Když pak hluboké rozjímání vyneslo z tajemné hlubiny veškerou moji bídu a nakupilo ji před zraky mého srdce, propukla ve mně obrovská bouře doprovázená obrovským přívalem slz. Vrhl jsem se na zem pod jedním fíkovníkem a povolil jsem uzdu slzám a ty se mi proudem řinuly z očí jako oběť tobě příjemná. A ne těmito slovy, ale v tomto smyslu jsem ti toho tolik řekl: A ty, Hospodine, jak dlouho ještě… Jak dlouho, Hospodine? Budeš se stále hněvat? Nepřipomínej nám naše staré viny. – Cítil jsem totiž, že mě ty viny drží a v nešťastném nářku jsem volal: „Jak dlouho, jak dlouho ještě?“ „Zítra, zítra zas?“ Proč ne hned? Proč má hanba neskončí už v tuto hodinu?

Tohle jsem říkal a v přehořké zkroušenosti svého srdce jsem plakal. A tu náhle slyším ze sousedního domu hlas – nevím, jestli chlapce nebo dívky -, jak si zpívá a dokola opakuje: „Vezmi – čti, vezmi – čti.“* A výraz mé tváře se hned proměnil a začal jsem velmi usilovně přemýšlet, jestli si děti při nějaké hře něco takového obvykle prozpěvují, ale nepřišlo mi, že bych to vůbec někdy slyšel, a tak jsem potlačil pláč, zvedl jsem se a nenacházel jsem žádné jiné vysvětlení, než že to je božský příkaz, abych otevřel Písmo a přečetl si to, na co mé oči narazí nejdřív.

Rychle jsem vzal knihu apoštola, otevřel jsem ji a mlčky četl kapitolu, na kterou padl nejdřív můj zrak: Ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.** Nechtěl jsem číst dál a nebylo to ani třeba. S koncem této věty jako by se mé srdce naplnilo světlem jistoty a všechny temnoty pochybností zmizely.

Pak se vydáme za matkou, povíme jí to – a ona se raduje. Vyprávíme jí, jak se to stalo – a ona jásá, plesá a dobrořečí tobě, který máš moc vykonat na nás mnohem víc, než my prosíme nebo chápeme. Viděla totiž, žes jí dopřál mnohem víc, než o co pro mě tak s žalostným pláčem a nářkem prosila. Vždyť jsi mě obrátil k sobě tak, že jsem už nehledal manželku ani nějakou naději tohoto světa, ale stál jsem teď pevně na pravidlu víry, jaks jí to před tolika lety zjevil. Její nářek jsi obrátil v radost mnohem bohatší, než jakou si přála, v radost mnohem sladší a čistší, než po jaké toužila ve vnoučatech vzešlých z mého těla.

Se svolením převzato z knihy
Svatý Augustin, Vyznání,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.
(str. 214-216)

* Tato slova – Tolle, lege! – se o několik století později stala heslem řádu bratří sv. Augustina

**srov. Řím 13,13-14