde to ona potřebuje. Příkladem takovéto disponibility v církvi je misie Pavla a Barnabáše. Byli na ni posláni Duchem Svatým a antiochijskou komunitou (srov. Sk 13,1-4), pak se k této komunitě vrátili a vyprávěli to, co Bůh skrze ně vykonal (srov. Sk 14,27). Misionáře doprovází a podporuje křesťanské společenství, k němuž se vždy živě obracejí jako k viditelné vlasti, která poskytuje jistotu tomu, kdo završuje putování k věčnému životu.

Mezi pracovníky v pastoraci nabývají zvláštní důležitosti kněží. Jejich službou se zpřítomňuje Ježíšovo slovo, které říká: „Já jsem dveře k ovcím… Já jsem dobrý pastýř“ (Jan 10,7.11). Pastýřská péče o povolání je základní součástí jejich pastýřské služby. Kněží doprovázejí ty, kdo hledají své povolání, jakož i ty, kteří již dali svůj život službě Bohu a společenství.

Všichni věřící jsou povoláni uvědomovat si dynamiku povolání v církvi, aby se společenství víry po příkladu Panny Marie stávala mateřským lůnem, které přijímá dar Ducha Svatého (srov. Lk 1,35-38). Mateřství církve se vyjadřuje vytrvalou modlitbou za povolání i výchovnou prací a doprovázením těch, kdo zachytí Boží volání. Církev to koná i prostřednictvím důkladného výběru kandidátů kněžské služby a zasvěceného života. A konečně je matkou povolání i skrze vytrvalou podporu těch, kdo zasvětili svůj život službě druhým.

Prosme Pána, aby všem lidem, kteří jdou po cestě povolání, daroval hlubokou příchylnost k církvi a aby Duch Svatý posiloval u pastýřů i u všech věřících společenství, schopnost rozlišovat i duchovní otcovství a mateřství.

Milosrdný Otče, který jsi nám pro naši spásu dal svého Syna a neustále nás podporuješ dary Ducha Svatého, daruj nám živá, horlivá a radostná křesťanská společenství, která budou zdrojem bratrského života a budou mezi mladými vzbuzovat touhu zasvětit se tobě a evangelizaci. Podporuj je v jejich snaze předkládat vhodnou katechezi povolání a cesty specifického zasvěcení. Daruj jim moudrost pro potřebné rozpoznávání povolání tak, aby ve všem zářila velikost tvé milosrdné lásky. Maria, Ježíšova Matko a vychovatelko, přimlouvej se za každé křesťanské společenství, aby, oplodněno Duchem Svatým, se stávalo pramenem ryzích povolání ke službě svatému Božímu lidu.

Ve Vatikánu 29. listopadu 2015

1. neděle adventní

FRANTIŠEK

 

 


 

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA
K LII. SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB
ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ 2015

26. dubna 2015 – 4. neděle velikonoční

Exodus jako základní zkušenost povolání

Drazí bratři a sestry,

čtvrtá neděle velikonoční nám předkládá obraz Dobrého pastýře, který zná své ovce, volá je, živí je a vede je. Již více než padesát let prožíváme o této neděli Světový den modliteb za povolání. Pokaždé nám připomíná, jak je důležité se modlit, aby „Pán žně… poslal dělníky na svou žeň“ (Lk 10,2). Tento příkaz Ježíš vyslovuje v souvislosti s misijním posláním; kromě dvanácti apoštolů povolal dalších dvaasedmdesát učedníků a po dvou je rozesílá na misii (srov. Lk 10,1-16). Církev je vskutku „svou povahou misionářská“ (Druhý vatikánský koncil, dekr. Ad gentes, 2) a křesťanské povolání se nemůže narodit jinde než v nitru misijní zkušenosti. Poslouchat a následovat hlas Krista Dobrého pastýře, nechávat se jím přitáhnout, vést a zasvětit mu svůj život tedy znamená, že umož­níme Duchu Svatému, aby nás uvedl do misijní dynamiky a vzbudil v nás touhu a radostnou odvahu nabídnout a nasadit svůj život pro věc Nebeského království.

Nabídnout svůj život s takovýmto misionářským postojem je možné jen tehdy, jsme-li schopni vycházet ze sebe. Při 52. světovém dni modliteb za povolání bych proto chtěl uvažovat právě o tom­to specifickém „exodu“, jakým je povolání anebo, lépe řečeno, naše odpověď na povolání, které nám dává Bůh. Když slyšíme slovo „exodus“, naše myšlenky se hned ubírají k počátkům podivuhodné historie lásky mezi Bohem a lidem jeho dětí, té historie, jež prochází dramatickými dny egyptského otroctví, povoláním Mojžíše, osvobozením a putováním do zaslíbené země. Kniha Exodus – druhá kniha Bible – která o této historii vypráví, je podobenstvím celé historie naší spásy i základní dyna­miky křesťanské víry. Přechod z otroctví starého člověka k novému životu v Kristu je spasitelským dílem, k němuž u nás dochází prostřednictvím víry (Ef 4,22-24). Takový přechod je pravým a sku­tečným „exodem“, je to cesta křesťanské duše a celé církve a rozhodné nasměrování života na Otce.

U kořene každého křesťanského povolání se nachází takovýto základní pohyb prožívání víry: věřit znamená osvobozovat se od sebe, vycházet ven z pohodlnosti a tvrdosti vlastního já, abychom zaměřili svůj život na Ježíše Krista a tak jako Abrahám opustili svou zemi a vydali se na pouť s dů­věrou a s vědomím toho, že Bůh nám ukáže cestu do nové země. Toto „vyjití“ nelze chápat jako pohrdání svým vlastním životem, svým cítěním a svým lidstvím. Naopak, kdo se vydá na cestu násle­dování Krista, najde život v hojnosti tím, že sebe samého dává úplně k dispozici pro Boha a pro jeho Království. Ježíš říká: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný“ (Mt 19,29). To vše má své hluboké kořeny v lásce. Křesťanské povolání je především povoláním lásky, která člověka přita­huje, vede ho za své hranice, odvádí ho od soustředění se na sebe a podněcuje „trvalý exodus z já, které je uzavřené do sebe, směrem k jeho osvobození v sebedarování, a právě proto směřujícího
k opětnému nalezení sebe, ba dokonce k objevení Boha“ (Benedikt XVI., encyklika Deus Caritas est, 6).

Prožitek exodu je typovou zkušeností křesťanského života, především u toho, kdo přijímá povo­lání věnovat se zvláště službě evangeliu. Spočívá ve stále obnovovaném postoji konverze a proměny, v setrvávání na cestě, v přecházení ze smrti do života, jak tomu je, když slavíme každou liturgii – je to velikonoční dynamika. Od povolání Abrahámova až po Mojžíšovo, od putování Izraele pouští až po obrácení kázané proroky a Ježíšovu misijní cestu, která vrcholí jeho smrtí a zmrtvýchvstáním, každé povolání je v zásadě Božím konáním, jež nám umožňuje vycházet z naší původní situace, osvobozuje nás od každé formy otroctví, vytrhává nás z našich návyků a z lhostejnosti a promítá nás do radosti ze společenství s Bohem a s bratřími. Odpovědět na Boží volání tedy znamená umožnit mu, aby On nás nechal vycházet z naší falešné stability, a my abychom se mohli vydávat na cestu k Ježíši Kristu, prvnímu a poslednímu cíli našeho života a našeho štěstí.

Dynamika exodu se netýká jen osob povolaných jako jednotlivci, ale misijní a evangelizační činnosti celé církve. Církev je doopravdy věrná svému Mistrovi do té míry, do jaké je církví, která „vychází ven“, která se nezabývá sama sebou, svými strukturami a svými výdobytky, ale spíše dokáže kráčet, pohybovat se, setkávat se s Božími dětmi v jejich reálné situaci a soucítit s jejich ranami. Bůh vychází ze sebe v trojiční dynamice lásky, naslouchá bídě svého lidu a zasahuje, aby ho osvobodil (Ex 3,7). K takovémuto způsobu bytí a konání je církev povolána: má být církví, která vychází v úst­rety člověku, hlásá osvobozující slovo evangelia, s Boží milostí léčí rány na duši i na těle a povznáší chudé a potřebné.

Drazí bratři a sestry, tento osvobozující exodus ke Kristu a k bratřím rovněž představuje cestu
k plnému pochopení člověka a k lidskému a společenskému růstu v dějinách. Vyslechnout a přijmout Pánovo volání není pouze osobní a vnitřní záležitostí, kterou můžeme zaměnit za chvilkovou emoci; je to konkrétní, reálné a totální úsilí, jež zahrnuje celý náš život a klade ho do služeb budování Bo­žího království na zemi. Křesťanské povolání, zakořeněné v kontemplaci Otcova srdce, nás proto zároveň vede k solidární angažovanosti se snahou o osvobození bratří, především těch nejchudších. Ježíšův učedník má srdce otevřené k nekonečnému horizontu a jeho niterný vztah s Pánem nikdy není útěkem od života a od světa, ale naopak „je ze své podstaty společenstvím misijním“ (apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 23).

Dynamika exodu směrem k Bohu a k člověku naplňuje život radostí a smyslem. To bych chtěl říci především těm nejmladším, kteří dokážou být disponibilní a velkorysí i vzhledem ke svému věku a hledí do budoucnosti, jež se otevírá před jejich očima. Pohled do neznáma a starosti o budoucnost
i nejistoty každodenního života mnohdy přinášejí riziko, že se jejich rozlet ochromí a jejich sny pře­kazí; někdy docházejí až k myšlence, že nemá smysl se pro něco nasazovat a že Bůh křesťanské víry omezuje jejich svobodu. Nikoli, drazí mladí, nemějte strach vycházet ze sebe a vydávat se na cestu! Evangelium je slovo, které osvobozuje, proměňuje a činí váš život krásnějším. Jak krásné je nechat se překvapit Božím voláním, přijmout jeho slovo, následovat svými kroky Ježíšovy stopy v uctívání božského tajemství a ve šlechetném nasazení pro druhé. Váš život bude každým dnem bohatší a ra­dostnější!

Panna Maria, vzor každého povolání, se nebála vyslovit při Pánově volání své „fiat“. Ona nás vede a provází. Maria s velkorysou odvahou víry vyzpívala svou radost z toho, že vyšla ze sebe
a darovala své životní plány Bohu. K ní se obracejme, abychom byli plně disponibilní pro Boží záměr, který má Bůh s každým z nás, aby v nás rostla touha vycházet a spěchat ke druhým (srov. Lk 1,39). Kéž nás Panna Maria chrání a přimlouvá se za každého z nás.

Ve Vatikánu 29. března 2015, Květná neděle

FRANTIŠEK


 

POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA
KE SVĚTOVÉMU DNI MODLITEB
ZA DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ 2014

Povolání jako svědectví o pravdě

Drazí bratři a sestry,

1. Evangelium hovoří o tom, že „Ježíš pak obcházel všechna města i vesnice… Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: ‚Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň‘“(Mt 9,35-38). Tato slova nás překvapují, protože všichni víme, že je třeba nejprve orat, zasívat a pěstovat, abychom potom ve vhodném čase mohli sklízet hojnou úrodu. Ježíš však prohlašuje, že „žeň je hojná“. Kdo tedy pracoval, aby se dosáhlo takového výsledku? Odpověď je jedna jediná: Bůh. Polem, o němž Ježíš hovoří, je zjevně lidstvo, jsme jím my. Účinným konáním, které zapříčinilo „hojné plody“, je Boží milost a společenství s ním (srov. Jan 15,5). Modlitba, kterou Ježíš vyžaduje od církve, se týká prosby o větší počet těch, kdo jsou ve službě království. Svatý Pavel, jenž byl jedním z „Božích spolupracovníků“, se neúnavně nasazoval pro věc evangelia a církve. Věděl přitom a osobně zakusil, jak je spasitelská vůle Boží tajemná a že původem každého povolání je působení milosti. Korintským křesťanům Apoštol připomíná: „Vy jste Boží pole“ (1 Kor 3,9). Proto z našeho srdce vychází především údiv nad hojnou úrodou, kterou může poskytovat pouze Bůh, a pak vděčnost za lásku, jež nás stále předchází, a nekonečná úcta k dílu, které on vykonal a které vyžaduje náš svobodný souhlas, abychom pracovali s ním a pro něho.

2. Tolikrát jsme se modlili žalmistovými slovy: „On nás učinil a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy“ (Žalm 100,3) anebo: „Hospodin si vyvolil Jakuba. Izraele za svůj majetek“ (Žalm 135,4). My jsme Božím „majetkem“ nikoli ve smyslu vlastnictví, které zotročuje, ale jako silné pouto, které nás sjednocuje s Bohem a mezi námi na základě paktu smlouvy, jež potrvá stále, neboť „jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žalm 136). Např. v historii povolání proroka Jeremiáše Bůh připomíná, že on bdí stále nad každým, aby se v nás uskutečnilo jeho Slovo. Bere si za příklad větev mandlovníku, která rozkvete nejdříve ze všech a ohlašuje znovuzrození života na jaře (srov. Jer 1,11-12). Všechno pochází od něho a je jeho darem: svět, život, smrt, přítomnost, budoucnost, ale – jak ujišťuje Apoštol – „vy patříte Kristu a Kristus Bohu (1 Kor 3,23). Tím se vysvětluje způsob, jímž patříme Bohu – je to skrze jedinečný osobní vztah s Ježíšem, který jsme získali při křtu jako počátek našeho znovuzrození k novému životu. Kristus nás svým Slovem neustále vyzývá, abychom vkládali naději v něho a milovali ho „celým srdcem, celým rozumem a celou silou“ (Mk 12,33). Každé povolání – i při mnohosti různých cest – proto vyžaduje, abychom stále vycházeli ze sebe a zaměřovali svůj život na Krista a na jeho evangelium. Ať už v manželství nebo v různých formách řeholního zasvěcení či v kněžském životě je třeba překonávat způsoby myšlení a konání, které nejsou v souladu s vůlí Boží. Je to „exodus, který nás vede na cestu uctívání Pána službou jemu v bratřích a v sestrách“ (Projev k Mezinárodnímu sdružení generálních představených, 8. května 2013). Všichni jsme tedy povoláni k tomu, abychom uctívali Krista ve svých srdcích (srov. 1 Petr 3,15) a nechali se zasáhnout impulzem milosti obsažené v semeni Slova, které v nás má růst a proměňovat se v konkrétní službu bližnímu. Nesmíme mít strach; Bůh v každé životní fázi s láskou a s poznáním sleduje dílo, jež vyšlo z jeho rukou. Nikdy nás neopustí! Má na srdci uskutečnění svého plánu s námi a vždy má v úmyslu dosáhnout ho s naším souhlasem a s naší spoluprací.

3. I dnes Ježíš žije a kráčí s námi v každodenní životní realitě, aby se k nám všem přiblížil a počínaje těmi posledními nás uzdravoval z našich neduhů a nemocí. Obracím se teď na ty, kdo jsou ochotni začít naslouchat Kristovu hlasu, který zaznívá v církvi, aby poznali, jaké je jejich povolání. Vyzývám vás, abyste naslouchali Ježíšovi, následovali ho a nechali se vnitřně proměňovat jeho slovy, která „jsou duch a jsou život“ (Jan 6,62). Maria, Ježíšova i naše Matka, i nám opakuje: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Bude pro vás dobře, když se s důvěrou vydáte na cestu ve společenství, která dokáže uvolňovat ve vás i okolo vás ty nejlepší síly. Povolání je plodem, který dozrává na dobře obdělávaném poli vzájemnou láskou, jež se v prostředí autentického života církve stává službou jednoho druhému. Žádné povolání se nerodí ze sebe a nežije pro sebe. Povolání pramení z Božího Srdce a vzchází v dobré půdě věřícího lidu a ve zkušenosti bratrské lásky. Neřekl snad Ježíš: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35)?

4. Drazí bratři a sestry, žít takovou „vysokou míru běžného křesťanského života“ (srov. Jan Pavel II., apoštol. list Novo millennio ineunte, 31) často znamená jít proti proudu a také se setkávat s překážkami mimo nás i v nás. Sám Ježíš nás upozorňuje, že dobré semeno Slova Božího je často uloupeno tím zlým, brání mu soužení, dusí ho starosti a vábení světa (srov. Mt 13,19-22). Všechny takové těžkosti by nás mohly odrazovat a vést nás k tomu, abychom se spokojili se zdánlivě pohodlnějšími cestami. Ale pravá radost povolaných spočívá v tom, že věří a zakoušejí, jak on, Pán, je věrný, a že s ním můžeme kráčet, být učedníky a svědky Boží lásky a otevírat srdce velkým ideálům a velkým věcem. „My křesťané jsme nebyli Pánem vyvoleni pro nějaké nepatrné věcičky; jděte stále za ně k věcem velikým. Vsaďte život na velké ideály!“ (Homilie při mši k biřmovancům, 28. dubna 2013). Vás biskupy, kněze, řeholníky, komunity a křesťanské rodiny vyzývám k tomu, abyste zaměřili pastoraci povolání tímto směrem a doprovázeli mladé na cestách ke svatosti, které jsou osobní, „vyžadují opravdovou pedagogiku svatosti, schopnou přizpůsobit se životnímu stylu jednotlivých osob. Tato pedagogika musí spojit bohatství pozvání, adresované všem pokřtěným, s tradičními metodami osobní a skupinové pomoci i s novými formami, které nabízejí sdružení a hnutí uznaná církví“ (Jan Pavel II. apoštol. list Novo millennio ineunte, 31). Uzpůsobme své srdce, aby bylo „dobrou půdou“ pro naslouchání, příjímání a prožívání Slova a tak aby přinášelo plody. Čím více se dokážeme sjednocovat s Ježíšem modlitbou, Písmem svatým, eucharistií, svátostmi slavenými a žitými v církvi a bratrstvím, tím více v nás poroste radost, že můžeme spolupracovat s Bohem na službě pro království pravdy a milosrdenství, spravedlnosti a pokoje. Žeň pak bude hojná, úměrná milosti, jakou jsme učenlivě dokázali přijmout. S tímto přáním a s prosbou, abyste se za mne modlili, ze srdce všem uděluji své apoštolské požehnání.

Ve Vatikánu 15. ledna 2014

FRANTIŠEK


 

Z poselství papeže Benedikta XVI.
ke dni modliteb za duchovní povolání 2012

Rodiny jakožto místa „společenství života a lásky“ mají být místem opětovného objevování krásy kněžství a zasvěceného života, píše Svatý otec v poselství k letošnímu Světovému Dni.„Povolání – dar Boží lásky“ – tak zní téma tohoto Dne, který má být příležitostí k zamyšlení nad „hlubokou pravdou naší existence, obsažené v překvapivém tajemství“. Každý tvor a zvláště člověk je plodem myšlenky i činu Boží lásky, nezměrné, věrné a věčné lásky. „Objev této skutečnosti, píše papež, je tím, co opravdu v hloubi mění náš život. Každé specifické povolání se rodí z Boží iniciativy. Bůh činí první krok, čteme v poselství, a to nikoli v důsledku nějaké zvláštní přednosti, která se v dotyčném člověku nachází, nýbrž mocí přítomnosti samotné lásky Boží, vlité do našich srdcí Duchem svatým.“ Benedikt XVI. vybízí místní církve, aby se věnovali pozornému rozlišování duchovních povolání, a nabízeli mladým „moudré a mohutné duchovní doprovázení“. (Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu)


 

Modlitba Jana Pavla II. za povolání

Otče svatý ,  pohleď na dnešní lidstvo, které činí první kroky na cestě třetího tisíciletí.

Jeho život je silně poznamenán nenávistí, násilím a útlakem. Ale žízeň po spravedlnosti, pravdě a milosti znovu nachází místo v mnoha srdcích, která očekávají toho, kdo jim přinese spásu, kterou jsi vykonal skrze svého Syna Ježíše.

Je třeba odvážných hlasatelů evangelia a velkorysých služebníků trpícího lidstva. Prosíme tě, pošli své církvi svaté kněze, kteří by posvěcovali tvůj lid skrze prostředky tvé milosti.

Pošli mnoho zasvěcených mužů a žen, kteří by ukazovali tvou svatost uprostřed světa.

Pošli na svou vinici svaté dělníky, kteří by pracovali s horlivou láskou a vedeni tvým Svatým Duchem přinášeli Kristovu spásu až na konec země.

Amen.

 

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...