Často slýcháváme větu „Snáze projde velbloud uchem jehly než boháč do nebeského království“ nebo vyprávění o setkání Krista s bohatým mladíkem... Člověk by tak občas mohl nabýt dojmu, že chudák je hrdina, kdežto být bohatý je vždycky špatné. Morální teolog doc. ThDr. Jiří Skoblík však vysvětluje, že odpověď není tak jednoznačná. Jednak chudoba a bohatství podle nějzáleží na době i společenských podmínkách a jednak je nezbytné dokázat rozlišit chudobu jako úděl a chudobu jako program.

„Představte si vysokoškoláka, který zoufale hledá zaměstnání a nemá moc dobrou perspektivu, že ho najde. Žije ze sociální podpory a často přemýšlí, jestli si k snídani může koupit dva rohlíky, nebo jen jeden. To je chudoba jako úděl. A bohužel je to realita - samozřejmě jen přechodná, ale myslím, že proti takové chudobě je potřeba celospolečensky bojovat. To vůbec není nic svatého, krásného a zbožného,“ říká P. Jiří Skoblík a dodává, že takto chudý člověk chápe „programovou“ chudobu tak trochu jako výsměch a pokrytectví - vidí někoho, kdo slavnostně prohlašuje, že si odřekne to či ono, ale přitom to může kdykoliv mít. „Nikdo nepochybuje o tom, že chudoba a bohatství hluboce zasahují do cítění člověka i jeho charakteru (ať už příznivě nebo nepříznivě), a také výroky Písma o boháči jsou jistě odůvodněné. Chudoba jako sebevýchovný program tedy může mít velkou cenu,“ upozorňuje Jiří Skoblík, ale zároveň varuje, že ani tato chudoba nesmí vést k tomu, abychom se stali přítěží druhým lidem. V Bibli se totiž píše: „Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili.“ (1Sol 4,11)



NIC PROTI MAJETKU

Etická tradice církve v minulosti neměla nic proti majetku, je-li nutný pro základní obživu a pro život úměrný stavu člověka. „To neznamená, aby člověk měl od rána do večera jenom kus chleba, ale například lékař může mít auto, které před pacienty reprezentuje jeho lékařskou kvalitu,“ vysvětluje Jiří Skoblík. Podle tradiční kasuistiky (metody, která osvětluje problém na konkrétních příkladech ze života) by člověk z toho, co má navíc, měl třetinu odevzdat církvi, třetinu chudým a zbylou třetinu z nadbytku si může ponechat. Jiří Skoblík dodává, že do určité míry toto pravidlo platí dodnes, i když pro každého znamená nadbytek něco jiného a nelze to určit matematicky přesně: „Představte si křesťanského podnikatele, který na tom není špatně. Je lepší, aby se svého podnikání vzdal, a postavil se do armády nemajetných a nenáročných, nebo je i pro církev lepší, aby dál úspěšně podnikal? Já myslím, že je naprosto zapotřebí říct ,ano‘ té druhé možnosti. Osobně bych viděl jako majetkový ideál být na tom natolik dobře (samozřejmě morálně nezávadným přičiněním), aby můj majetek byl jako odrazový můstek pro solidaritu s druhými. Když vidíte lidi postižené živelnou katastrofou, rozhodně uděláte líp, když jim poskytnete konkrétní pomoc, než kdybyste řekli: ,Nic nemám, jsem chudý, ale pomodlím se za vás.‘ Považoval bych tedy za lepší mít něco, z čeho můžu dát, než nemít nic, a tím se asketicky zdokonalovat.“



PENÍZE JAKO PROSTŘEDEK MOCI

Co je tedy na bohatství špatné? Důvodem, proč se dnes tak často vyzdvihuje chudoba, je prý skutečnost, že bohatí se často domnívají: Když něco mohu, tak to také smím. Týká se to například i nájemných vrahů. „V zahraniční televizi jsem viděl rozhovor s osmnáctiletým neapolským mafiánem,“ říká Jiří Skoblík a pokračuje: „Jeho tvář neukázali, a tak mluvil dost otevřeně. V podstatě uvedl, že nejvyšší zákon, kterým se ve svém životě řídí, je co nejrychleji se jakýmkoliv způsobem dostat k penězům. Vytáhne revolver, namíří ho na toho, o němž předpokládá, že má peníze - a pokud je nedostane, tak dotyčného zastřelí. Když se ho ptali na lidská práva, odpověděl, že jemu coby pouličnímu dítěti stát také nepřiznal lidská práva, takže si sám bere, co mu patří.“

Na otázku, jestli křesťan může mít rád peníze, morální teolog odpovídá: „Ano, pokud neslouží mamonu. Stát o peníze je bezpochyby bohabojné, pokud jimi mohu přispět na stavbu kostela na pražské periferii, která ho naléhavě potřebuje, protože je tam mnoho paneláků a žijí tam samé mladé rodiny, které těžko budou jezdit s kočárky přes celou Prahu. Když vám někdo řekne, že shání osm milionů na takový kostel, asi to nebudete považovat za nekřesťanské. Vždycky záleží na tom, čemu mají peníze sloužit. Bohužel jedním z nejhrozivějších cílů, kterým peníze slouží, je hlad po moci.“



POŽEHNÁNÍ, NEBO PROKLETÍ?

Podle čeho tedy rozpoznám, jestli v mém případě jsou peníze požehnáním, nebo prokletím? „Například když sáhnu k prostředku, pomocí nějž chci rozmnožit své peníze nebo majetek, ale tento prostředek je postihovaný právním řádem společnosti. Rozpoznáme to i podle toho, do jaké míry se ozývá naše svědomí – když nás varuje, že se nadměrnou péčí o svůj majetek začínáme odcizovat sami sobě. Samozřejmě se mohu také ptát druhých lidí, jestli vnímají mé jednání a zacházení s majetkem jako dobré,“ vysvětluje Jiří Skoblík a dodává, že stejně tak, jako je špatné lpění na majetku, je špatná také chudoba - pokud je pokrytecká a člověk ji staví na odiv, anebo pokud vyplývá z lenosti. Pozitivním příkladem není ani chudý člověk, který závidí druhým jejich peníze. „Teoreticky bych považoval za křesťanskou povinnost těm bohatým ze srdce přát, že mohou pomocí daleko větších prostředků zvelebovat blížící se Boží království.“


***

Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku

Katolický týdeník 05/2006
Majetek jako prostředek pro solidaritu
Autor textu: Beščecová, Kateřina

***

Další texty k tématu naleznete zde