Každý křesťan smí a má k Bohu přinést každou nemoc, i zdánlivé maličkosti, ať už formou, že naříká nebo že se ptá v dětské bezprostřednosti (tak jako má Bohu ukázat a s ním vlastně prohovořit všechny věci svého života ).
 
To se sice často děje přímo formou prosby, ale prvním krokem je stížnost, nářek, toto otevření se Bohu, v němž danou situaci stavíme do vztahu k Bohu. V tom již spočívá důvěra, že ten, který nikdy ani na toho nejmenšího ptáčka nezapomene (L 12, 6), tím spíše vidí bolesti každého člověka.
 
Bůh však nejen naši nouzi vidí, ale také se s ní v Kristu solidarizuje a staví se na stranu člověka. Modlící se si tedy za druhé uvědomuje, že sám Kristus "nese mou nemoc" (Iz 53, 4) a bere na sebe moje bolesti. Bůh tedy nezůstává nezúčastněným protějškem, kterému bych mohl něco vyčítat, ale stává se společně se mnou zranitelným a stojí takto vedle mne. Přes tento krok bychom se neměli příliš rychle dostávat, protože tvoří podstatný základ pro další modlitbu.

Dalším krokem je akceptování dané, přítomné situace. Tím se nemyslí už napřed nemoc "přijmout" jako něco nezměnitelného, nýbrž říci "ano" k tomu, že ona tu už je a že tento stav jako takový objímá i sám Bůh, a to i tehdy, kdyby jeho příčinou byl nějaký konkrétní hřích.
 
Z publikace Uzdravení a pověření uzdravovat podle Nového zákona,
kterou vydalo Pastorační středisko
Text celé publikace naleznete zde.