27. 12. 2002 , Karl Rahner

Krize svaté rodiny (Karl Rahner)

"Krize" svaté rodiny, o níž vypráví evangelium je obrazem pozemského ohrožení rodiny. Současně však ukazuje tento obraz i spásnou sílu, která může přemoci všechna tato ohrožení.
 
Když mu bylo dvanáct let, vydali se do Jeruzaléma na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty. Teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla:"Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!" Odpověděl jim: "Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?" Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí. (Lk 2,42-52)

Je to složité evangelium, které církev dává číst o tomto dnu svaté rodiny z Nazareta a všech rodin posvěcených skrze Krista. Předmětem tohoto evangelia jsou otec, matka, dítě, rodičovská láska, rodičovské starosti, mateřská bolest, přibývání věku a moudrosti před Bohem a lidmi. Potud se hodí jako posvátné čtení pro tento svátek rodiny. Avšak není to skoro přehmat volit toto evangelium? Dítě jde svou vlastní cestou. Rodiče hledají s pláčem svého "ztraceného" syna. A i tam, kde "všechno je znovu v pořádku", existuje jakási nepochopitelnost oddělující a spojující matku a syna.

Zdá se, že Bůh, který vládne jako skutečný Otec nad touto rodinou, působí pro tuto rodinu spíše jako hrozba než jako její pouto a věčné oslavení. A i když by už do tohoto rodinného obrazu měly být zaneseny též rodinné "problémy", pak problematika, o níž se zde pojednává, se nejeví jako vhodná a blízká životu. Kde už dochází dnes k ohrožení rodiny na základě nebeského povolání dítěte? V našich poměrech k ohrožování rodiny dochází na podkladě honby za požitky zaměňující těkavý pud s opravdovou láskou srdce, v důsledku roztrpčující chudoby, lehkomyslnosti či prázdné pustoty srdce, podrážděnosti, útěku před bolestí, která je nezbytnou cenou opravdové lásky, dále na základě vzdoru a neposlušnosti, které jsou signálem toho, že určité dítě se nedokáže vyrovnat samo se sebou.

Ale jakkoliv to může znít přehnaně a násilně, je tomu přece tak: všechna neštěstí a všechny problémy rodiny pocházejí nakonec z nesprávně pojatého nebeského povolání lidí, kteří vytvářejí rodinu. Neboť veškerá tragika a vina lidí je možná (samozřejmě se zaviněním a odpovědností možná) pouze proto, že člověk žízní po nekonečnu a nekonečném povolání a tak je zde věčně nespokojený.

Jelikož je tedy Bůh vždy vyhledáván a to i tehdy, když je hledán na obráceném, pozemském místě, proto je "krize" svaté rodiny, o níž vypráví dnešní evangelium, též nebeským obrazem pozemského ohrožení rodiny. Současně však ukazuje tento obraz i spásnou sílu, která může přemoci všechna tato pozemská ohrožení. Znovu: co ohrožuje rodinu? Sobectví. Co je toto sobectví ve své nejhlubší podstatě? Nic jiného než zoufalý strach, že člověk nemůže být šťasten, když na sebe vezme oběť, utrpení a odříkání. Tento strach by byl až příliš oprávněný, kdyby existoval jen svět se svými omezeným prostorem. Kdyby tento omezený prostor byl jediným prostorem, v němž by mohlo přebývat štěstí, které by do něho musilo být násilím vtěsnáváno. Vykoupen z tohoto strachu a tak osvobozen ze sobectví může být jen ten, kdo (ať již vědomě nebo pro něho samého skrytě) kráčí k domu Otce, do Boží velikosti, kdo věří, že pozemské naplnění není to konečné. Člověk, který jedná v souladu s tím, co je Boží, se může zříkat a obětovat, obdarovávat bez kladení účtů, milovat bez čekání na to, že za to nalezne náležitou protilásku, může přenechat poslední slovo druhému člověku a nepoužívat službu jako rafinovanou metodu ovládání. To všechno může. Neboť ví, že takto ztracené štěstí je uchováváno v Boží věčnosti (které se již nyní člověk může účastnit). Z toho důvodu se však rodina musí shodnout v tom, co si přeje Otec, pokud má být svatou rodinou. A jen taková rodina je šťastná.

Autor: Karl Rahner

Témata: Rodina

Čtení z dnešního dne: Sobota 20.1.

2 Sam 1,1-4.11-12.19.23-27; Mk 3,20-21

Komentář k Mk 3,20-21: Nehrozí podobné nepochopení každému, kdo věrně a s opravdo-vostí následuje Ježíše?

Zdroj: Nedělní liturgie

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci
(18. 1. 2018) Papež František směřuje světovou pozornost k záchraně unikátních světových ekosystémů i kulturám domorodých národů,...

Týden modliteb za jednotu křesťanů - smíření křesťanů přesahuje lidské síly...

(14. 1. 2018) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem...

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13. 1. 2018) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině...

15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller

(12. 1. 2018) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno...

Marie Elekta od Ježíše (1605?1663), svátek 11.1.

(10. 1. 2018) V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu. Zakladatelkou byla matka...

Svátek Křtu Páně

(9. 1. 2018) V neděli po slavnosti Zjevení Páně (6.1.) se slaví svátek Křtu Páně.