Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Církev - služby - úřady - členění - neomylnost (KGI)

Církev - služby - úřady - členění - neomylnost (KGI)

Mnohostranná služba

Úřad v církvi
Jsou dneska ještě apoštolové?
Potřebujeme papeže?
Spolurozhodování v církvi
Co znamená „neomylnost“?

Jedno svědectví
potřebuje mnoho svědků;
jedna víra
potřebuje mnoho nositelů.

Dnešní kritika církve se zaměřuje především proti „instituci“, proti „úřednické církvi“ a často zvláště proti papeži.

V posledních dvaceti letech se četné ekumenické komise na světové úrovni zabývaly především také otázkou úřadu v církvi a zde zvláště Petrovým úřadem. Jedněm se papežství jeví jako hlavní překážka jednoty křesťanů. Na druhé straně i mnozí luteránští teologové v papežském primátu, to znamená vedoucí moci nad celou církví, pokud by se obnovil ve světle evangelia, nadále nevidí překážku smíru mezi konfesemi.

Co si tedy můžeme myslet o různých úřadech v církvi? Ve věku demokracie a pádu mnoha světových autoritářských systémů se církev jeví jako poslední bašta hierarchické vrchnostenské struktury moci. Slovo hierarchie (česky „svatá vláda“, „plná moc“) se stalo téměř nadávkou. Lidské hodnoty jako volnost, rovnost, bratrství smetla pryč privilegia společenských tříd a šlechty. V církvi se ale stále ještě mluví o kléru a laicích, jako by to byly stavy stojící proti sobě.

Jedno společenství – mnoho úkolů

Bezpochyby platí, že Před Bohem jsou si všichni lidé rovni. Tím spíše jsou všichni křesťané v jednom božím lidu jedno. Proto nesmí být v církvi žádný rozdíl mezi chudým a bohatým, žádný rozdíl podle stáří, rasy nebo původu; žádný rozkol mezi nositeli úřadů a laiky. Od prostého křesťana až po papeže jsou všichni stejným způsobem povoláni k víře a poslušnosti. Důležitější než rozlišování mezi úřadem a obcí je pospolitost všech. Církev tvoří všichni, ne pouze vůdci. Všichni jsou „laikové“ (z řeckého slova laos = lid), neboť toto slovo neznamená nic jiného, než že všichni patří k lidu Nového zákona. Proto tu nechceme již používat slovo „laikové“, protože má dnes zcela jiný význam, znamená totiž „neodborník“ nebo „nevědoucí“.
Všichni členové církve se podílí na poslání církve a na všeobecném kněžství všech věřících. 2. vatikánský koncil hovoří o „opravdové rovnosti hodnosti všech věřících“. Hovořit o „církvi shora“ nebo „církvi zdola“ tedy neodpovídá představě církve o sobě samé.
Přesto jsou v církvi různé úkoly a úřady. Při ekumenických rozhovorech různých církví jsou všichni jednotní v tom, že pro specifické funkce tu musí být zvláštní úřad. Bible zná množství jednotlivých úřadů a povolání: apoštolové, proroci, učitelé; na jiném místě diákonové, starší. Pavel žádá, aby byli uznáváni ti, kteří se snaží o vedení obce (1 Te 5, 12), a aby se lidé podřídili těm, kteří konají službu (1 K 16, 16). K těmto službám jsou jednotlivci vybíráni, aby sloužili obci.
Neboť každý úřad je služba. A proto ani sebevyšší úřad v církvi nevyvyšuje jednoho nad druhého. Jediný, který stojí nade všemi jako hlava, je Kristus. Vedení a plná moc nechtějí být chápány v Novém zákoně z hlediska státního práva nebo světských vládních struktur. „Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží“ (srov. L 22, 26). V prvním listu Petrově (5, 3) se praví: „… ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem.“ Kde proto někdo zneužije svůj úřad k výkonu moci, vzdálí se od příkazu Krista. Je nepochybné, že pokušení k tomu – jak dokazují církevní dějiny – bylo a je velké. Za všech dob ukázali – právě velcí světci – svou kritikou vždy správnou cestu.

Ježíš posílá
Ježíš nechápe sám sebe jako tlumočníka lidských přání; ví, že je poslán Bohem, Otcem. Toto poslání předává druhým, které vybírá podle vlastního uvážení a jimž říká: „Jak mne poslal Otec, tak já posílám vás“ (J 20, 21). Tito Ježíšem vyslaní tedy stejně jako on nemají své poslání zdola, nýbrž od samotného Boha.
Je tu především dvanáct vybraných z učedníků, které nazývá apoštolové, to znamená vyslanci, zplnomocněnci. Jim slibuje svou pomoc, svého Ducha svatého: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28, 19). Až do skonání tohoto věku, takže zřetelně déle než jen po čas apoštolů: Tak ho apoštolové pochopili a předávali obdrženou plnou moc vzkládáním rukou a modlitbou dalším mužům (srov. 2 Tm 1,6; 1 Tm 4,14; 5,22 ad.).
Toto pověření a zplnomocnění zahrnuje především službu zvěstování, tedy předávání Ježíšova poselství. Všichni křesťané mají sice podíl na církevním příkazu zvěstování, každý je – i bez úředního příkazu – povolán Bohem, aby podal svědectví o své víře. Ale s autoritou, která zaručuje zároveň i jednotu církve, zvěstují ti, kteří jsou k tomu výslovně zplnomocněni.
K těmto službám patří dále služba svěcení, to znamená správa svátostí odpuštění hříchů a eucharistie. – A konečně pastýřský úřad, služba vedení obcí. Tyto tři služby mají upevnit víru apoštolské doby a nesmí proto v církvi nikdy chybět.

… až do konce světa
Narůstáním počtu věřících a zakládáním stále nových obcí vznikly různé úřady, které se postupně staly institucemi. Tento vývoj nejdříve nebyl jednotný, vždy podle toho, jestli se jednalo o židovsko-křesťanské nebo pohansko-křesťanské obce. Ale základní struktura byla stejná: Vždy byli nějací muži, kteří zastávali úřady zvěstování, vedení a svěcení, kteří se cítili být přes apoštoly pověření Kristem.
Tito následovníci apoštolů jsou nazýváni v pohansko-křesťanských obcích „episcopoi“ (dozorce, představený). České slovo „biskup“ je od toho odvozeno. V jiných obcích se jmenují „presbyteroi“ (starší). Z toho vzniklo naše slovo „presbyter“, kněz. Těmto stáli po boku ještě diákonové. Postupně došlo snad k průniku, splynutí obou pořádků, k roztrojení úřadů církve na úřad biskupa, kněze a diákona. Tak to zůstalo v katolické církvi až do dnešního dne. Víme například, že kolem roku 100 po Kr. byl vůdcem obce v Antiochii jistý biskup Ignatius. A z jeho dopisů vyplývá, že biskupové byli rovněž v ostatních městech.
Toto nástupnictví (sukcese) apoštolů bylo pro křesťany prvních staletí zárukou pro shodu s apoštolským učením. Ve vyznáních víry všech církví se říká: „… věřím v … apoštolskou církev“. V katolické církvi to znamená, že vedle věrnosti k učení a víře apoštolů je důležité také nástupnictví apoštolů.
Katolická církev proto vidí v kněžském úřadě a v biskupském úřadě nejen lidské, nýbrž také božské zařízení. Proto je v katolické církvi vedle všeobecného kněžství všech věřících ještě toto zvláštní kněžství se jmenovanými úkoly. To se stává nejzřetelnějším v oslavě eucharistie, ve které sice kněz slaví večeři Ježíšovu v obci a pro obci a s obcí, ale zároveň stojí proti ní jakožto konající ve jménu Krista. Ne jako křesťan vyššího řádu, nýbrž jako pověřený ke službě.
Ve vlastní svátosti, která je trojnásobně odstupňovaná – vysvěcení na biskupa, na kněze a na diákona –, jsou podle Bible a tradice zplnomocněni jednotlivci z lidí pro službu při celku (Žd 5,1). Ne soukromá iniciativa jednotlivce, ale ani pověření obcí nebo církevním vedením nezakládají úkol, úřad; nýbrž ve svátosti je jednotlivec od Krista učiněn způsobilým pro úřad.
Jako za časů apoštolů je toto posvěcení dokončeno modlitbou a vložením rukou biskupa. Pavel píše svému žákovi a následníkovi, biskupovi Timotheovi: „Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou“ (2 Tm 1,6). To je mnohem více než slavnostní uvedení do úřadu. Tato „ordinace“ je v katolické církvi svátost, která staví člověka do služeb Ježíše Krista.
Zde vyvstává otázka, proč se nemohou stát kněžími také ženy. Zatímco v evangelické církvi to možné je a v anglikánské církvi byly dokonce ženy vysvěcovány na biskupky, katolická církev toto stále odmítá. Zdůvodnění: Ani z rovnosti pohlaví, kterou církev uznává, ani z rovnosti všech založené křtem se nedá odvozovat nárok na určitou funkci v církvi. Katolická církev se cítí být vázána jednoznačnou tradicí, že od všech počátků nebyly ženy nikdy povolávány ke kněžské službě. Stejně to platí také o ortodoxních církvích.
Kristus nepovolal žádnou ženu do počtu Dvanácti, ačkoliv se Ježíš jinak svým pozitivním chováním k ženám odlišoval od tehdy platných norem. Také apoštolové jednali příslušným způsobem. Jako nástupce apoštola Jidáše zvolili (neznámého) Matěje, ne ovšem Marii. Snad byla přítomna na letnicích u duchovního poselstva, ale je jen Dvanáct těch, kteří zvedají hlas a zvěstují Ježíšovo poselství. Při zvěstování víry v pohanské oblasti museli apoštolové porušit mnoho důležitých (židovských) tradic. V pohanském světě hrály kněžky velkou roli. Ale ačkoliv ženy zaujaly při evangelizaci důležité místo, cítili se apoštolové zavázáni vzoru Ježíše, aby na ně nepřenášeli žádný kněžský úřad. Snad nejdůležitější důvod spočívá pro církev v tom, že kněz jedná „namísto Krista“, reprezentuje Krista, obzvláště v oslavě eucharistie.
Římská kongregace pro věrouku přiznává, že tyto argumenty nemají charakter „důkazu“ pro věřící, ale mají pochopitelnou přesvědčovací sílu.
Celibát – Písmo svaté radí na více místech neuzavírat sňatky „kvůli nebeské říši“ (Mt 19, 10/12 aj.). Z této rady vznikla v římsko-katolické církvi – tedy ne v celé katolické církvi – praxe světit na kněze jen ty, kdo se nechtějí oženit. Tímto způsobem se mají zcela odevzdat službě v obci a zavázat se k oddanosti Bohu. Toto pevné spojení kněžství a celibátu je církevně-právní a může být proto také opět zrušeno.
Bezpochyby byl dříve zvláštní úřad v církvi často příliš zdůrazňován. II. vatikánským koncilem se ovšem vytvořily struktury spolurozhodování všech a struktury nových pověření, o kterých ještě budeme hovořit.

Petrův úřad
Ve společnosti apoštolů jeden zřetelně vyčnívá – Šimon, který později obdrží přízvisko Petr (z řeckého petra = skála). 114krát je jmenován v evangeliích před ostatními apoštoly. Stojí v čele všech seznamů apoštolů. Většinou je mluvčím apoštolského kolegia. Přednost mu nebyla ostatními apoštoly upírána, a to ačkoliv Petr nebyl nejstarší a nebyl „nejoblíbenějším učedníkem“. Zcela zřetelná je tato přednost po Ježíšově nanebevstoupení.
Rozhodující text nalézáme u Mt 16, 16. Kristus pokládá učedníkům otázku: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Petr opět odpovídá za všechny: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš potvrzuje tuto odpověď a mění role tím, že pouze Petrovi říká, kdo je, popřípadě kým má být. Přitom je v aramejském jazyce zajímavá slovní hříčka: „A ty jsi Petr (aramejsky kepha = skála); a na této skále (kepha) zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato i v nebi.“
Stavba obce Ježíšovy má mít tedy v Petrovi svůj skalní základ. Vlastním, neviditelným fundamentem zůstává přirozeně sám Kristus (1 K 10, 4). Ale Ježíš chce dát církvi pro dobu po svém odchodu viditelný fundament, který ho bude reprezentovat. Proto může Pavel právem říci, že církev je postavena na fundamentu apoštolů a proroků (Ef 2, 20). Zde je ale jako jediná „skála“, fundament církve, nazýván Petr.
Jinde (J 21, 15) říká Ježíš Petrovi: „Pas mé beránky, buď pastýřem mých ovcí!“ Králové jsou v Písmu svatém často nazýváni „pastýři národů“. Kristus chce, aby Petr vedl lid na jeho místě. To se má dít především tak, že svou službou bude posilovat všechny bratry ve víře a v jednotě (srov. L 22, 32).

Potřebujeme papeže?
Podle katolického pojetí je nástupcem apoštolského kolegia kolegium biskupů. Katolická církev je ale toho přesvědčení, že je správné, když je v biskupském kolegiu jako v kolegiu apoštolů jeden, kterému připadne jakožto nástupci Petra služba sjednocení celé církve. Skálou, na které chce Ježíš stavět svou církev, není slabý Petr, který Ježíše brzy po svém pověření zapře, nýbrž Petrova služba, Petrův úřad. Toto má – jakožto fundament – zajistit jednotu církve a neporušenost učení Ježíše.
Služba jednotě nemusela být tak zřetelně viditelná v době, kdy byla církev málo rozšířená. Přesto existují pro ranou dobu církve dokumenty, které vyjadřují význam římského biskupa, popřípadě církve Říma.
Ireneus Lyonský píše: „S církví Říma se musí shodovat kvůli její vysoké přednosti každá církev, neboť v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice.“ Cyprián z Kartága (kol. 200–258), vůbec ne ve všem stejného mínění jako biskup Říma, dosvědčuje jeho přednostní postavení tím, že ho nazývá „principem jednoty a neomylnosti“. On pro křeslo biskupa Říma poprvé používá označení „primát“, tzn. vůdčí síla, a jako důvod pro toto postavení udává nástupnictví svatého Petra.
To že od 4. století panovalo všeobecné přesvědčení o tzv. primátu římského biskupa, není dnes už zpochybňováno. Samotní bludní věrouci u něj hledali potvrzení. Vliv papežství se potom v průběhu staletí vystupňoval a vedl příležitostně také k mocenským a vládním nárokům, které neodpovídaly služebnímu úřadu papeže. – Význam papežství pro celou církev dosáhl svého vrcholu v I. vatikánském koncilu 1870/71 a po něm následujících významných papežích. II. vatikánský koncil vyzvedl opět silněji kolegialitu všech biskupů mezi sebou.
Papež Pavel VI. (1978) zdůrazňuje ve světovém oběžníku, že primát papeže má být primátem sloužení, pomáhání a lásky. Právě on si byl bolestně vědom toho, že jeho úřad je mnohými křesťany nazírán jako překážka na cestě ke znovusjednocení.

- O přímém nástupci Petra se v Písmu svatém nehovoří. Může být proto další trvání Petrovy služby označováno jako odporující Písmu?
- Jaké tituly pro papeže znáte? Které podle vašeho mínění odpovídají nejlépe jeho úkolu?
- Věděli jste, že v minulosti mohl být zvolen papežem také „laik“ a že k tomu v církevních dějinách vícekrát došlo?

Papež a biskupové
Biskupové mají svou moc nikoliv od papeže, nýbrž od Krista. Proto nemůže papež násilně zasahovat do záležitostí biskupství. II. vatikánský koncil zdůraznil význam společenství místních církví a kolegiální strukturu biskupského úřadu oproti příliš silnému centralismu. Tak jako Petr, jeden z „Dvanácti“, s nimiž byl spojen, tak je papež jedním z biskupů a je s nimi spojen. A žádný biskup není zodpovědný jen za své biskupství, nýbrž také za celou církev. To se stává zvláště zřetelným prostřednictvím mezinárodních synodů. Církev je struktura z mnoha místních církví, spojujícím orientačním bodem pro jednotu všech je ale nástupce Petra.

Spolurozhodování v církvi
Dosud šlo o otázku, odkud se odvozuje autorita v církvi. Je tu zřetelné, že pochází od Krista a není propůjčována obcí. Člověk se nestává křesťanem povoláním obcí, nýbrž vírou a křtem. Právě tak se člověk nestává knězem nebo biskupem rozhodnutím lidu nýbrž posláním Kristem. On je svrchovaným vládcem církve. Všichni křesťané – samozřejmě včetně držitelů úřadů – se musí ve věrnosti evangeliu orientovat podle jeho vůle. Může ale v každém případě opět dojít k tomu, že budou biskupové dnes – jako v dřívějších staletích – opět voleni lidem. Zplnomocnění pak ale přichází od Krista a je přenášeno vysvěcením.
Proto nemůže být v církvi demokracie v běžném smyslu, protože církev nespočívá na vlastní vůli. Také ve slově demokracie vězí ovšem ještě slovo „kracie“, to znamená vláda. Žádný druh lidské vlády v církvi právě nemá být. Vláda Ježíše Krista je vládou sloužení.
Každá autorita v církvi se tedy musí měřit podle toho, jestli slouží. Tomu bylo v minulosti přeceňováním úřadu často zabráněno. Všichni jsou zajedno v tom, že vykonávání úřadů v církvi musí probíhat ve smyslu bratrství a kolegiality. Styl vedení církve nemůže být dnes už podobný monarchii. Všichni členové církve mají účast na službách. Proto se po koncilu vytvořil systém rad, který na všech úrovních – ve farní obci stejně jako v diecézi – stojí po boku úřadů. Ženy v nich často tvoří nejsilnější skupinu. Na úrovni biskupství nebo zemí jsou synody, ve kterých se společně radí věřící v Krista se svými knězi a biskupy.
Vedle úřadů, které jsou přenášeny vlastním vysvěcením, jsou pověření, která jsou propůjčována biskupským vysláním. Tak je třeba dnes úřad referenta obce popřípadě pastorálního referenta, kteří spolupracují ve vedení obcí s knězi jako duchovní pastýři.

- Smí nebo musí církev vycházet vstříc nárokům dnešní společnosti?
- Kde leží hranice „demokratizace“ církve? Učinili jste Vy sami již někdy pokus převzít odpovědnost ve vaší obci?
- Za jakých předpokladů byste byli osobně připraveni ke spolupráci v církvi? S jakým zdůvodněním odmítáte spolupráci? Nebo byla Vaše nabídka odmítnuta?

Neomylnost církve
Velmi dobře chápeme, pokud jste pohoršeni slovem neomylnost. Formulace také není šťastná. To, co je míněno, by bylo lépe reprodukováno slovy „konečná závaznost“. A také tu je nutno chápat jen tehdy, pokud je současně myšleno také na vyslovené ve dvou předcházejících lekcích.
Abychom vyvrátili všechna nedorozumění, chceme předem stanovit, co neomylnost neznamená: Neznamená, že existuje nějaký člověk, který by nemohl hřešit nebo se mýlit. Také papež je člověk se slabostmi a chybami, také on se zpovídá. Také on se může samozřejmě mýlit, dokonce i v teologických výrocích. Může dokonce hájit bludná učení. – neomylnost také neznamená, že církev nemůže učinit žádná chybná rozhodnutí; že všechny věroučné názory, které byly kdy v církvi hájeny, jsou neomylné. – Také papežské proslovy a papežské oběžníky nespadají – ačkoliv mají jistě velký význam – pod neomylnost už proto, protože jsou vydávány papežem.
Ke konečně závaznému a neomylnému trvalému základu víry patří jen to, co církev učí ve slavnostním zvěstování článků víry s výrazným odvoláním na Boží zjevení. Ale dokonce tento trvalý základ je ve svých formulacích časově omezený a schopný zlepšení. V průběhu času může být hlouběji poznán. Co může platit za neomylné, je tedy velmi omezené.
Konečná závaznost v otázkách víry se zakládá na příslibu Ježíše, že Duch Boží bude stát při církvi jako opora (srov. 1 J 20, 27). Slovo Boží nemůže vést k omylu. Kdybychom nemohli mít důvěru k církvi, že v ní dále působí Kristus, nemohli bychom mít také žádnou důvěru k Písmu svatému, které vzešlo ze zvěstování prvotní církve.

Učitelský úřad církve
V 15. kapitole Skutků apoštolů čteme, jak se apoštolové a starší sešli k důležité poradě. Jsme zpravováni o prudké při o vztahu pohanských křesťanů a židovských křesťanů, která by mohla vést k rozštěpení mladé církve. Na tomto „apoštolském koncilu“ pronesl Petr rozhodující řeč a došlo k rozhodnutí, které shromáždění uvádí slovy: „Duch svatý a my jsme se usnesli …“
Tento příklad vyjasňuje, kdo je garantem spolehlivosti církve, kde se přece každý jednotlivec – také každý biskup – může ve věcech víry mýlit. Ale církev jako celek nemůže v podstatných pravdách víry zbloudit, protože ji před tím chrání Kristus.
Konečná závaznost v otázkách víry a mravů je tedy vlastností celé církve. Kdo ale formuluje v církvi vědomí víry celé církve? Tehdy v Jeruzalémě na „apoštolském koncilu“ to byli apoštolové a starší. Dnes se tak děje prostřednictvím biskupů. Oni tvoří učitelský úřad. Výroky biskupů jako celku (včetně papeže), stojících v nástupnictví apoštolů, které se týkají otázek víry a mravů, jsou podle katolického přesvědčení závazné, jsou-li slavnostně předneseny jako platné a povinující. Věřící jsou také ti, kteří – jako každý jiný – přijímají svou víru od celé církve. Učitelský úřad nestojí nad slovem Božím, nýbrž mu slouží; je napojen na zjevení a tradování.
Jak to ale je, když si různé části církve – jak se událo vícekrát v církevních dějinách – v rozhodujících pravdách protiřečí? Když sami biskupové jsou různého mínění o nich a tím hrozí rozkol? V takových případech rozhodoval vždy římský biskup. On má úkol zajistit jednotu v kolegiu biskupů. O něm pak platí slovo Pána Petrovi: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (L 22, 32)
Proto je pro nás papež neomylný v otázkách víry a mravů (ale pouze v těchto), když zvěstuje s odvoláním na svůj nejvyšší učitelský úřad učení konečným způsobem pro celou církev (když hovoří „ex cathedra“).
Takový případ je velmi řídký. Ve skutečnosti neučiní biskup Říma tímto způsobem zavazující výpověď bez toho, aby se dříve neujistil o mínění svých spolubiskupů. Je sice hlavou biskupského kolegia, ale není žádné hlavy bez těla. Také papež může předkládat jako závazné k víře jen to, co je společnou vírou celé církve kvůli zjevení nebo tradici. A musí vynaložit vhodné prostředky (koncil, dotaz mezi teology a biskupy), aby zjistil názor celé církve. Tak bylo také dogma nanebevzetí Marie zvěstováno v roce 1950 po dotazování všech biskupů a církevních vysokých škol světa, ne tedy jako „individuální rozhodnutí“ papeže.

- Je myslitelné, že by byl jednou papež se svou učitelskou výpovědí sám v právu, a celá církev v neprávu?
- Věděli jste, že papež může být za jistých okolností sesazen? I. vatikánský koncil pro to uvádí různé důvody; mimo jiné také bludné učení.

Kristus sám nezanechal písemný dokument, nýbrž společenství, kterému dal schopnost a plnou moc předávat dále a vykládat jeho poselství. Odvážný čin! Tak jako vtělení bylo odvážným činem, který ovšem ve skutečnosti ztroskotal na člověku a přesto – nebo lépe – právě tak dosáhl svého cíle. Kristův odvážný čin s jeho církví troskotá vždy opět na člověkovi. Mluvit o neomylné církvi zároveň znamená nepřehlížet omylnost církve, učitelského úřadu, papeže. Církev spolu s učitelským úřadem vynášela v průběhu dějin stále chybné soudy a hájila omyly. Ale přesto přichází Pán i s tím ke svému cíli: ve všech sporech, kde jde o to podstatné z jeho poselství, uchovat toto poselství jako ryzí – i když lidsky nedokonalé. Přes všechno, co vždy znovu opravňuje ke kritice, slouží proto církev se svým učitelským úřadem člověku.
Ve spolehlivosti své církve ohledně rozhodujících obsahů jeho poselství nám Ježíš daruje oporu, která nás nechá říkat: „Vím, komu jsem uvěřil,“ (2 Tm 1, 12). Nakonec totiž jemu samému.

Fotografie na titulní straně: Svatodušní svátky, Antifonář sv. Petra, Salcburk, kolem r. 1160, Vídeň, Rakouská národní knihovna




***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)

 


Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...