05. Úvaha IV - křesťanská víra je něco jiného, než jen o Bohu vědět

z knihy Cesta k víře , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha Praha

Máme za sebou několik úvah o hledání Boha a o cestách, které k Bohu vedou. Ovšem vědět jen, že Bůh je, pouze vědět o Boží existenci, i kdybychom to nakrásně věděli z vlastního zážitku, nejenom z toho, co čteme, to je pro křesťana málo. Křesťanství nestojí jenom na tomto vědomí, že Bůh je, ale stojí na víře.

Teď se vám může zdát, že jsem řekl totéž. Ale křesťanské víra musí přece být nesrovnatelně více, než jenom prosté přesvědčení nebo důvěra, že je Bůh. Přinejmenším se dá říci tolik, že křesťanská víra je kladný vztah k tomuto Bohu. Člověk může o Bohu vědět a může mít k němu vztah záporný a to křesťanský postoj víry samozřejmě není.

Někdy se tomu slovu víra rozumí velice úzce; prostě za věřícího se pokládá ten, kdo věří, že "něco" musí být. Tohle víra ve smyslu biblickém není, ani Starý zákon takto víru nevidí, tím méně Nový zákon. Jde tedy o to, co je víra v křesťanském (biblickém) smyslu. V listě Židům čteme následující slova:
Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.

Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ještě mluví, ač zemřel.

Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.

Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.

Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde...Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu.
(Žid 11, 1 - 8 ,12)

Začátek úryvku by nahrával tomu, že víra je jen jakési přesvědčení o neviditelném. "Víra nám dává pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme."(Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. - Žid ll,l) Ale tomu je třeba dobře rozumět. Neviditelnou věcí není jenom "co není vidět", ale i všechny jiné souvislosti, které nám v životě unikají, které unikají jenom lidskému pohledu na život a víra ve smyslu biblickém právě tyhle možnosti otevírá.

Samozřejmě, že můžeme vědět o Bohu víc, než jenom to, že je. Můžeme o něm vědět, že je dejme tomu spravedlivý. A od toho je už jenom krůček k tomu, že Bůh je soudce. Ale ani to není křesťanská víra, i když u někoho víra v téhle zdeformované formě končí. Prostě, Bůh mu byl představen jako přísný soudce - a pak se ho buď do smrti bojí, a nebo jak dospěje, začne ho odmítat. Doplatí na to, že vlastně nikdy do hloubky víry nepronikl.

Někdo vidí ve víře jakousi životní pojistku, kterou se může pojistit pro případ smrti. Ani tohle není křesťanská víra, i když to s ní souvislost má. A tak, chceme-li tomu dobře rozumět, co víra je, musíme ve čtení úryvku z listu Židům pokračovat:
Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. (Žid 11, 8)

Tady se text odvolává na známé místo v prvé knize Mojžíšově, kde se říká: "I řekl Hospodin Abrahámovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a domu svého otce a jdi do země, kterou ti ukáži."

Jestliže takto pochopíme křesťanskou víru na principu celého Abrahámova postoje, pak máme možnost dostat se dál, protože Abrahámova víra nebyla jen přesvědčení, že Bůh je, to nebylo jen vědomí o někom, kdo je neviditelný a nepopsatelný. Abrahámova víra byla činem. Byla odvahou jednat i na základě poznání, na pohled ne zcela jistého. Abrahám se vydal na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde. Tohle vypadá nerozumně; ale Abrahám se vydal na cestu, protože věděl, že jde tam, kam je volán Bohem. A to už naprosto nerozumné není.

Jestliže se víra pochopí jako odpověď na Boží oslovení, pak to začíná být právě ono. Sv. Pavel říká, že víra je ze slyšení. A víra skutečně začíná vždycky tak, že Bůh osloví člověka, osloví ho nějakou událostí, osloví ho slovem bible, životem druhého člověka nebo nějakým osobním zážitkem - to už je různé. Ale vždycky, když jde o Boží oslovení, je to něco, co na člověku žádá odpověď a co člověka přivádí do jiné, nové situace. Co ho odvádí od navyklého pohledu na svět a od navyklých jistot.

Člověk se musí dát určitým způsobem do pohybu, má-li Boží slovo přijmout. Nový zákon tomuhle říká obrácení. Obrácení znamená, že člověk mění stupnici svých životních hodnot a mění jistoty o které se opírá. Člověk neobrácený, člověk bez víry se opírá jen sám o sebe a o to, nač sám přijde a co vidí, že může získat od lidí okolo sebe. V podstatě se opírá stále sám o sebe a o takovou šíři obzoru, kterou přehlédne, kterou je schopen vidět a zhodnotit.

To je postoj člověka nevěřícího. A i kdyby ten člověk věřil, že "něco" nad ním je, ale opíral se jenom o sebe a své jistoty, je ve smyslu křesťanském v podstatě nevěřící. Skutečná víra je pohyb k obrácení.

To znamená pohyb,v němž začne brát v úvahu i jiné momenty, než sebe samotného a to, co sám vidí. Začne brát v úvahu Boha, začne s ním počítat jako s tím, kdo s ním počítá a kdo s ním něco dělá. To ovšem předpokládá určité riziko, protože se spoléhá na někoho, kdo je neviditelný, neuchopitelný, s kým nemůže být jednoduše ve styku jako se svým sousedem. A pro člověka, který s vírou začne, je to riziko o to větší, že s tímhle Bohem nemá žádné zkušenosti.

A přece tohle víra vyžaduje: krok do neznáma, spolehnutí se a riziko, odvahu vykročit na neznámou půdu a riskovat ostudu, zklamání, ztroskotání. V příběhu o Abrahámovi tomu nebylo jinak, on vyšel do nejistoty a věřil, že jeho cesta má smysl, on i Sára věřili, že dostanou potomka; kdyby se byli zklamali, byla by to ostuda. Abrahám tedy riskoval cestu do neznáma - a mělo to smysl, nejenom pro něho samotného, ale i pro všechny po něm.

Jakmile se člověk odváží spolehnout na něco, co není jen on sám, co nejsou jen jeho jistoty, tak se jeho možnosti otevírají a on se dostává dál. Dostává se za své běžné schopnosti. Člověk začne svou běžnou lidskou míru přesahovat. A pak se na něm teprve víra projevuje. Víra nemá za následek, že člověk překoná jednu jednotlivou záležitost, izolovanou životní událost. Víra způsobuje, že člověk vchází do celého tajemství, které ho přesahuje, do tajemství Božího a do tajemství Kristova. To je teprve ten pravý a skutečný rozměr víry, kdy se dostává do toho, co je Boží. A tam se může dostat jenom tehdy, když má odvahu k spolehnutí se, k riziku, k určitému kroku do neznáma. Bez něho si bude ono tajemství prohlížet jen zvenku. A tak ho nepozná. Pozná ho jedině tenkrát, když do něj nějak vstoupí a nějakým způsobem bude mít na něm účast.

Proto je abrahámovský krok na každém žádaný, na každém, kdo se má dostat blíž k Bohu. Je na něm žádáno, aby se pohnul z místa a opustil to, nač do té doby spoléhal a co do té doby dělal. Ale ono to skutečně stojí za to, protože jedině tenkrát, když opustím ty nejbezpečnější jistoty, jedině tenkrát se mohu setkat s Kristem. Když to řeknu ve zkratce: přijmout Krista znamená přijmout jeho utrpení a vzkříšení. A to vždycky znamená pustit se svých dosavadních bezprostředních jistot. Jestliže se jich pevně držím, nikdy se nedostanu k tajemství utrpení, protože to je ztráta jistot. A nemohu se dostat ani ke vzkříšení. Odvahou udělat krok za Pánem Ježíšem získává člověk možnost, o níž hovoří sv. Pavel v listu Efezanům, když říká, že Kristus má skrze víru přebývat v našich srdcích. To znamená, že se základ člověka v zásadě změní. Bůh se nás nějakým způsobem zmocňuje, pokud se mu ovšem vydáme. To je věc velice tajemná. Ačkoliv člověk velice potřebuje aby se ho Bůh zmocnil, Bůh to udělá jenom tenkrát, pokud se člověk odváží, pokud se nějakým způsobem poddá, nebo vydá. Když mu to dovolí.

Je to nepochopitelná věc, že víra je Boží dar, ale ten dar se na nás uplatní jedině tenkrát, když je v nás ochota žít ve shodě s Boží vůlí. Jestliže se proti tomuto daru postavíme, nemůžeme být obdarováni.

Velice krátce a názorně se dá říci, že víra znamená přesunutí těžiště lidské osobnosti. Těžiště, vlastní nosný střed v sobě člověk přesouvá na Boha. Střed mé osobnosti už nestojí na mně, ale čím dál víc stojí na Bohu. To znamená, že začínám žít z jiného zdroje, ale také to znamená, že se neztrácím. Jsem to pořád já, kdo se spoléhá na Boha, kdo na něm víc a víc staví, kdo se rozhoduje jednat podle něj. Jsem to já, ale jednám z Boha, což znamená, že se celý obsah mého jednání mění.

Křesťanská víra znamená svým způsobem "zbožštění" člověka, ne snad, že bychom se lidstvu - člověku klaněli, ale ve smyslu, že se člověk stává více Božím, a přece zůstává člověkem. Tahle věc se těžko popisuje, ale dá se prožít a na našem životě se pozná.

Protože, odváží-li se k tomu člověk, pak se jeho život začne měnit. Kdo si tohle ale bude prohlížet zvnějšku, ten to nikdy nepozná, protože sám na sobě žádnou změnu nezažil. A u druhých lidí jí neporozumí.

Kdo se ale odváží kroku za Bohem, ten to pocítí sám na sobě a pozná tuto pravdu ve svém životě. A potom získá odvahu na této pravdě stavět.

Všechno to nestojí jenom na nás, celé přesouvání těžiště na Boha je také Boží zájem, který ovšem čeká na lidskou ochotu, na projev lidské svobody. A celé je to také Kristův zájem. On je pro nás nejpádnější zárukou, že celá snaha není marná a zbytečná, že to není výmysl fantazie a utopie, ale realita, a že člověk může na Bohu stavět svůj život, že se může změnit směrem k Bohu, že může prožívat v křesťanském smyslu víru. Najdeme to v evangeliu na mnoha místech. Například v Kristově velekněžské modlitbě čteme:
" Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a také oni poznali, že jsi mne poslal.Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich." (Jan 17, 25 - 26)