Církev má modlitbu a obřad s prosbou za uzdravení nemocných

Ve světě probíhají četná setkání, jež si kladou za cíl uzdravovat, a lidé se jich účastní ve velkém množství, protože každý chce být uzdraven. Je to v pořádku, pokud jsou tato setkání dobře připravena a probíhají ve shodě s církevními předpisy. Často však zapomínáme na to, že církev má vlastní modlitbu a obřad s prosbou za uzdravení nemocných a že je to obřad stále velmi účinný: jedná se o svátost pomazání nemocných.

Bezpochyby je potřeba, aby svátost pomazání nemocných byla lépe objevována a doceněna. Před II. vatikánským koncilem byla totiž člověku udělována až v posledních okamžicích pozemského života a lidé ji považovali za jakési „sbohem“ předtím, než člověk odejde na onen svět. Nazývala se „poslední pomazání“, poslední modlitba před odchodem na věčnost. V lidech proto vyvolávala strach a byl-li někdo vyzván, aby ji přijal, chápal to asi takto: „Uvědom si, že nadcházejí tvé poslední chvíle na zemi.“

Z tohoto důvodu církev této svátosti změnila jméno. Dnes už se nenazývá „poslední pomazání“, ale „pomazání nemocných“, a má být modlitbou k Pánu za tělesné uzdravení nemocné osoby. Není proto třeba se jí bát, ale spíše o ni žádat tehdy, když potřebujeme tělesné uzdravení.

Doporučuje se, aby liturgický nebo paraliturgický obřad, během něhož je shromážděným udělována svátost nemocných, pořádala čas od času sama farnost. Takové bohoslužbě má předcházet vhodná katecheze. Reforma obřadu pomazání nemocných z roku 1972 také doporučuje, aby slavení této svátosti byli přítomni i ti, kdo se o nemocného starají – lékaři, zdravotní sestry, příbuzní a přátelé i další lidé. Ti všichni se mají modlit ve společenství církve za uzdravení a pomoc pro nemocného.

Po přijetí této svátosti lidé často zakusili tělesné uzdravení nebo hluboký duševní pokoj, s nímž dokázali nemoci čelit. Liturgická pravidla doporučují, aby byla svátost nemocných udělována během mše svaté. Předcházet jí má zpověď a četba Božího slova, zvláště textu z listu Jakubova (5,14-16), což je základní text, který hovoří o pomazání nemocných olejem prostřednictvím představených církve.

Je nezbytné udělat vše, co je v našich silách, abychom odbourali představu, že kněz má být kvůli svátosti pomazání nemocných přivolán jen tehdy, když už nemocný umírá, nebo dokonce už ztratil vědomí, a že nemocného bychom vystrašili, když by mu kněz tuto svátost chtěl udělit. Proti této představě musíme bojovat.

Je zřejmé, že této svátosti dosud nepřikládáme náležitý význam v pastoraci a patřičné místo v katechezích. Je to dar, další prostředek, který nám církev nabízí k uzdravení, a zároveň jasný důkaz, že Ježíš i církev si přejí, abychom byli úplnými: na duši, na duchu i na těle.

Se svolením zpracováno z knihy
Eliase Velly: Uzdrav mě, Pane,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.