Ježíši, kdo si tě zamiluje, nemusí se bát žádných urážek; vždyť tam, kde není jiná touha než touha milovat, není pro urážky místo. - archiv citátů

31.10.2013, Benedikt XVI. (Foto: Michal Němeček)

´NESVATÁ SVATOST´ CÍRKVE

´NESVATÁ SVATOST´ CÍRKVE
K něčemu se přiznám: Pro mě má právě nesvatá svatost církve v sobě cosi nekonečně útěšného. Cožpak bychom před svatostí, která by byla bez poskvrny a která by nás jen soudila a upalovala, nutně nezmalomyslněli? A kdo by se o sobě odvážil tvrdit, že nemá zapotřebí, aby ho druzí snášeli a dokonce nesli?
 
A jak může někdo, kdo žije z toho, že ho druzí snášejí, snášení sám odepřít? Což to není jediná protihodnota, kterou může nabídnout, jediná útěcha, která mu zbývá, že totiž sám snáší, tak jako je i sám snášen? Svatost církve začíná snášením a vede k nesení; kde však snášení už není, tam přestává i nesení a existence zbavená opory může pouze utonout v prázdnotě. Ať si klidně říkají, že v takových slovech se projevuje slabošská existence – ke křesťanské existenci patří přijetí vlastní slabosti a přijetí toho, že soběstačnost je nemožná. Kde kritika církve získává onu žlučovitou zahořklost, jež se dnes stává pomalu společenským žargonem, tam se v podstatě projevuje skrytá pýcha. K ní se bohužel až příliš často druží spirituální prázdnota, v níž už nelze vidět to, co je na církvi nejpodstatnější, kdy se církev považuje už jen za účelový politický útvar, jehož organizace je pociťována jako ubohá nebo brutální, jako kdyby to nejpodstatnější na církvi nespočívalo mimo organizaci, v útěše slov a svátostí, kterou církev dopřává ve dnech dobrých i zlých. Skutečně věřící lidé nepřipisují příliš velkou důležitost zápasu za reorganizaci církevních forem. Žijí z toho, čím je církev povždycky. A pokud chce někdo vědět, co ve své podstatě církev je, musí jít za nimi. Neboť církev většinou není tam, kde se organizuje, reformuje či vládne, ale v těch, kdo prostě věří a církev přijímají jako dar víry, jenž se pro ně stává životem. Jen ten, kdo zakusil, jak církev navzdory nestálosti svých služebníků a svých forem pozvedá lidi, jak jim dává domov a naději, domov, který je nadějí – cestou k věčnému životu – jen ten, kdo toto zakusil, ví, co je církev, kdysi i dnes.

Tím nechceme říci, že má všechno zůstat při starém a že je třeba snášet to tak, jaké to pro jednou je. Toto snášení může být i proces nanejvýš aktivní, zápas o to, aby se církev sama stávala stále víc nesoucí a snášející. Církev přece nežije jinak než v nás, žije ze zápasu nesvatých o svatost, přičemž tento boj žije z Božího daru, bez nějž by nemohl být. Avšak plodný a konstruktivní bude tento zápas jen tehdy, když bude prodchnut duchem snášení, skutečnou láskou. A zde zároveň dospíváme ke kritériu, podle nějž se vždy musí měřit onen zápas o lepší svatost, který nejenže snášení neodporuje, ale naopak je vyžaduje. Tímto měřítkem je budování. Zahořklost, která jen destruuje, se sama odsuzuje. Ano, bouchnutí dveřmi může být znamením, jež ty, kdo jsou uvnitř, vyburcuje. Ale iluze, že by se izolací dalo vybudovat víc než společenstvím, je prostě iluzí, stejně jako představa církve „svatých“ namísto „svaté církve“ – ta je svatá, protože jí dar svatosti dává Pán bez jejích zásluh.
 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 30.3.

Ex 32,7-14; Jan 5,31-47

Komentář k Jan 5,31-47: Pozor, abychom my, křesťané, „neoslavovali sebe navzájem“. Veškerá naše hrdost musí pramenit z Boží lásky. Naše svědectví je nutno obrátit tímto směrem!