Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

6. Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

Dnes budeme uvažovat nad 15. kapitolou 1. listu Korintským. Pavel jej napsal kolem roku 55 - 60. Do Korintu přišel poprvé asi v r. 51 a v létech 55 - 60 psal, zřejmě z Efesu, korintské obci tento list. Proto je jedním z nejstarších novozákonních spisů.

Celá 15. kapitola tohoto listu je věnována vzkříšení. Jednak tam Pavel naráží na celkem samozřejmou skutečnost, že Kristovo vzkříšení není přijímáno jako běžná věc a zcela bez potíží. Pavel na tyto potíže reaguje a ukazuje, že se Kristovo vzkříšení nedá nijak obejít a že s vírou v toto vzkříšení stojí a padá křesťanská víra. Znovu opakuji - jádrem apoštolského kázání je hlásání vzkříšeného Krista. Nikoli jen: „Buďte na sebe hodní, mějte se rádi, je jeden Bůh,“ a nebo kudy vede cesta do nebe. To není hlavní, hlavním úkolem apoštolů je svědčit o vzkříšeném Pánu a přidat k tomu vše, co s tím souvisí. Jádro však zůstává stále stejné - Kristus vstal z mrtvých. To musí být i jádro naší víry a je potřeba si znovu prozkoumat, do jaké míry na tom naše křesťanství skutečně stojí, nakolik je Kristovo vzkříšení v centru naší víry, jakou úlohu v ní vzkříšení hraje. Nejprve si tedy přečteme úryvek z první části 15. kapitoly:
„Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kdo zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli,“ (1 K 15, 12 - 20).

Pavel zde dává do souvislosti možnost vůbec vstát z mrtvých a možnost Kristova vzkříšení. Dostal se zřejmě do konfliktu s lidmi, kteří jakoukoliv eventualitu vzkříšení z mrtvých popírali. Pravděpodobně šlo nejdříve o vzkříšení křesťanů. Pavel jim na to, jinými slovy, říká: „Jestliže vy tvrdíte, že vůbec není možné, aby někdo vstal z mrtvých, pak to není možné ani pro Krista - vždyť on byl nejen Boží Syn, ale také plně člověk. A není-li to možné pro Krista, tak jsme všichni vedle!“ A doslova dodává: „A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu,“ (1 K 15, 14 - 15).

Tato věta je velice důležitá. Jestliže bychom si totiž odmysleli Kristovo vzkříšení, pak by bylo veškeré kázání apoštolů i všech jejich následovníků jen zbytečné mluvení. A znamenalo by to, že by šlo jen o všeobecné výzvy k dobrému chování, všeobecné hlásání lásky k bližnímu, všeobecné pravdy o Bohu, tedy jen o řeči všeobecné, kterých ale bylo napovídáno moc a které se ukázaly jako neúčinné. Neúčinné proto, že nemohou přinést člověku nic nového. Jestliže vynecháme skutečnost vzkříšení, potom se nám neotevírá prostor, neohraničený konečností lidského života. Proto by tedy byla veškerá kázání i víra prázdná. To je další důležitá připomínka k vlastnímu přemýšlení - jestliže moje víra v Krista v sobě vzkříšení příliš neobsahuje, jsem v nebezpečí, že je prázdná, neboť není plně Boží. Nedejte se tím zastrašit, zní to sice tvrdě, ale když se podíváte na citovaný text, vidíte, že Pavel to řekl ještě tvrději.

Kdyby v nás nebyla naděje na vzkříšení, pak by sice naše víra mohla navenek vypadat velice křesťansky (můžeme chodit do kostela, modlit se, chodit ke svátostem), ale byla by prázdná, chyběl by jí ten nejvlastnější náboj. Buď bude něčím příliš lidským, nebo příliš všeobecně náboženským. Dále to Pavel říká ještě tvrději: „Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná,“ to je přece dost drsné slovo. Neobsahuje-li tedy naše víra víru ve vzkříšení, pak je její cena velice sporná. Protože, jak říká dál Pavel: „Ještě jste ve svých hříších.“ Je pravděpodobné, že se spojuje vzkříšení Kristovo a odpuštění hříchů. To vás sice může na první poslech překvapit, neboť my jsme zvyklí spojovat odpuštění hříchů jen s Kristovou smrtí, ale předně, jak jsem již mnohokrát říkal, Kristova smrt se nedá odloučit od jeho vzkříšení a za druhé, kdyby Kristova smrt nebyla korunována vzkříšením, pak by byla jen jednou z řady mnoha obyčejných smrtí, byť tato smrt byla nespravedlivá a obětí spravedlivého za nespravedlivé. Kdyby ale nebylo vzkříšení, nebyla by ani takováto smrt ničím novým a nemohla by nás zbavit hříchu.

Jestliže ale Kristus vstal z mrtvých, je tím prolomena vláda a moc hříchu. Neboť celou příčinou Kristovy smrti nebylo nic, než zlo a hřích. Kdyby byl hřích sice dohnal Krista ke smrti na kříži, ale dál už se nic nedělo, znamenalo by to, že nad Kristem zvítězil s konečnou platností a tím pádem s konečnou platností i nad námi. Pak by moc zla nebyla nijak prolomena. Pak by bylo možno zlu vzdorovat jen dalším násilím, dalším zlem a to je, jak známo, nesmyslné a nikam to nevede. KRISTUS ALE VSTAL Z MRTVÝCH A TÍM JE ZLOMENA MOC ZLA. ZLO JE DEFINITIVNĚ PŘEMOŽENO! Je zde cesta, jak jít i přes skutečnost hříchu a smrti k životu, k Bohu a k naplnění.

Apoštol Pavel dále říká: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ Nevím, s kým z vás jsem o tom mluvil, ale někoho tato věta značně pobouřila... Jednak je v ní určitá nadsázka, Pavel chce zdůraznit, že bez víry ve vzkříšeného Krista se neobejdeme, ale kromě té nadsázky je v ní i jedna velká pravda. Nemáme-li totiž v tomto životě naději, že Kristův život měl nějaký hluboký smysl, nemáme-li vědomí jeho vzkříšení a naše víra v Krista je jen vírou v dobrého člověka, bez rozhodujícího momentu vzkříšení, pak opravdu jsme, jak říká Pavel, „nejubožejší ze všech lidí!“ Proč? Protože bychom sice přijali Kristovu poměrně těžkou cestu „nepřemáhat zlo zlem“, dávat se nějakým způsobem druhým, přijímat fakt oběti, žít „ztrátovou“ existenci, ale bez možnosti z bídy a ze hříchu tohoto světa projít do Boží skutečnosti. Byli bychom tedy nejubožejší ze všech lidí, neboť jsme si sice vybrali to nejtěžší, ale dopadli bychom úplně stejně jako ti, kdo Krista odmítli. Centrální postavení v naší víře má tedy vzkříšení. Tento krok je pro nás sice velmi obtížný, ale nezbytný, neboť vzkříšení je nejen skutečnost, která nemá obdoby, ale bez níž by celé Kristovo dílo ztrácelo cenu.

„Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť ‚pod jeho nohy podřídil všecko‘. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem,“ (1 K 15, 20 - 28).

V první větě se říká, že Kristus skutečně vstal z mrtvých a Pavel k tomu hned dodává: „Jako první z těch, kdo zesnuli.“ Tím je naznačena veliká solidarita Krista s ostatními lidmi. Každý člověk je podroben smrti a Kristus vstal z mrtvých jako první z těch, kteří zemřeli. Jak byl on solidární s lidmi v jejich smrti, tak i oni mohou čekat, že budou k němu připojeni ve vzkříšení. On vstal „jako první z těch, kdo zesnuli.“ Jinými slovy řečeno, i další lidi čeká vzkříšení. Kristus je jen první, na němž se uskutečnilo.

Navíc je zde ještě jeden důležitý aspekt - v židovských představách Kristovy doby se v některých myšlenkových proudech vzkříšení sice očekávalo, ale až v eschatologické budoucnosti, tj. na konci časů. Všichni vstanou z mrtvých až na konci historie tohoto světa. A jestliže tedy Kristus již z mrtvých vstal, pak tím tato závěrečná budoucnost již začala. To má souvislost s mnoha jinými místy Nového zákona (vzpomeňte si na úvahy o Božím království - je skutečností, která se také naplní až na konci časů, ale která začala už v Ježíši Kristu, v němž toto Boží království přišlo). Kristovo vzkříšení je tudíž první hmatatelný důkaz, že takovéto naplnění je i před námi, že to není něco pomyslné, ale že naopak se vzkříšením musíme ve svém životě počítat. Pavel to ještě dále stahuje do jedné pochopitelné roviny - protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení. Uvádí paralelu Adam - Kristus, o níž mluví i v listě Římanům (Ř 5, 12 - 19). S Adamem všichni propadli smrti, člověk se odvrátil od Boha, následkem čehož jsou všichni lidé podrobeni smrti. Ale Kristus vstává z mrtvých - je člověk, Syn Boží a v Pavlových očích „nový Adam“, nový počátek lidských dějin. A tak tedy všichni ti, kdo jsou spojeni s Adamem, člověkem starým, nevykoupeným, jsou podrobeni smrti. Obdobně i všichni křesťané, všichni, kdo patří ke Kristu, jsou s ním spojeni a tím jsou podrobeni vzkříšení. Všimněme si, že Pavel tuto závislost nijak nepodmiňuje morálními či jinými kritérii. Ne, že by mu bylo jedno, jak člověk žije, ale koncentruje se na to, co je nejdůležitější - patřit Kristu. PATŘÍ-LI ČLOVĚK KE KRISTU, JE S KONEČNOU PLATNOSTÍ VZKŘÍŠENÍM VYTRŽEN ZE SMRTI DO ŽIVOTA!

Patřit ke Kristu zcela pochopitelně zahrnuje celou lidskou osobnost, celý lidský život. To není jen křest nebo jen to, že řeknu: „Ano, já se k němu hlásím!“ - to je celá lidská existence a ta má ve svém celku co nejvíce patřit Kristu. Kdyby mu patřila úplně, pak by to bylo ideální, ale my mu úplně nepatříme (nikdo z nás nemůže říci, že naprosto patří Kristu, neboť všichni jsme si vědomi svých chyb a to je to, co nás od něj odděluje). Ale přesto přese všechno víme, že k němu patříme v tom nejzákladnějším rozhodnutí, že nikomu jinému již patřit nechceme. A je-li naše rozhodnutí opravdu takové, pak si troufám tvrdit, že ke Kristu patříme - ne pro naše zásluhy, ale pro tento Kristův čin.

Pavel říká, že pro svoje spojení s Kristem budou všichni povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu náleží. V prvé řadě Kristus a pak ti, kdo mu patří. Pavel zcela jasně dodržuje rozdíl mezi Kristem a ostatními lidmi. Kristus je sice člověk, ale ne obyčejný človíček mezi ostatními. Je zde sice jeho lidská solidarita s námi, ale také veliký rozdíl. A proto on je první a my jsme ti, kdo po něm mohou vstát z mrtvých, protože mu patří. Dále Pavel píše, že to bude při jeho druhém příchodu. Líčí to slovy: „První vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci.“ Až se čas naplní, až budou pozice zcela vyjasněny, až bude zlomena moc všech možných nepřátel, potom bude moci Kristus odevzdat celé své dílo Otci. Není třeba si toto představovat nějak příliš konkrétně, lidsky si to malovat. To by bylo zavádějící, neboť se jedná o událost, naprosto se vymykající našim zkušenostem. I Pavel o ní mluví velice střízlivě, ale přitom obsažně a nastiňuje tak perspektivu celého vesmíru a všeho živého. Věci budou sice postupovat různými cestami, ale vždy tak, že se Kristus plně projeví v tom, co mu patří. Bude zničeno vše, co se mu protiví. Zejména pak smrt, neboť ta je úhlavním nepřítelem vzkříšení. Smrt kvůli hříchu život uzavírá - vzkříšení, vzhledem k odpuštění, život dává a Bůh chce život.

„Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem,“ (1 K 15, 28). Kdo ví aspoň trochu ze zkušenosti svého života, kdo je to Bůh, tomu tato věta o Boží svrchované vládě nade vším, může úplně stačit a nemusí si nebe malovat žádnými lidskými obrazy - ani těmi již zmíněnými pohádkovými, ani jakýmikoli inteligentnějšími, neboť ona skutečnost je opravdu nepředstavitelná a jakmile ji člověk chce zkonkrétnit, vyjde z toho nějaký nesmysl.

Bude-li mít Bůh svrchovanou vládu nade vším, pak to znamená, že opravdu bude všechno dobré. Máme-li zkušenost s Bohem a víme-li, co je Boží, pak i víme, že je to ryze dobré, že jsme na světě nikdy nic lepšího ani nenašli, ani neměli, ale že se jak nám, tak i druhým lidem různé věci z Boží vlády vymykají, a proto všelijak trpíme. Když tedy toto všechno víme, pak i víme, že věta, že Bůh bude mít svrchovanou vládu nade vším znamená, že to bude to nejlepší, co si člověk vůbec může představit. Bůh nebude mít moc jen nad námi a v nás, ale nade vším. My sami budeme dobří a budeme žít v prostoru, který bude plně dobrý. Jak praví Zjevení Janovo:
„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha,“ (Zj 21, 1 - 2).

Všechny novozákonní výpovědi o této skutečnosti jsou buď mlhavé, nebo symbolické. Ano, je to skutečně nepopsatelné a není to jen fantastický projekt lidských přání. Vždyť postaví-li si lidé vedle sebe svá nejlepší a nejkrásnější přání, zjistí, že nejdou vzájemně vůbec dohromady - jeden má rád sluníčko, druhý sníh, třetí déšť, a to jsou jen maličkosti. Ale ví-li člověk o Bohu, že je dobrý, pak i ví, že vše, nad čím má Bůh vládu je dobré a je to dobré pro nás pro všechny. Ne pro někoho více a pro druhého méně, nebo pro jednoho na úkor druhého. Bůh bude mít svrchovanou vládu nade vším, a proto to bude naprosto dobré pro všechny. Takový je tedy výhled do budoucnosti, který nám ukazuje svatý Pavel.

Nakonec bych ještě rád vysvětlil jednu věc od minule. Prý zde vznikla jakási nejasnost ohledně toho, co jsem řekl na konci - kdy vlastně bylo Kristovo vzkříšení, když jsem říkal, že s tím třetím dnem se to nemusí brát časově úplně přesně.

Vzhledem k tomu, že každou neděli ve Vyznání víry říkáme: „Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma,“ jste mne mohli žalovat pro matení víry, ale to by nebylo moudré.

„Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma,“ to je pohled zvenčí, ale na čem tato výpověď víry stojí? Na svědectví apoštolů a těch, kdo se se vzkříšeným Kristem setkali. Je celkem jasné, že ti se s ním setkali po několika dnech, pravděpodobně tedy třetí den.

Jak to vypadalo v době mezi Kristovou smrtí a tím, kdy učedníci našli prázdný hrob, o tom je v Novém zákoně jen jedna zmínka: „Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení,“ (1 Pt 3, 19), která se ovšem nedá brát tak příliš věcně. Církevní otcové barvitě líčí, jak Kristus tři dny kázal duším v podsvětí. Ale smysl této novozákonní výpovědi je asi přece jen trochu jiný. Má naznačit univerzální význam Kristovy smrti. Znovu se zde vracíme k původní představě Izraelitů - když člověk zemře, jeho stín se pohybuje v šeolu.

Zemřel-li Kristus a má-li mít jeho smrt pro celé dějiny lidstva smysl, pak se tedy musela dotknout i těch, kteří zemřeli před Kristovou smrtí, proto tedy přinesl zprávu duším uvězněným v podsvětí. Výkupní cena Kristovy smrti se týká všech, jak těch, kdo žili před ním, tak i těch, kdo žili po něm. A mohl-li Kristus ovlivnit i zemřelé, pak tedy jen jako Kristus živý a nikoli mrtvý. Z tohoto hlediska se proto dá říci, že vzkříšení se nějak projevilo hned.

Žalmista říká: „Nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach,“ (Sk 2, 26 - 28, citace Ž 16, 9 - 11). Proto také ten třetí den, kdy tělo dosud nebylo porušeno. Kristus skutečně zemřel, ale Bůh jeho smrt proměnil v život. Protože se jedná o Boží akt, je zde uváděný časový údaj matoucí. Pro Boha neexistuje čas, není tedy vázán počítáním dnů a týdnů. Je mimo naši časovou osu. Viděno ze strany Boží, nemá cenu mluvit o tom, jak dlouho byl Kristus mrtev - prostě zemřel a žije. Viděno ze strany lidské - zemřel a třetího dne se objevil jako vzkříšený. Myslím, že takto se to dá nejjednodušeji vysvětlit.

* *Bože, Ty o nás víš.Víš o každém z nás a chceš nás i jako církev.Chceš každého z nás jednotlivě, ale i jako celek.Pomoz nám, ať se vymaníme ze všeho shonu,starostí a ze všech jednotlivostí,které na nás doléhají a věnujeme pozornost Tobě.Vždyť Ty o nás víš a záleží Ti na nás.Dej, ať v této bohoslužbě objevíme nejen víc Tebe a Tvého Syna,ale i sebe a sebe navzájem.Chceš nás pozvat do svého království.Máme tam být s Tebou i spolu navzájem.Dej, ať jsme tedy sblíženi i zde,ať i tady cítíme, že k sobě patřímea že Ty nás spojuješ.Ukaž nám, jak nicotné jsou všechny přehrady,které mezi sebou stavíme.Jak maličké jsou pro Tebe zdi, které nám připadají,že nás oddělují.Spoj nás svým svatým Duchema dej, ať tato jednota pronikne celý náš život.Prosíme Tě o to ve jménu Tvého Syna Ježíše Krista.Amen.* * *


***

Další texty k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Utrpení

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...