17. 4. 2007 , Jan Paulas

Proč si dnes věřící tak často berou ´nevěřící´?

Aneb: inspirace může být vzájemná
Několik let Hanka marně hledala věřícího partnera – se třicítkou na krku to nakonec vzdala a našla si kluka, který do kostela nechodí. Zatímco za časů našich babiček to býval problém, dnes je to stále častější úkaz. Nejen o něm hovoříme s P. Tomášem Halíkem, který bývá s tímto jevem konfrontován díky častému pastoračnímu kontaktu s mladými lidmi a také během svého působení mezi světem víry a sekulární společností.
Proč si dnes věřící tak často berou „nevěřící“?

První odpověď vychází ze statistik: „věřících“ ubývá, nejsou tak snadno „k dostání“. Za druhé: mezi věřícími a nevěřícími nestojí tak silné zdi jako kdysi. I dříve jistě platilo, že v každém věřícím je kousek nevěřícího a v každém nevěřícím kousek věřícího, ale dnes je většinou to „prolínání světů“ mnohem intenzivnější. Už málo věřících žije v kulturním ghettu, většina je (ať si to uvědomuje či ne) silně ovlivněna sekulární mentalitou, především vlivem médií. Ale také „nevěřící“ – hlavně díky názorové pluralitě v mediální kultuře – mnohdy vědí o pestrém náboženském světě víc než dřív a alespoň něco z toho do jejich povědomí pronikne; často i nevěřící alespoň něco či někoho z náboženského světa „uznává“. Ve škole, sousedství a v práci se běžně stýkají a přátelí věřící s „nevěřícími“ a vzájemným stykem se do určité míry zvyšuje tolerance a zeslabují předsudky (i když existují také traumatizující zkušenosti, které si pak někdy lidé zobecňují).




Čím může být věřící od svého „nevěřícího“ partnera obohacen a v čem může být naopak věřící pro toho druhého inspirací?

Na úplně každém člověku nás může něco inspirovat, každý nám může být v něčem příkladem – přinejmenším odstrašujícím. Ale především nelze mluvit o „věřících“ a „nevěřících“ abstraktně, jako by to byly jednolité bloky, jedni v červeném a druzí v modrém dresu. Stejně tak nelze obecně odpovědět na otázku, zda si má či nemá věřící brát nevěřícího. Pod pojmem nevěřící je obrovsky pestrá škála – od „anonymního křesťana“, který je nám hodnotově nesmírně blízko (a jen třeba kvůli rodinným okolnostem nepoznal církev v podobě, jež by pro něj byla věrohodná), až po militantního ateistu či člověka úplně ignorujícího duchovní dimenzi života.

Ale podobně je tomu i u „věřících“ – také tam najdeme lidi od úzkoprsého nesnášenlivého fanatika po člověka, jehož víra dýchá láskou a otevřeností a který je schopný zralé úcty ke všem opravdovým hodnotám, byť by vyrostly daleko za viditelnými hranicemi církve. Snad každý z nás zná nějakého „nevěřícího“, jehož si váží víc než některých „soukmenovců“ – a hodně ateistů zas poznalo alespoň jednoho dobrého, věrohodného křesťana.




Co nejčastěji podceňují věřící při vstupu do takového svazku?

Někdy podceňují tři věci:

1) To, že partner je někdy „tolerantní“ jen ze zamilovanosti a proto, že chce druhého získat, ale ve skutečnosti si názoru druhého (a tím i jeho osobnosti) málo váží. (Často se to ukáže na tom, zda nevěřící partner je ochoten respektovat postoj křesťana k otázce předmanželské sexuální zdrženlivosti.)

2) To, že náboženské rozdíly se mohou stát municí v konfliktech, které často mají úplně jiné, skryté příčiny.

3) To, že se včas nedohodli ve věci návštěvy kostela a zejména výchovy dětí.




Úhrnem: jistě je to neocenitelný poklad, když si manželé jsou blízcí nejen v oblasti tělesné a duševní, ale i duchovní, když se například mohou společně modlit a nekonfliktně vychovávat děti. Ale „stejnomyslnost“ v náboženské oblasti ještě sama o sobě není zárukou šťastného manželství – i tady platí scholastická zásada, že „milost předpokládá přirozenost“.

***

Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku 15/2007
"Inspirace může být vzájemná"
Autor textu: Paulas, Jan

Čtení z dnešního dne: Neděle 21. 1.

Jon 3,1-5.10 ; Žalm 25; 1 Kor 7,29-31
Mk 1,14-20

Velmi podobný text povolání jsme slyšeli minulou neděli, jen ho vyprávěl sv. Jan. Lze tedy srovnávat pohled dvou autorů. Co je společné? U sv. Jana je vidět více aktivita učedníků, Marek zdůrazňuje, že Ježíš oslovil následovníky jako první. V realitě života je to velmi podobně. Nelze jasně odlišit, jak moc to byl nejprve Pán a do jaké míry hledání učedníka. Ale jasné je, že následovník je ochoten hledat Boha a za Kristem jít. A Bůh toto hledání nenechá bez reakce.

Zdroj: Nedělní liturgie

21.1.2014 zemřel P. Karel Fořt - ´Otec Karel z RFE´

(21. 1. 2018) Dlouholetý oblíbený redaktor náboženského vysílání Radia Svobodná Evropa.

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci
(18. 1. 2018) Papež František směřuje světovou pozornost k záchraně unikátních světových ekosystémů i kulturám domorodých národů,...

Týden modliteb za jednotu křesťanů - smíření křesťanů přesahuje lidské síly...

(14. 1. 2018) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem...

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13. 1. 2018) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině...

15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller

(12. 1. 2018) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno...

Marie Elekta od Ježíše (1605?1663), svátek 11.1.

(10. 1. 2018) V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu. Zakladatelkou byla matka...