Sekce: Knihovna
2. Židovské očekávání vzkříšení a zvěst o Ježíšově vzkříšení
z knihy Bible a dějiny
Pán usmrcuje i oživuje
Ve státní a univerzitní knihovně v Hamburku se nachází Codex hebr. 37, ilustrovaný souborný rukopis z 15. stol., který zhotovil jistý Izák ben Simcha Gansmann. Na titulní straně je pomocí pozoruhodné ikonografie znázorněna Abrahamova oběť. Záchrana Izáka díky andělově intervenci byla ve smyslu Výroků rabína Eliezera 31 chápána jako důkaz vzkříšení už z Táry: "Rabbi Jehuda říká: Když se nůž dotkl jeho krku, Izákova duše zmizela. Když však Bůh dal zaznít svému hlasu mezi oběma cheruby a řekl: Nevztahuj svou ruku na chlapce, vrátila se duše zpět do těla. Tu ho Abraham rozvázal a Izák se postavil na nohy. Nyní Izák věděl, že vzkříšení mrtvých lze odůvodnit už z Táry, neboť všichni mrtví vstanou." Na dolním okraji je tedy znázorněno, jak vzkříšení opouštějí své hroby.
Mezi oběma těmito obrazy se uprostřed stránky nachází text ranní modlitby, která má jednoznačně eschatologický charakter. Zní: "Požehnaný jsi, Pane, náš Bože, Bože našich otců, Bože Abrahamův, Bože Izákův a Bože Jakubův, velký Bože, silný a vyžadující úctu, nejvyšší Bože, který vládneš dobrotou a mírností, stvořiteli všeho, který pamatuješ na zbožnost otců a který dětem svých dětí z lásky vzbudíš vykupitele pro své jméno. Pamatuj na náš život, á králi, který máš zalíbení v životě, a zapiš nás kvůli sobě do knihy života, živý Bože. Ó králi, pomocníku, vykupiteli a ochrano: Požehnaný jsi, Pane, Abrahamova ochrano. Jsi Silný navěky, á Pane, který oživuješ mrtvé, nevyčerpatelný ohledně spásy a pomoci. Svou dobrotou udržuješ veškerý život, velkým milosrdenstvím oživuješ mrtvé, ochraňuješ klopýtající, uzdravuješ nemocné a vysvobozuješ spoutané. Naplňuješ, v co doufají ti, kdo dřímají v prachu. Kdo je jako ty, Pane síly, kdo se ti podobá? Jsi král, který usmrcuje a dává život, který dá vzklíčit vykoupení. Kdo je jako ty, otče milosrdenství, který pamatuje na své tvory, aby je vedl k životu? Spolehlivě vzkřísíš mrtvé. Požehnaný jsi, Pane, který křísíš mrtvé."
Ještě je třeba se zeptat: Jak k tomu došlo? Ve starších vrstvách Starého zákona je podsvětí, ve kterém se nacházejí mrtví, podobně jako všude ve starověkém Orientu, "zemí, ze které není návratu". Představy o vzkříšení tedy musí být pozdějšího data. Ještě v knize Job 7,9 se praví: "Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí." Přesto zná Starý zákon, podobně jako staroorientální a řecká mytologie, představu o duchu zemřelých, který může díky zaříkání na určitou dobu vystoupit z podsvětí. Nejvýraznějším svědectvím Starého zákona je "čarodějnice z En Doru", která zoufalému Saulovi vyvolala ducha zemřelého Samuela (1 S 28,13). Neexistuje však starozákonní text, který by třeba jen naznačoval očekávání vzkříšení už v předexilní době, tedy před 6. stol. před Kristem.
K tomu, abychom porozuměli vývoji představ o vzkříšení v bibli, musíme vzít nejprve v úvahu staroorientální a biblický obraz o světě a člověku. Zprvu nebyl znám pojem duše, oddělitelné od těla; člověk byl chápán jako psychofyzická jednota. Teprve pod vlivem Platóna vznikl v době mezi Starým a Novým zákonem názor, podle kterého se člověk skládá z těla a duše, které budou při vzkříšení znovu spojeny, podobně jako jsou sjednoceny během pozemského života. Konec tohoto směru vývoje představuje 4. Ezdrášova apokalypsa, která vznikla na přelomu 1. a 2. stol. po Kristu. Podle ní se duše spravedlivých dotazují ve svých komůrkách na termín vzkříšení (4 Ezd 4,35). Existují však základy představy o vzkříšení, které sahají až do doby exilu. Ez 37 chápe oživení mrtvých kostí jako příklad obrody národa. Bez základního názoru, podle kterého nemůže mít smrt poslední slovo, by obraz nebyl použitelný ani ve vztahu k národu. Do poexilní doby spadají dva příklady z tzv. Izajášovy apokalypsy Iz 25,8; 26,19. Naprosto jednoznačný je Da 12,2, text, který byl formulován v době makabejského povstání (168-164): "Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze."
O mučednické smrti sedmi bratrů a jejich matky čteme v deuterokanonické Druhé knize Makabejské, kde se v textu 7,9-14 zcela jednoznačně poukazuje na vzkříšenÍ. Protože si však nedokázali představit život bez těla jako součásti člověka, byl vývoj očekávání vzkříšení důsledkem antropologických představ bible.
Další důsledek, který vedl k biblické představě o vzkříšení, byla biblická eschatologie. Celé stvoření mělo být od základu obnoveno. Tento názor je doložen u Deuteroizajáše a Tritoizajáše, tedy od 6. stol. před Kristem. V Iz 43,19 se praví: "Hle, činím něco docela nového a už to rašÍ. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky." A v Iz 65, I 7; 66,21 se dokonce hovoří o novém nebi a nové zemi. Do tohoto nového stvoření musí tedy být vtaženi také mrtví z podsvětí. Dalším předpokladem biblické naděje na vzkříšení byla víra, podle které jeden a týž Bůh panuje nade všemi oblastmi, nebem, zemí a podsvětím (Ž 139,8; Am 9,2). Biblický pojem o Bohu, eschatologické představy, které se vyvíjely od babylónského exilu, tedy od 6. stol. př. Kr., a staroorientálně biblický obraz o člověku, který považuje tělo za nositele života, byly předpokladem pro vznik pojmu vzkříšení.
U farizejsky orientovaných rabínů patřilo očekávání vzkříšení k nesporným součástem víry. Podle Sifre Dt 32,2 řekl rabbi Simai (začátek 3. stol): "Všichni tvorové, kteří byli stvořeni z nebe, jejichž duše a těla mají nebeský charakter, a všichni tvorové, kteří byli stvořeni ze země, jejichž duše a těla mají pozemský charakter, vyjma člověka, jehož duše je nebeská a tělo pozemské." Proto také mají být tělo a duše při posledním soudu opět spojeny podle podobenství o slepém a chromém. V Sanhedrin 91a.b se např. praví: "Antonius řekl rabínovi: Duše a tělo se mohou při soudu vymlouvat jeden na druhého. Jak? Tělo může říci, že vinna je duše - neboť ode dne, kdy se ode mne oddělila, leželo jsem jako němý kámen v hrobě. Rovněž tak může říci duše, že vinno je tělo, neboť ode dne, kdy jsem se od něho oddělila, poletovala jsem volně ve vzduchu jako pták (následuje obraz o slepém a chromém). Proto tedy vloží Svatý, budiž požehnán, duši zpět do těla a bude soudit oba zároveň."
Představa o vzkříšení však nevylučuje podle názoru rabínů soud s mrtvými ihned po smrti. Nejzřetelnějším příkladem je zpráva o smrti Jochanana ben Zakkaje r. 80 po Kristu. V traktátu Berachot 28b se v této souvislosti praví: "Když byl rabban Jochanan ben Zakkai nemocný, přišli k němu jeho učedníci, aby ho navštívili. Když je uviděl, začal plakat. Tu mu řekli jeho učedníci: Světlo Izraele, pravý sloupe, silné kladivo, proč pláčeš? Odpověděl jim: Plakal bych už v případě, že by mě vedli před krále z masa a kostí, který je dnes zde a zítra v hrobě, jehož hněv, když se hněvá, není věčným hněvem, jehož pouta, když mě spoutá, nejsou věčnými pouty, a jehož trest smrti, když mě usmrtí, neznamená věčnou smrt, kterého bych dokázal přemluvit slovy či podplatit penězi. Což teprve teď, když mě vedou před krále králů, Svatého, budiž požehnán, který věčně a ve všech dobách žije a trvá, jehož hněv, když se na mne hněvá, je věčný hněv, jehož pouta, když mě spoutá, jsou věčná pouta, a jehož trest smrti, když mě usmrtí, znamená věčnou smrt, kterého nedokážu přemluvit slovy či podplatit penězi, a mimoto jsou přede mnou dvě cesty, jedna do zahrady Edenu, druhá do Gehenny (pekla), a já nevím, po které z těch dvou mne povedou, tu nemám plakat?"
Podle tohoto textu znali rabíni talmudické doby (první polovina 1. tisíciletí) také představu o ráji, zahradě Edenu a pekle. Podle tosefty Sanhedrin XIII,3-5 znali také představu o očistci, který nabízí "vlažným" poslední možnost očištěnÍ. Přesto však znamená "den soudu" s očekávaným opětným oživením mrtvých konec světových dějin. Naše křesťanské názory se tak dokonale překrývají s názory Židů. Jediný a rozhodující rozdíl spočívá v tom, že eschatologická událost vzkříšení se už uskutečnila v Ježíši z Nazareta a že tak dějiny spásy získaly nový rozměr.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- 1. Ježíšovo utrpení a výslech před veleradou
- 3. Ježíšovo vzkříšení jako problém v dějinách náboženství a jako problém teologický
Autor: Kurt Schubert
