Náš život se může stát plodným, jako byl život Mariin - archiv citátů

27.7.2015, Aleš Opatrný (Foto: IMA)

Proč se zpovídáme? A proč je to dobré?

Proč se zpovídáme? A proč je to dobré?

Otázce: „Proč se zpovídáme?“ můžeme předřadit otázku: „Hledáme Boží odpuštění?“ A pokud ano, tak kde? A pokud ne, tak proč?

Člověk je bytost v zásadě svobodná a proto také odpovědná. Není jen klubkem pudů -  je schopen reflexe svých postojů, činů i vztahů. V tom je jeho velikost, ale také háček. Protože užívání svobody je také úkol a reflexe života nemusí člověku ukazovat jen samé příjemné a chvályhodné skutečnosti. Jsme ovšem také schopni své nedostatky, svá selhání a zlé činy, vysvětlovat, omlouvat a všelijak přehodnocovat. Tím se ovšem jejich kvalita nezmění. Pravda může být nepříjemná, ale má velkou cenu. Jenže pravda sama o sobě, jakkoliv je cenná, může být tíživá až destruktivní. Když člověk uváží, že to, co se stalo, se nijak nemůže „odestát“, že mnoho chybných či vyloženě špatných věcí už prostě nelze změnit, nahradit nebo jinak kompenzovat, může ho to nutit k tomu, aby vzpomínky na ně vytěsnil. Což, jak ukazuje jasně a důrazně psychologie, a nejspíš také naše vlastní zkušenost, nevede k dobrému cíli. To, co je vytěsněno, neztrácí svou obtěžující sílu. Ale protože se věc skryla, je ještě těžší s ní nějak zápolit. Odpuštění je něco jiného. Skutečné odpuštění, dané Bohem, zbavuje zlo, které člověk udělal, destruktivní síly. Je to osvobození. Nikoliv ovšem tím, že se někdo svěří a vypovídá, ale tím, že je mu darována Boží tvůrčí mocí nová skutečnost, totiž budoucnost ve vztahu k Bohu, která není hříchem zatížena. To otevírá nové pokračování v dosavadní životní cestě.    

Je nesporně pro člověka užitečné, když se zamyslí nad kvalitami a nekvalitami vlastního života. Když označí hřích jako hřích, selhání jako selhání a když si případně o svém životě může v důvěrném hovoru popovídat s někým, kdo jeho sdělení nezneužije. Jenže toto všechno lze uskutečnit bez víry, tedy bez vztahu k Bohu. A proto také bez přijetí odpuštění. Je to jakási „pomoc na půl cestě“. Celá cesta se uskuteční tehdy, když člověk se svými hříchy vstoupí do vztahu s Bohem. Ne jen, když si je uvědomí. Ne jen, když si o nich pohovoří, ale když uzná, že mu ve svátosti smíření v církvi Bůh vychází naproti. Setkává se s hříšníkem jako ten, kdo ho chce nejen vyslechnout, ale plně přijmout a darovat mu velkomyslně odpuštění. Tedy svobodný dar veliké ceny. A skutečnost, že člověk vyznává hříchy konkrétní osobě – knězi, a že od této konkrétní osoby slyší slova rozhřešení, k jejich vyslovení je kněz zplnomocněn, přivádí hřešícího člověka k jistotě, že si odpuštění nevymyslil, že si je neřekl jen tak sám pro sebe a že si s protějškem – knězem jen tak nepopovídal.    

Chodit po světě jako hříšník není nic zvláštního – to je skutečnost, která se týká všech lidí, byť každého originálně a zvlášť. Ale chodit po světě jako ten, komu bylo v životě nesčetněkrát Bohem odpuštěno, není jen svědectvím o hříšnosti člověka, ale je také svědectvím o Boží lásce k člověku. Boží ochota odpouštět nabízí skvělou perspektivu. Ten, kdo skutečně miluje, není svými činy lásky unaven. Proto papež František řekne, že Boha neomrzí odpouštět. A člověk má šanci s každým dalším odpuštěním Bohu víc důvěřovat a víc ho milovat. Ježíšova slova „Komu se odpouští málo, málo miluje“(Lk 7,47) upozorňují, že velikost lásky je úměrná velikosti odpuštění.  

Proč se tedy zpovídáme? Protože se chceme setkat s odpouštějícím Bohem, zakusit tak jeho lásku a být odbřemeněni pro naši cestu víry, odpovědnosti, a lásky k Bohu i k lidem.

Aleš Opatrný
Psáno pro Katolický týdeník 2015/12 - 17.3.2015, příloha Perspektivy 12.
Zveřejněno se svolením

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 30. 4.

Sk 2,14.22b-33 ; Žalm 16; 1 Petr 1,17-21
Lk 24,13-35

Zklamání. Tak by se dala charakterizovat nálada, se kterou vyšli z Jeruzaléma dva učedníci a směřovali pryč. Odcházejí, protože očekávaný mesiáš je zklamal. A oni tak doufali… Mnohokrát v životě jsme podobné zklamání mohli okusit. Měli jsme jasnou představu, jak se věci mají odehrát, ale vše jako by se pokazilo. V takových chvílích si člověk sice řekne: „Ať se děje Boží vůle“, ale v srdci jde zjevně o hořkost. A právě v této chvíli k učedníkům Pán přistoupí. „Ty jsi snad jediný, kdo neví…“ Paradoxem té chvíle bylo právě to, že jako jediný přesně ví! Ví, jaký je smysl událostí, utrpení, bolesti. Ví, jak vypadá skutečné Boží vítězství. Učedníci poznali Krista při eucharistii. Teprve tehdy jim došly všechny souvislosti. Eucharistie je mocný nástroj víry. A tato nabídka leží také před námi.