Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty M Modlitba - soubor tematických textůDelší texty Exercicie pro papeže (Christoph kardinál Schönborn)

Exercicie pro papeže (Christoph kardinál Schönborn)

Uvedené texty z knihy Christopha kardinála Schönborna: Milovat církev - Postní duchovní cvičení pro Svatého otce Jana Pavla II., jsme uveřejnili se souhlasem nakladatelství Nové Město, které knihu vydalo v Praze r. 1998.



O autorovi

Christoph Schönborn se stal veřejnosti známým v roce 1987, kdy působil jako sekretář redakce připravující Katechismus katolické církve.

Narodil se v Čechách - pochází ze Skalska u Lovosic - jeho rodina uprchla v září roku 1945 do Rakouska. Schönborn vyrůstal ve Vorarlbergu a jako osmnáctiletý přijal za svou řeholi sv. Dominika ve westfálském Warburgu. Po ukončení studia teologie ve Walberbergu u Bonnu, ve Vídni a Paříži jej kardinál König v roce 1970 vysvětil na kněze. Absolvoval pak doktorské studium v Paříži, poté pokračoval ročním studijním pobytem v Řezně, kde měl úzký kontakt s kardinálem Ratzingerem. Od roku 1975 učil v dominikánské škole ve švýcarském Freiburgu.

Byl členem mezinárodní teologické komise v Římě. V roce 1991 byl jmenován vídeňským světícím biskupem, od roku 1995 převzal úřad vídeňského arcibiskupa. V únoru roku 1998 byl jmenován kardinálem.


***



Modlitba - tlumočník naděje

Ze života blahoslavené Edity Steinové je známá epizoda z doby před jejím obrácením. Edita vchází do frankfurtského dómu a vidí tam klečet a modlit se prostou ženu z trhu. Podle Edity Steinové byl tento obraz rozhodujícím dojmem na její cestě k víře: prostý člověk klečí v dómu a modlí se.

Tento důvěrný styk s neviditelným Bohem je něco nevyslovitelného, zcela prostého, jakoby samozřejmého, a přece tak tajemného. Žádné do sebe obrácené meditování, nýbrž tiché vzepětí k tajemnému Jinému. Co Edita Steinová vnímá z této prosté ženy, to se pro ni brzy stane jistotou: Bůh existuje a obracíme se k němu v modlitbě.

Jakým dojmem musel na své učedníky působit Ježíš, když celé hodiny, ba celé noci setrvával v tiché modlitbě! Co se odehrávalo v tomto tajemném čase, to dlouhé, tiché prodlévání s tím, jehož Ježíš nazývá "Abba"? - "Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan" (Lk 11, 1). Nauč nás modlit se: touha vstoupit do prostoru tohoto důvěrného ticha, toho bdělého zaměření pozornosti k neviditelně Přítomnému; úcta k tajemství Ježíšovy modlitby je tak veliká, že se učedník neodvažuje přerušit svého Pána a "skočit" mu do modlitby otázkou. Čeká, až Ježíš sám modlitbu ukončí. Pak se teprve odváží poprosit: "Nauč nás modlit se!"

Nezapůsobí na nás, když vstoupíme do kostela a najdeme tam někoho, kdo se tiše modlí? Probudí v nás tento pohled touhu modlit se? Neslyšíme v těchto chvílích bublání pramene, které nás volá k "živé vodě"? Ignác Antiochijský píše: "Zurčí ve mně živá voda a vnitřně mi říká: Vzhůru, k Otci" (ad Rom. 7, 2).

Touha po modlitbě je vanutí Ducha svatého v nás, Ducha, který nás táhne k Otci. Ano, tato touha je už modlitbou, je už modlitbou Ducha Kristova, který se v nás "modlí vzdechy nevypověditelnými" (Řím 8, 26).

S obavami se však musíme ptát, zda dnes půda pro modlitbu už nevysychá. Není v nás ono skryté "zurčení" svatodušního pramene přehlušeno hlukem naší doby? Může se dařit modlitbě, jestliže, (jak píše Neil Postman ve své burcující knize "Ubavíme se až k smrti“, průměrný Američan stráví 15 let svého života před televizní obrazovkou?

Není to malý pokyn Prozřetelnosti, že kánon Kodexu kanon. práva 666, který nese číslo apokalyptického zvířete, varuje řeholníky - jen řeholníky(?) - před zneužíváním sdělovacích prostředků a poukazuje na možné škody pro vlastní duchovní povolání? Nepochybně je v dnešní společnosti mnoho věcí, které jsou na újmu modlitbě.

A přece smíme doufat, že žádná sekularizace zcela nepřehluší volání Boha v lidských srdcích. Když ve Svatoštěpánském dómu ve Vídni vidím, jak od rána do večera hoří před oltářem Panny Marie nesčetné svíce, pak vím, že modlitba nezemře, protože ony hořící svíce jsou viditelným znamením…
To je tématem našeho druhého rozjímání o božských ctnostech.

Na naší modlitbě lze změřit, jak to vypadá s naší nadějí. Oč se modlíme? V co doufáme? Modlitba a naděje jsou proto tak blízko příbuzné, protože víme, že to, co si vyprošujeme a v co doufáme, není v naší moci, ale že nám může být pouze darováno.

V co však smíme doufat, a tudíž - zač se máme modlit? Ve své dlouhé quaestio o modlitbě, nejdelší z celé Summy, svatý Tomáš praví: "Modlitba tlumočí do jisté míry naši touhu Bohu. Modlitbou si oprávněně vyprošujeme jen to, v co smíme doufat. V modlitbě Páně se nemodlíme jen o to, po čem oprávněně toužíme, nýbrž je zde udán i řád, hodnotové pořadí našich přání. Proto nás tato modlitba neučí jen prosit, ale charakterizuje veškeré naše přání a cítění (sit informativa totius nostri affectus`; II-IL, q. 83, ad 9). Je to něco úžasného, Otčenáš vtiskuje našemu afektivnímu životu správné měřítko a naše přání a tužby - a tím i naše modlitby řadí podle správných priorit.

Na první pohled je to jasné, nejprve máme toužit, aby naší největší touhou bylo: "Přijď království tvé", "Buď vůle tvá?" Starost o denní chléb - kolik lidí se u nás bojí, že přijde o zaměstnání nebo už o ně přišli? o dobré vycházení navzájem ("odpust nám naše viny...“, především však tu je prosba o uchránění před zlem a pokušením, útiskem a bezvýchodností ("neuved nás v pokušení", "zbav nás od zlého"): všechny tyto prosby, které vyrůstají z bídy našeho života, se derou na povrch, tísní naše srdce a jsou to tedy většinou naše první, přednostní prosby.

Ale právě v tom, že se těmito prosbami obracíme k Bohu, se ukazuje, že pomoc ve všech těchto našich potřebách skutečně očekáváme od něho, ve své naději v něho. Modlitba je "zaktualizovaná naděje" ("Hoffnung im Vollzug", říká kardinál Ratzinger (4), "protože modlitba je řečí naděje". (5) "Zoufalý člověk se už nemodlí, protože už nedoufá, člověk, který si je jist sám sebou a svou mocí, se také nemodlí, protože se spoléhá jen sám na sebe. Kdo se modlí, doufá v dobrotu a sílu, která přesahuje jeho vlastní možnosti." (6)

Modlíme-li se skutečně o to, co je obsaženo v posledních čtyřech prosbách Otčenáše, pak už doufáme, že naše naděje přesahuje to "vyprošované", že míří k tomu, kterého prosíme: "Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, bud' vůle tvá..." To se tak stává výrazem stále větší důvěry, která se vposledku odvažuje nazvat Boha "Otče náš".

"Informativa totius nostri affectus"je Otčenáš, praví svatý Tomáš. Znovu a znovu slyšíme o tom, že se lidé modlitbou Otčenáše opravdu uzdravili až do kořenů svého života. Myslím tu na přítele Alexandra Solženicyna, Dimitrije Panina, (7) nebo na Tatjánu Goričevu, která recitováním Otčenáše obdržela milost obrácení. Je-li náš affectus hluboce určovaný Otčenášem, pak jsou naše přání a tužby zdravé, jsou v souladu s Božím působením, pak je naše modlitba stále účinnější, protože skutečně odpovídá Božímu plánu a spolupracuje s božskou Prozřetelností. Pak je naše modlitba ve stejné linii "s toužením Ducha", který "se přimlouvá za svaté podle vůle Boží" (Řím 8, 27).

Ve svém "Compendium theologiae" svatý Tomáš říká: "Otčenáš je modlitba, která nejvíce napřimuje naši naději v Boha" (Comp. II, 3).

Co ale je naděje? "Naděje je božská ctnost, jíž toužíme po království Božím a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého" (Katech. 1817).

Zcela jednoduše to vyjadřuje Josef Pieper: "Naděje je důvěřivé očekávání věčné blaženosti v kontemplativní účasti na životě Trojjediného". (8) A ještě jednodušeji to říká Kajetán ve svém komentáři k Tomášovi: Spes sperat Deum a Deo (komentář k II-IL, 17, 5). Naděje očekává věčné, nezničitelné štěstí od samého Boha. Nedoufá v něco, nýbrž v něho samého, Dárce všech darů. Ještě nezří, ještě nevlastní, a přece už "zasahuje do Boha`; "zakotvila svým způsobem v Bohu", v něm je "upevněna".

Jako je víra jistá, protože věří Bohu, tak naděje neklame (Řím 5, 5), protože od Boha s plnou důvěrou očekává, co on slibuje. Tuto vítěznou jistotu má naděje jedině z Boha: "In te, Domine, speravi, non confundar in aeternum".

Jestliže je modlitba "naděje in actu", pak jsou potíže a ohrožení modlitby také krizemi naděje. Desperatio a praesumptio, zoufalství (příliš málo naděje) a troufalost (jako falešná naděje) - to jsou podle křesťanských mistrů dva opačné chybné postoje naděje.

Rád bych zde promluvil o zoufalství, časté a chybné podobě naděje, které hrozí zvlášť nám duchovním, ohrožuje náš duchovní život a okrádá naši naději o vzlet: je to akedia, "duchovní omrzelost“.

Co rozumíme pojmem akedia? Jde o blízkou příbuznou hněvu a smutku. "Omrzelost je nejprve zcela všeobecně vzato - atonia, jakási ztráta napětí, ochablost duševních sil, která činí člověka neschopným bránit se ,myšlenkám`, které na něho prudce dorážejí. Z tohoto stavu celkového ochabnutí vyplývají všechny aspekty omrzelosti, pocit prázdnoty a nudy, neschopnost upnout se duchem k něčemu určitému, nechuť a odpor vůči všemu a všem, tupé dumání, úzkost a matnost srdce". (9)

Akedia, kterou staří mnichové nazývali také "poledním démonem", (protože jakási "tupá zadumanost" zasahovala mnichy obzvláště v horkých poledních hodinách), je podivná směs frustrace a agrese: nechuť vůči všemu, co je nám na dosah, rozptýlené snění o tom, co tu není. Je to jakási slepá ulička v životě duše. (10)

Jsme zděšeni, když čteme, jak staří, zkušení mniši popisují pokušení omrzelosti; dělají to vážně a přitom s jistou sebeironií. Akedia se projevuje jako jakási netečnost ducha a zároveň i jako hektická přezaměstnanost, únik z klášterní cely - tak se projevuje u mnichů, ale není zatěžko poznat, jak se taková akedia může projevit i v našich životních situacích: jako úzkost ze samoty, jako strach před sebou samým, před tichem. Verbositas et curiositas, užvaněnost a zvědavost jsou "dcerami" této neřesti; vnitřní neklid, ustavičná honba za něčím novým jako náhražka za radost z Boha a jeho lásky, nestálost v životě a předsevzetích; k tomu jako další výhonky akedie přistupuje duchovní otupělost (torpor) vůči věcem víry a přítomnosti Páně, malodušnost (pusillanimitas), nakvašenost (rancor), na niž v dnešní církvi narážíme tak často, až k vysloveně chtěné zlobě (malitia).

Nejsou tyto věci i stálým pokušením pro nás, nepokouší nás démon neřesti, zvané akedia? V dnešní terminologii mluvíme o frustraci a agresi. "Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti" (Př 17, 22): nejsme snad ohroženi podobným vysycháním ducha? Nevychází značný díl našeho bědování nad církví a našeho hněvu nad ní právě z takové akedie? A ohrožuje náš život tím, že nechává tupě kroužit naši duši kolem sebe samé. Vyhlodá náš život modlitby, a tím připraví náš duchovní život o vzduch.

Proti akedii, této konkrétní formě beznaděje, znají staří mistři především jeden lék: vytrvalost, trpělivost, "hypomoné" v doslovném slova smyslu - vytrvání pod jařmem. Vytrvat - to je už výrazem naděje: ne si chtít "dopřát" více vzduchu všemi možnými úniky a výpady, které nás neosvobodí z pout sebestřednosti, ale ještě hlouběji nás do ní zamotají; zde je zapotřebí něčeho jiného, totiž "toužebného očekávání Boha", "prahnutí po Bohu", které v modlitbě věrně a trpělivě vyhlíží Boha. Takové vytrvání ve tmě akedie je jako putování v husté mlze: všechno vidíme nejasně, bezvýchodně, jakoby všechny cesty zmizely. Pak však mlhy náhle opadnou, slunce je zaplaší a zasvítí zářivý den. Tak tomu je s pokušením akedie. Náhle zmizí, a to, co zůstane, je hluboký mír a nevýslovná radost. Naděje zvítězila.

Ze života svatého Antonína známe působivou epizodu, která líčí toto trpělivé vytrvání až k "roztržení mlh". Po dlouhém pokušení se Antonín vyčítavě ptá: "Kde jsi byl, Pane, po celou tu dobu, proč ses okamžitě neukázal, abys ztišil mé bolesti?" A tu slyší odpověd: "Ale já jsem byl přece zde, Antoníne! Ale čekal jsem, abych viděl tvůj zápas" (Vita Antonii, č. 10).

P. Marie-Eugéne říká: "Naděje je ctnost na cestě vpřed v duchovním životě; motor, který nás pohání, pár křídel, který nás nese vzhůru". (11) Zatímco akedia má vždy něco společného se zklamanou sebeláskou a je tedy neřestí "bohatých", kteří si musejí vychutnat veškerý "smutek tohoto světa", naděje má cosi společného s "chudobou ducha“. Velkou učitelkou naděje na prahu tohoto století bohatého na zoufalství je sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Její "cesta dětství", její "malá cesta", nám konkrétně a živě předvádí, jak se dá žít ctnost naděje.

Na otázku: "Jakou cestu byste ráda doporučila duším?", odpovídá Terezie bez zaváhání: "Cestu duchovního dětství, cestu důvěry a bezvýhradného odevzdání, du total abandon" (Poslední rozhovory, 17. července 1897). Jedno z nejdůležitějších shrnutí "malé cesty" zní: "Nikdy nemůžeme mít dosti velikou důvěru k milému Bohu, který je tak mocný a milosrdný. Dostaneme od něho tolik, kolik od něho očekáváme".

Naděje tudíž znamená smýšlet o Bohu velkoryse, očekávat od něho velké věci. Terezie pro to vidí jeden předpoklad: lásku k vlastní chudobě: "Ježíš dělá všechno, já nečiním nic" (Dopis Celině, 6. července 1893). "I kdybych vykonala všechny činy svatého Pavla, vždycky bych se ještě cítila jako ,služebník neužitečný`" (Lk 17, 10), ale právě v tom je má radost, neboť nemám-li nic, dostanu od milého Boha všechno" (Poslední rozhovory, 23. června 1897). To však pro Terezii neznamená nějakou pasivitu. Chudoba pro ni znamená přijímat i všechny schopnosti a činy jako dar. Tato chudoba ji vede k tomu, že hledá stálé spojení s Bohem: "Moje naděje nebyla vskutku nikdy zklamána, milý Bůh naplňoval mou malou ruku, kdykoliv to bylo třeba, aby živil duše mých sester" (Vlastní životopis, MsC, 22). Zřídkakdy bylo první blahoslavenství prožíváno tak jasně a rozhodně: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské" (Mt 5, 3), tj. sám Bůh.

Ke konci ještě shrňme malou cestu: "Bohu se líbí, že miluji svou malost a svou chudobu, svou slepou naději v jeho milosrdenství (1' espérance aveugle en sa miséricorde...) To je můj jediný poklad. Proč by to neměl být i poklad náš?" (Dopis sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce, 17. září 1896).

------
4 Auf Christus schauen. Einiibung in Glaube, Hoffnung, Liebe, Freiburg 1989, 69.
5 Tamtéž 68.
6 Tamtéž 69.
7 D. Panin, Mémoires de Sologdin, Paris 1973.Uber die Hoffnung, 31.
9 G. Bunge, Akedia. Die geistliche Lehre des Evagrios Pontikos vom LJberdrul3, Kóln 1989, 38.
10 G_ Bunge, Akedia. Die geistliche Lehre des Evagrios Pontifikos vom UberdruB, K5ln 1989, 45.
11 Je veux voir Dieu, V, 4A, p. 825.





A na té skále...

Církev je neoddělitelně duchovní společností i viditelnou strukturou, zřízenou na této zemi. Tato viditelná struktura a současně duchovní společenství má konkrétní dějiny, které opět mají svou prehistorii. "Ježíš založil svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo odpradávna přislíbeno v Písmě" (II. vat. koncil, LG 5, Katech. 763).

"Zárodkem a počátkem království je malé stádce (Lk 13, 32) těch, které Ježíš přišel shromáždit kolem sebe a jimž se on sám stal pastýřem. Oni vytvářejí opravdovou Ježíšovu rodinu" (Katech. 764). Této společnosti dává sám Ježíš životní pravidlo, jistý řád, úkol.

On sám je nepochybně jejím středem - jeho slovo, jeho pokyny, především jeho osoba. To, co si nikdy žádný rabbi pro sebe nenárokoval, to je u Ježíše výchozím bodem jeho společnosti: "Ty mne následuj!" (Mk 1, 17; 2, 14). V kruhu rabínských žáků je středem Tóra, zde je středem Ježíš. Kdo chtěl studovat Tóru, sám si vybral svého učitele a mistra, zde však: "Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo" (Jan 15, 16).

Sám Ježíš učí svou "rodinu", svůj okruh učedníků, novému způsobu jak žít a jednat (srov. Mt 5, 6). Dává jim novou, vlastní modlitbu - Otčenáš (Lk 11, 2-4).

O svém úkolu shromáždit ovce domu izraelského (srov. Mt 15, 24), o svém poslání "hledat ztracenou ovci" (Lk 15, 4-7), mluví Ježíš v obrazech a podobenstvích, která jakoby všechna obsahovala jakousi "implicitní ekleziologii": např. obraz svatby, o Boží setbě, o rybářské síti (Mk 2, 19; Mt 13; 24. 47). Co ohlašuje Ježíš v obrazech a podobenstvích, začíná už docela konkrétně ve společnosti, kterou kolem sebe shromažďuje. Katechismus praví: "Pán Ježíš dal svému společenství strukturu, která bude trvat až do úplného dovršení království. Je to především volba dvanácti s Petrem, jejich hlavou. Tím, že zastupují dvanáct izraelských kmenů, jsou základními kmeny nového Jeruzaléma" (Katech. 765).

Buduje církev na úřadě? Není mnohem spíše životním společenstvím s Kristem? Jaká role připadá "struktuře"? Katechismus k tomu říká: "Společenství lidí s Bohem skrze lásku, která nikdy nepřestává" (1 Kor 13, 8), je v církvi cílem, k němuž směřuje všechno, co je v ní svátostným prostředkem vázaným na tento pomíjivý svět (srov. LG 48). Struktura církve je zcela zaměřena na svatost Kristových údů a svatost má cenu potud, pokud je zaměřena na veliké tajemství, v němž Snoubenka odpovídá darem lásky, na nevýslovný dar... Snoubence (Mulieris dignitatem 27). Maria nás předchází jako "nevěsta bez poskvrny a vrásky" (Ef 5, 27) na cestě svatosti, která je tajemstvím církve. Z toho důvodu předchází "mariánská" dimenze církve dimenzi "petrínskou" (Mulieris dignitatem 27, Katech. 773).

Toto rozlišení je užitečné. Hierarchie náleží, jako celý svátostný a instituční řád církve, k řádu prostředků. Cílem všech prostředků je a má být jedině "svatost`; která tvoří tajemství církve. Proto je Maria jádrem toho, čím je církev ve své podstatě. Odtud i ten tak důležitý, byť často špatně pochopený podstatný rozdíl mezi kněžstvím obecným a hierarchickým (LG 10). To první je v řádu cíle, nový život v Kristu, znovuzrození z vody a Ducha svatého. Hierarchické kněžství náleží k prostředkům, které dal své církvi Pán se zaměřením k tomuto cíli.

Být "sacramentum Jesu Christi", tedy prostředkem a nástrojem, "služebníkem Ježíše Krista", to je úkolem úřadu v církvi. Jako však byla církev jako celek považována (v LG 8) za Kristův "živý orgán spásy", tak platí i o těch, které Kristus povolal do své služby, že mají být živoucími nástroji.

Ježíš volá k následování konkrétní lidi a jako suverén si je svobodně volí ("a zavolal k sobě ty, které si vyvolil", Mk 3, 13), "ustanovil jich dvanáct" (Mk 3, 14), učinil tak svou plnou mocí Tvůrce, neboť je nejen Tvůrcem Izraele, nýbrž i Stvořitelem světa.

Nejsou voláni k nějaké neutrální službě, nýbrž k tomu, aby byli stále hlouběji vtahováni do plného osudového společenství s Kristem. Marek říká, že je zavolal Ježíš a učinil z nich skupinu dvanácti "aby byli s ním" (Mk 3, 14). Zde vrůstají do obou rozměrů své budoucí apoštolské služby: být církví jako společenství s ním a současně být jeho pověřenci, zplnomocněnými vyslanci. "Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy" (Mk 3, 14). Jejich apoštolská služba má být zcela nesena oním "být s ním". Takový bude i jeho příslib na konci, v Galileji, na počátku jejich světové misie. "A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28, 20).

Cesta učedníků, (kteří budou jednou apoštoly) s Ježíšem, ono jejich "být s ním", je tudíž neoddělitelně obojí: viditelný úřad s plnou mocí a úkolem, a zároveň od toho odlišné, a přece neoddělitelné, duchovní společenství ve víře, naději a lásce s Kristem. Tak se v úřadě zrcadlí tajemství církve.

Vzbuzuje to opětovně údiv a úžas, jak poctivě a pravdivě referují evangelia o tom, že učedníci nebyli žádnými "vzornými žáčky" ve škole Mistrově. Není to jeden z nejsilnějších argumentů pro historicitu evangelií, že se v nich tak často, bez příkras mluví o selhání, o nechápavosti apoštolů? A jaké je to zrcadlo pro nás, kteří jdeme v jejich šlépějích. Od vnějšího "být s Ježíšem" na začátku, až k Pavlovu "být v Kristu" je dlouhá cesta.

Ježíšova "škola pro učedníky", jeho "scuola di comunitř", to je nevyčerpatelná studnice meditační látky. Rád bych k tomu uvedl pár poznámek. Evangelista Marek se zvlášť zmiňuje o "tvrdošíjnosti" učedníků. Týká se to hlavně nedostatku víry, nedostatku toho, co bychom nazvali "amor pastoralis" a spor o hodnost a důstojnost. Pokušení pastýřů jsou dodnes stejná.

1. Obraz z Mk 6, 30-44 jmenujme na prvním místě. Ježíš zve učedníky, aby s ním odjeli na jakési osamělé místo a aby si tam odpočinuli. Zástupy je objevily a spěchají jim po souši vstříc. "Když Ježíš vystoupil, uviděl veliký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem" (Mk 6, 34). Ježíšova pastýřská láska přitahuje zástupy, jeho srdce pastýře nehledí na vlastní klid, nýbrž na ovce bez pastýře. Kontrast k tomu tvoří jeho učedníci: "Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: toto místo je pusté a je už pozdě. Propust' je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu" (Mk 6, 35-36). Pošli ty lidi pryč! Co vypadá jako péče o lidi, je vlastně péče o vlastní klid, strach před komplikacemi, a i kdyby šlo o skutečnou starost o lidi, přece to není starost, která vyšla z Ježíšovy školy. "Dejte vy jim jíst!" (Mk 6, 37). Obě tato slova nás musejí bolet: "Pošli ty lidi pryč - a dejte vy jim jíst!" Jsou součástí našeho zpytování svědomí. Právě ze spontánnosti této reakce apoštolů vysvítá, jak málo dosud smýšlení Krista přetvořilo jejich mysl a vůli.

2. Ve druhém obraze jako by se role převrátily. Ježíš působí tvrdě a nemilosrdně, učedníci však soucitně. Ježíš je na pohanském území Týru a Sidónu. Přichází k němu pohanka a prosí: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je posedlá!" Ale on jí neodpověděl ani slovo (Mt 15, 21-23). Ježíš se jeví tvrdě a odmítavě. Jinak jeho učedníci: "Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: Zbav se jí, vždyť za námi křičí!" (15, 23). Prosí jej o pomoc pro tu ubohou ženu. Ovšemže se ve vedlejší větě projevuje jejich pravý úmysl: "vždyť',za námi křičí`: Je jim trapná tahle scéna s křičící neodbytnou ženou a k tomu navíc v cizí, pohanské zemi.

Ježíš se chová zdánlivě ještě tvrději, bez ohledu na ženu řekne: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského" (Mt 15, 24). Trapné - netrapné, tato žena není "v okruhu jeho kompetence". A tvrdost Ježíšova se jakoby ještě vystupňuje: "Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: Pane pomoz mi! On jí odpověděl: Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům". A tu dochází k obratu, když říká: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů" (Mt 15, 25-27). "Tu jí Ježíš řekl: Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš! Od té chvíle byla její dcera zdráva" (Mt 15, 28). Ježíšovo chování bylo tvrdé jen zdánlivě. Od prvního okamžiku Ježíš cítil v té ženě veliké srdce a ochotu uvěřit. Svým odmítavým chováním provokoval její víru. Jak veliké to je, když sám Bůh, když Boží Syn před vírou nějakého člověka žasne a zvolá: Ženo, tvá víra je veliká!

"Zatímco se Ježíš jeví navenek tak odmítavě, přece je tak bdělý! Sitit sitiri - žízní po tom, aby po něm bylo žízněno (Katech. 2561). Žízní po její víře, právě tak, jako při svém setkání se Samařankou. Místo toho jsou jeho učedníci otupělí ve své péči o sebe samé. Jaké to zpovědní zrcadlo pro nás, abychom přezkoumali svou slitovnost. Není to spíše "chtít mít pokoj", vyhnout se komplikacím, jen žádný křik, jen žádné trapné scény! Hoří v nás palčivá žízeň po spáse lidí, po jejich víře, po jejich velkodušnosti ve zkouškách? Jak vypadá v zrcadle této scény naše amor pastoralis?

3. Opět jeden obraz, opět jedno malé zpovědní zrcadlo! "Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: ,Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží`... Objímal je, vkládal na ně ruce a žehnal jim" (Mk 10, 13-16).

Evangelista neříká, proč si učedníci na lidi tak "vyjížděli", proč je peskovali. Chtěli Ježíše chránit a zbavovat ho obtížných lidí? Anebo to považovali za jeho nedůstojné nosit k Mistrovi děti. Vždyť, co mají děti z jeho nauky, z jeho slov? Důležité je, že evangelista prostě a poctivě referuje o Ježíšově hněvu proti učedníkům. Opět scéna, která je pro nás zpovědním zrcadlem: "Nebraňte jim! Nechte je přicházet k mně!

Tři obrazy, které ukazují, co bychom měli velice dobře znát: Jak často to býváme my, apoštolové a jejich nástupci, kteří brání lidem v tom, aby se dostali k Ježíši! Ještě se krátce podíváme ke dvěma dalším situacím, které nás vedou hlouběji do dramatu hříchu pastýřů, do dramatu nám tak bolestně známého ze Starého zákona. Je to proměnění Páně.

5. Ježíš už podruhé řekl učedníkům, že bude muset trpět a být zabit, ale že třetího dne vstane z mrtvých. "Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: ,O čem jste cestou uvažovali?` - Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší" (Mk 9, 33-34).

On oznamuje své utrpení, oni mluví o precedencích a povýšeních. Je těžko pochopitelné, odkud pochází tato tupost srdcí. Nikdo se ho neptá, nikdo ho netěší tváří v tvář jeho nastávajícímu utrpení, což by bylo prostou reakcí srdce. Ne, říká se: "Ale oni nerozuměli smyslu jeho slov, ostýchali se ho však zeptat" (Mk 9, 32). A ještě jednou: blahoslavení evangelisté, kteří nám uchovali toto věrné zrcadlo! Ale jak otřesné je mlčení učedníků před Ježíšem, které ho ponechává v izolaci, jak otřesné je povídání na cestě, při němž se všechno točí jen kolem sebe! Jak se jen mohou s jeho utrpením tak míjet? A jak velká je jeho láska k těm, které si on sám vyvolil, aby byli s ním, a kteří jsou srdcem i myslí často tak daleko od něho.

6. Kam až jde tato láska, to vytušíme ze scény, která se svým způsobem odehrává ve velesvatyni, ve večeřadle, v noci, kdy se za nás vydal. "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět" (Lk 22, 15).

V onen jedinečný večer, kdy zanechává svůj odkaz, abychom činili totéž na jeho památku, dokud nepřijde, umyl jim nohy a podal jim své Tělo a svou Krev, největší dar své lásky. Tehdy "vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší" (Lk 22, 24). "Řekl jim: "Králové panují nad národy a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, bud' jako poslední, a kdo je v čele, bud' jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, nebo ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží"` (Lk 22, 25-27).

Pán je sluhou svých nerozumných, malověrných (Mk 4, 40), tvrdošíjných (Mk 6, 25, 8, 17) učedníků. Neodsuzuje je, neposílá je od sebe pryč. Ponechává je u sebe. A v tuto chvíli, po této ostudné scéně jim říká jedno z těch nejmocnějších slov, na něž se můžeme dívat jako na slavnostní založení jejich úřadu: "A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně: abyste v mém království jedli a pili u mého stolu, usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele" (Lk 22, 28-30). Ach, jak malá byla jejich vytrvalost, Pán však také ví, že měli a mají přinejmenším dobrou vůli, při všem selhání!

Zde, ve chvíli, kdy všichni apoštolové vůči němu selhali, on právě potvrzuje jejich úřad. Zde také obdrží Šimon Petr slib, že jeho víra nezakolísá díky modlitbě Páně (Lk 22, 31).

"Super hanc petram aedificabo Ecclesiam meam" (Mt 16, 18): Skálou je především víra, že Ježíš je Kristus, Syn Boha živého (Katech. 424). Skálou je sám Kristus. Jen v jeho síle a jeho slově je skálou i Petr.

Úřad je Kristem založený prostředek k tomu, aby bylo dosaženo cíle církve. "Nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil" (Katech. 1584). Právě tato nepochopitelná pokora Páně, že nás bere do služby při budování své církve, by nás měla pohnout k slzám lítosti, měla by mělo otřást naším netečným srdcem (srov. Lk 22, 61-62). "Pane, ty víš všechno, ty víš také, že tě mám rád" (Jan 21, 17).





Andělé

Země zchudla a my s ní, když se z ní převážně i mezi křesťany vytratil cit pro existenci neviditelných tvorů. Co to znamená pro naše chápání eucharistické slavnosti? Že v ní pokaždé spolu s anděly jednohlasně zpíváme „Sanctus“? A co to znamená pro naše chápání pokání, když na začátku mše „prosíme blahoslavenou Pannu Marii, všechny anděly a svaté a vás, bratři a sestry, abyste se za nás přimlouvali u Boha, Otce všemohoucího?“ (23)
(...)
Celou svou podstatou to jsou „duchové služební“ (srov. Žid 1,14). V tom spočívá celá jejich důstojnost a svatost. Tím jsou pravzorem dokonalého tvorstva, obrazem poslání církve. Společenství s anděly, společenství modlitby a lásky udržuje naše vědomí v bdělosti, že tvorstvo není omezeno jen touto zemí. Bez víry v anděly hrozí nebezpečí, že neviditelná dimenze tvorstva vybledne, a tím i komplementarita nebe a země, duchovního a tělesného, přirozenosti a milosti, která teprve vytváří celé rozpětí tvorstva. (25)


Můžeme to říci i takto: Je Boží radostí, když jeho tvorové rozvíjejí svou vlastní činnost. Boží prozřetelnost prokazuje svou dokonalost tam, kde vytváří lidi prozíravé. V tvůrčím tvoru se zračí Stvořitel nejjasněji. Nikdo nevyvyšuje Tvůrce, kdo snižuje jeho tvory. Proti takovému falešnému vyvyšování Boha Tomáš říká:
„Kdo umenšuje dokonalost tvorů, umenšuje dokonalost Boží moci. Kdo upírá tvorům jejich vlastní působení, proviňuje se proti Boží dobrotě“ (Summa contra gentiles 3, 69).

Kdo naproti tomu pociťuje radost nad činností tvorů, chválí tím Tvůrce a jeho prozřetelnost. Prostá radost z dobrého jídla, úžas nad pěknou prací řemeslníka, hluboké uspokojení nad zdařilým vlastním dílem, pohnutí nad nezištným gestem oddanosti: v tom všem září - vědomě nebe nevědomě - slavná krása Tvůrce v jeho tvorech.(39)





Víra a seberealizace

Věřit v Tvůrce znamená též věřit v to veliké, co on přisuzuje svým tvorům. Nejhlubší krize církve se mi dnes jeví v tom, že se už neodvažujeme věřit tomu, jaké dobro prokazuje Bůh těm, kdo ho milují (srov. Řím 8, 28). Taková duchovně náboženská malověrnost bývá v tradici mistrů života nazývána „acedia“; duchovní omrzelost, „otokem duše“ (jak to nazývá Euagrius), který noří svět i vlastní život do jakési mrzuté šedi a bere věcem chuť i lesk. Smutek, který dnes obchází církev, pochází především z toho, že nejdeme velkodušně za Božími požadavky a že se nenecháváme se vším, co jsme a co máme, použít za spolupracovníky Boha (1 Kor 3, 9). Není větší seberealizace člověka nad takovéto odevzdání se jeho službě. (40)


Sv. Kateřina říká: „Bez lásky nemůžeme žít, protože jsme uhnětení z lásky“ (Dialog, č. 51 a č. 3).





OBSAH CELÉ KNIHY

Úvod kardinála Ratzingera . . . . . . . . . . . . . 5
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

1. PŘEDOBRAZ CÍRKVE EXISTUJE UŽ OD POČÁTKU SVĚTA
Církev je cílem všech věcí . . . . . . . . . . . . . 13
Nebe a země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Viditelný svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
Bůh uskutečňuje svůj plán
Boží prozřetelnost . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

2. CÍRKEV BYLA PŘIPRAVOVÁNA VE STARÉM ZAKONĚ
Odkud pochází zlo? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
Protoevangelium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
Smlouva s Noemem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60
Stará smlouva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

3. CÍRKEV ZALOŽENÁ V DOBĚ POSLEDNÍ
Slovo se stalo tělem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
Tajemství Ježíšova života . . . . . . . . . . . . . 82
A na té skále... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
Církev z boku Kristova . . . . . . . . . . . . . . . 98

4. CÍRKEV ZJEVENÁ VYLITÍM
DUCHA SVATÉHO
Sklonil hlavu a odevzdal Ducha . . . . . 107
Pohled' na víru své církve . . . . . . . . . . 113
Modlitba - tlumočník naděje . . . . . . . . 120
Přátelská láska . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

5. CÍRKEV BUDE NA KONCI ČASŮ DOVRŠENA VE SLÁVĚ
Putující církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
Společenství svatých . . . . . . . . . . . . . 144 ,
Tertio millenio adveniente . . . . . . . . . 151
Vzhůru - vstříc Ženichovi . . . . . . . . . . 158 ,

"V SRDCI CÍRKVE BUDU LÁSKOU"
Závěrečná úvaha . . . . . . . . . . . . . . . . 164


Související texty k tématu:

Modlitba, modlitby
Kdo se modlí, nemarní čas (Benedikt XVI.)
Býváme nervózní, když se ztišíme k modlitbě… (Vojtěch Kodet) 
Jak jsem zpovědníka žádal o zproštění od modlitby (Elias Vella) 
Modlitba - soubor tematických textů
Texty na nástěnky
Základní modlitby
- Na webu vira.cz: modlitba, modlitba; rozjímání, meditace
- web o modlitbě, seznam modliteb www.modlitba.cz

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...