Navigace: Tematické texty Z ZodpovědnostDelší texty O smyslu smrti (Viktor E. Frankl)

O smyslu smrti (Viktor E. Frankl)

Při pokusu dát odpověď' na otázku po smyslu života - tuto nejlidštější ze všech možných otázek - je člověk odkázán sám na sebe jako na někoho, kdo je tázán životem, jako na toho, kdo má zodpovědět svůj život. Je tedy odkázán k prapůvodnímu faktu, že lidské být je být odpovědným. (...) Jedinečnost a jednorázovost jsou, jak jsme již řekli, pro smysl života konstitutivní. V obou těchto podstatných momentech lidského života manifestuje se však zároveň konečnost člověka. Z toho musí být tato konečnost sama také něčím, co lidské existenci smysl dává a nemůže jí jej brát. (80)
(...)
Může smrt opravdu zrušit smysluplnost života? Naopak. Neboť co by se stalo, kdyby nás život nebyl konečný v čase, nýbrž časově neomezený? Kdybychom byli nesmrtelní, mohli bychom právem odsunovat každé jednání do nekonečna, nezáleželo by na tom vykonat je právě nyní, mohlo by být zrovna tak dobře vykonáno teprve zítra nebo pozítří, za rok nebo za deset let. Takto však, tváří v tvář smrti jako nepřekročitelné hranici své budoucnosti a ohraničení svých možností nacházíme se pod nátlakem, abychom využili času svého života a nenechali bez užitku projít kolem sebe jedinečné příležitosti, jejichž konečný souhrn pak tvoří celý život.

Konečnost, pomíjejícnost je tedy nejen podstatný znak lidského života, nýbrž je také konstitutivní pro jeho smysl. Smysl lidské existence se zakládá na jejím ireverzibilním charakteru. Odpovědnosti člověka za život je možno proto rozumět jen tehdy, rozumí-li se její odpovědnost se zřetelem k pomíjejícnosti a jednorázovosti. Chceme-li tedy dovést své pacienty ve smyslu existenciální analýzy k vědomí jejich odpovědnosti, chceme-li, aby je tato odpovědnost opravdu pronikla, musíme se pokusit uvést jim za pomoci přirovnání na mysl historický charakter života, a tím lidskou odpovědnost v životě. Prostému člověku, který proti vám sedí v ordinaci, doporučme např., aby jednal tak, jakoby na konci svého života listoval ve své vlastní biografii a narazil právě na tu kapitolu, která jedná o současném životním úseku; nějakým zázrakem by pak měl možnost rozhodnout, co má přinést příští kapitola, bylo by tedy v jeho moci udělat v rozhodující kapitole své nenapsané, vnitřní životní historie ještě korektury. (81)
(...)
Neboť člověk se podobá sochaři, který dlátem a kladivem opracovává nezformovaný kámen tak, že materiál nabývá stále více formy. Člověk zase zpracovává látku, kterou mu dodává osud: tu tvoře, tu prožívaje nebo trpě, pokouší se ,vytlouci“ ze svého života tolik hodnot, kolik může, hodnot tvůrčích nebo zážitkových nebo postojových. Do tohoto podobenství o sochaři můžeme však zavést také časový moment; stačí nám jenom si představit, že sochař má pro dokončení svého uměleckého díla k dispozici jen omezený čas, že mu však nebyl sdělen onen termín, k němuž bude muset dílo odevzdat.

Tak nikdy neví, kdy bude „odvolán“ a zda to nebude dokonce v příštím okamžiku. Proto je také nucen pro každý případ využít času - s ohledem na nebezpečí, že zanechá své dílo jako torzo. Že je nebude moci dokončit, to je ještě zdaleka nedělá bezcenným. „Fragmentární charakter“ života (SIMMEL) nijak neškodí smyslu života. Nikdy nemůžeme dělat závěry z délky lidského života na jeho smysluplnost. Biografii neposuzujeme přece také podle její „délky“, podle počtu stránek - nýbrž podle jejího obsahového bohatství. Hrdinný život v mládí zemřelého člověka má jistě více obsahu a smyslu než existence nějakého dlouho žijícího šosáka. Kolik „Nedokončených“ patří k nekrásnějším symfoniím!

Člověk stojí v životě jako u maturitní zkoušky: Zde záleží přece také méně na tom, že je práce nedokončena, než na tom, jak je hodnotná. Tak jako musí být kandidát připraven na to, že znamení zvonku oznámí konec času, který má k dispozici, právě tak musíme v životě očekávat v každém okamžiku, že budeme „odvoláni“.

Člověk má - v čase a v konečnosti - něco naplnit a ukončit, tj. vzít na sebe konečnost a počítat vědomě s koncem. (82)
(...)
I když pochodeň dohořela, mělo její světlo smysl (...). (83)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 80-83)


Témata: Zodpovědnost

Čtení z dnešního dne: Neděle 25. 2.

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; Žalm 116; Řím 8,31b-34
Mk 9,2-10

Proč Ježíš vystoupil na horu a zjevil učedníkům svoji slávu? Přítomnost Mojžíše, spojeného s darem Smlouvy, a Eliáše, největšího z proroků, oblak a Boží hlas… naznačují, kým Ježíš je. Ale učedníci jsou zmateni. Kam Ježíš míří, když toto všechno prožívají a nemají o tom mluvit? Boží záchrana není otázkou vysvětlování, pouček nebo definicí. Učedníci musí nejprve sami zažít Velikonoce, stát se svědky všech událostí a přijmout Ducha svatého. Pak teprve budou schopni mluvit o tom všem. I my jsme učedníky, i my potřebujeme nejprve na sobě zakusit moc Kristovy smrti a vzkříšení, přijmout Jeho Ducha, abychom mohli svědčit o velikosti Boží.

Zdroj: Nedělní liturgie

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"