Náš život se může stát plodným, jako byl život Mariin - archiv citátů

9.2.2015, IMA (Foto: Jan Kovář - www.jankovar.cz)

Ležel jsem několik dní v nemocnici

Ležel jsem několik dní v nemocnici

Poležel jsem si několik dní v nemocnici. Každý, kdo tam alespoň pár dní pobýval, ví, že nemocnice je tak trochu jiná realita. Svět ve světě. Platí tam trochu jiné zákonitosti, než „venku“. I čas tam plyne jinak.

A také platidla tam také platí jiná - větší hodnotu než zlato tam má spíše laskavost, vstřícnost a milé slovo (od blízkých, spolubydlících i od personálu). Člověk tam život vidí z jiného úhlu pohledu.

A víte, jaká je jedna z nejčastějších otázek, která zaznívá v nemocnici z úst pacientů? „Kdy už půjdu domů?“ Když jsem tuto otázku opakovaně slyšel od svých spolubydlících, uvědomil jsem si, že je to zásadní otázka i pro křesťany.  My totiž také žijeme v podobné „nemocniční“ realitě. Náš onemocnělý svět je světem ve Světě. Nevíme, na jak dlouho tu ještě budeme. Každý ale máme postupně zrát a uzdravovat se ze svých (vnitřních) bolestí, zranění a nemocí. Také máme pomáhat v uzdravování druhým.  A naše cesta Domů vede ve šlépějích Lékaře, který říká: „Vezmi každý den svůj kříž a následuj mne“ -  vezmi vše to, co tě každodenně potkává a nereptej, nebrblej, nenadávej, neproklínej, ale jdi s tím v mých stopách až ke vzkříšení, protože já jsem Cesta. 

Na tuto cestu se nemáme vybavovat nejrůznějšími krámy - jakýmkoliv „zlatem“. Domů si z toho totiž nedoneseme vůbec nic. Jediná investice, která je převoditelná do pokladu Nebeské banky, je investice naší lásky a laskavosti. Platit tam bude jen to, co (každodenně) děláme s láskou, každé dobré a laskavé slovo, každé odpuštění a smíření… Jak říká Abbe Pierre: „Život je trocha času, který nám byl dán, abychom se naučili milovat,  a tak se připravili na setkání s Věčnou láskou.“

Přeji hodně světla a síly na cestě Domů, kde máme každý své připravené místo.  

Autor ilustrační fotografie u článku: Jan Kovář

 

 

 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 30. 4.

Sk 2,14.22b-33 ; Žalm 16; 1 Petr 1,17-21
Lk 24,13-35

Zklamání. Tak by se dala charakterizovat nálada, se kterou vyšli z Jeruzaléma dva učedníci a směřovali pryč. Odcházejí, protože očekávaný mesiáš je zklamal. A oni tak doufali… Mnohokrát v životě jsme podobné zklamání mohli okusit. Měli jsme jasnou představu, jak se věci mají odehrát, ale vše jako by se pokazilo. V takových chvílích si člověk sice řekne: „Ať se děje Boží vůle“, ale v srdci jde zjevně o hořkost. A právě v této chvíli k učedníkům Pán přistoupí. „Ty jsi snad jediný, kdo neví…“ Paradoxem té chvíle bylo právě to, že jako jediný přesně ví! Ví, jaký je smysl událostí, utrpení, bolesti. Ví, jak vypadá skutečné Boží vítězství. Učedníci poznali Krista při eucharistii. Teprve tehdy jim došly všechny souvislosti. Eucharistie je mocný nástroj víry. A tato nabídka leží také před námi.