Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty H HříchDelší texty Hřích, dědičný hřích, ďábel

Hřích, dědičný hřích, ďábel

Hřích - odmítnutí Boží lásky

Musíme tomuto slovu porozumět v celé jeho hrozivé skutečnosti, jinak pro nás následující řádky budou nesrozumitelné. Ve skutečnosti vlastně existuje jediný skutečný hřích, a tím je odmítnutí Boží lásky. Ve Starém zákonu se proto hřích často označuje jako "nevěrnost", "porušení smlouvy s Bohem". Člověk tím vyjadřuje, že si stačí sám, že se obejde bez Boha. Sebeláska ničí lásku k Bohu. To však znamená převrácení řádu. Bůh a člověk jsou tady pro sebe navzájem, člověk se však od Boha odpoutá a sám sebe učiní měřítkem všeho. Zdroje jeho života tím vysychají.

Kdo však ještě dnes počítá s "hříchem"? Co to vlastně je? Neztratili jsme již smysl pro podstatu hříchu? Následky i konkrétní podoby hříchu známe dnes stejně dobře, jako Pavel před 2000 lety: Lidé v zajetí hříchu jsou "samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči a pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování." (Ř 1,29-31). My jsme se téměř odnaučili nahlížet tyto věci jako hřích a také je tak nazývat.
Stupně hříchu - Samozřejmě si nejsme při každém hříchu výslovně vědomi toho, že přestupujeme Boží vůli. Často si až dodatečně uvědomíme, že jsme se něčím provinili. Není tedy hřích jako hřích. Existují různé stupně hříchu podle toho, nakolik vědomě a promyšleně jsme své "ne" Boží vůli řekli.

Bůh člověka posuzuje podle jeho smýšlení, jeho úmyslu, podle toho, do jaké míry člověk jedná v souladu se svým svědomím. Samotný provedený čin není rozhodující. A tak se může stát, že někdo nebude shledán hříšným, ačkoliv se dopustil hříšného činu, jestliže si hříšnosti není vědom nebo ji nechce.

Nikdo není bez hříchu - Každý z nás zažívá selhání, nedbalosti. Neustále zaostáváme za tím, čím bychom mohli a podle Božího plánu i měli být. Jsme hříšníci.

"Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti." (1 J 1,8-9).

V naší společnosti se šíří skrytá posedlost nevinností, která - pokud vůbec - vždycky hledá vinu a selhání jen u těch druhých: u druhých lidí, v minulosti, v přírodě, ve sklonech a v prostředí. Úspěchy svého konání přesto rádi připisujeme jen a jen sobě. Při negativních následcích ale svoji odpovědnost popíráme a pro své chyby a svoji vinu hledáme stále nové a nové výmluvy a alibi. Tyto omlouvací mechanismy se nezastavují ani před našimi mezilidskými kontakty. Celý postoj k životu a jeho plánování už potom nejsou neseny pocitem vzájemné odpovědnosti, nýbrž vypočítavostí k vlastnímu prospěchu. Takový svět se však odlidšťuje. Proto tvrdíme, že oslabené vědomí hříšnosti komplikuje také lidské soužití.

Selhání vůči Bohu a selhání vůči bližnímu od sebe nelze oddělovat. Odklon od Boha pokračuje proviněním proti bližnímu. Provinění vůči bližnímu vrhá stín na vztah k Bohu. Toto odcizení se dále promítá do vztahu člověka se světem, který ho obklopuje. Každým hříchem se svět stává horším. Při pohledu na fotografie rozbombardovaných měst můžeme vytušit tuto souvislost.

Odcizení mezi Bohem a člověkem, odcizení mezi člověkem a jeho bližním, odcizení mezi člověkem a světem kolem něj - to jsou důsledky hříchu. Zároveň však vidíme, že odklonem od Boha nepostihneme jeho - to je zcela nemožné - , nýbrž sami sebe; ztrácíme smysl našeho určení. Příznakem toho je nejistota, zoufalství, utrpení, nemoc a smrt. Každý z nás zná příklady, kdy rozháranost a hřích člověka ničí i fyzicky (např. zlé pomluvy, alkohol za volantem). Bůh netrestá hřích - hřích se trestá sám.

Navíc s každým hříchem roste náchylnost k dalším hříchům - o tom se může přesvědčit každý. Chvilková slabost se příště už vůbec nezdá tak špatná. Následuje řetězová reakce dalšího zla. Na konci často zbývá zoufalství a otázka: Bůh snad neexistuje, nebo se nestará o úpící lidstvo. Člověk hřeší, ale odpovědnost vkládá na Boha.


Dědičný hřích

Z druhé strany ale můžeme po právu namítnout: všechno přeci nelze svádět jenom na nás lidi. Ve světě se přeci děje spousta bezpráví a utrpení, za které nelze volat k odpovědnosti jednotlivé lidi. Za všechno přeci nejsem osobně vinen.

Takhle to vidí i bible: hřích není jen činem jednotlivého člověka, ale od počátku danou situací lidského bytí. Každý člověk se rodí do světa poznamenaného hříchem. Ještě než může sám udělat něco zlého, je zasažen skutečností "dědičného Adamova hříchu". Tím ale narážíme na pojem, pro který řada lidí vůbec nemá pochopení. Mnozí se ptají: "Co já mám společného hříchem nějakého Adama ? Proč bych měl za něj nést důsledky?"

"Dědičný hřích"? - Potíže vznikají už se samotným označením.

Termín "dědičný hřích" není příliš šťastný pro vyjádření toho, co je jím skutečně míněno. Pod slovem hřích obvykle rozumíme osobní čin: a tím právě dědičný hřích zrovna není. Kromě toho církev učí, že pouze na základě dědičného hříchu nebude nikdo zavržen.

Ale také přívlastek "dědičný" svádí k mylným představám. V žádném případě tu nejde o dědičnost v biologickém smyslu, jako například u dědičné nemoci. Nejde ani o hřích, kterého se kdysi dopustil jistý Adam a který je dosud nám všem připočítáván. Spíše tomu můžeme rozumět ve smyslu zatěžujícího dědictví. Tak se může stát, že rodiče, kteří sami strádali nedostatkem lásky od svých rodičů, to jinak se svými dětmi už neumí, anebo naopak vlastní děti svojí "náklonností" dusí. Tím se mohou - ač s těmi nejlepšími úmysly - na svých dětech provinit. Vina prarodičů má dopad na další generace.

Starý církevní jazyk - latina - má lepší označení, totiž "prvotní hřích" či "prvotní vina".

Je to stav, který nás od narození o něco ochuzuje, co bychom podle Boží vůle měli mít, totiž živoucí spojení s Bohem.
Biblické líčení

Nedorozumění kolem dědičného hříchu pramení v neposlední řadě z rozdílů v porozumění biblickému vyprávění o pádu do hříchu. Nelze ji vykládat doslovně, jak se to dlouhou dobu dělalo.

Je to příběh o člověku ("Adam" znamená "člověk" a nerozumí se tím vlastní jméno konkrétního člověka), který od počátku zbloudil na nesprávnou cestu a odklonil se od plánů a vůle Boží. Od té doby vstupují všichni lidé do světa, který setrvává v odmítnutí Boha. Skrze hřích na počátku se člověk nachází v mocenské sféře hříchu. Selhání Adama - "člověka" není jen minulostí, nýbrž i aktuální přítomností. Neboť až do naší doby všichni lidé stále znovu říkají Bohu "ne", přidávají se tak k prvnímu člověku a jeho hříchu, tím se také osobně znovu ocitají ve stavu vzdálenosti od Boha a znovu se tak osobně stávají spoluviníky neblahé situace a rozvětvené hříšnosti tohoto světa.

Pouze skutečnost hříchu od počátku je součástí nauky víry, všechny jednotlivosti zprávy o pádu nelze brát doslovně.

Také otázku, zda všichni lidé pocházejí z jednoho lidského páru (monogenismus), nebo zda bylo počátečních rodičů více (polygenismus) ponechává biblický příběh stvoření otevřenou; s náboženskými výroky nemá nic společného (k tématu "Stvoření a pád do hříchu" vám pod tímto názvem na požádání můžeme poskytnout doplňujicí dopis.)

Máme dnes živý smysl pro osudovou spřízněnost všech lidí. Svět se zmenšil. Víme, že jediný diktátor kdesi v koutku Země může polovinu světa strhnout do hrozivé války. Ale už i jediný otec, který opustí svoji rodinu, může pro celé generace připravit neblahé cesty. Víme, že narozením se o každém člověku předem rozhodne v řadě věcí, které ho poznamenávají na celý život (např. příslušnost k určitému národu, ke konkrétní společenské vrstvě...). U Izraele byl pocit této osudové spřízněnosti právě i v otázce hřísnosti každého člověka velmi výrazný.

Obrazné vyprávění o pádu "člověka" (Adama) nejdete ve Starém zákoně (Gen 2,8 - 3,24).

Nejdůležitější výroky Nového zákona jsou v Pavlových listech: 1 Kor 15,21nn. a především Ř 5,12-21.

To, co je charakteristické pro všechny lidi, se v příběhu pádu člověka do hříchu v Genezi ztvárňuje na jediném člověku, Adamovi. Adam je počátek a příklad lidské zapletenosti ve vině. V tomto smyslu je třeba chápat i Pavlovy výklady.

Povšimněte si také souvislosti Ř 5,12-21 s kapitolami 1-8, v nichž se Pavel podrobně zabývá původem a podstatou hříchu.


"Váš protivník, ďábel..." (1 Petr 5,8)

Jestliže člověk tolik pociťuje hřích na vlastní kůži, nabízí se otázka: Co člověka vede k tomu, aby dobrovolně jednal tak nesmyslně? To je přeci nepochopitelné. Člověk může vždycky usilovat jen o něco, co mu připadá dobré, hodnotné. Takže i hřích se mu musí nabízet v hávu dobra, o něž stojí za to usilovat, jinak by se pro něj nikdy nerozhodl. "Zakázané ovoce" v ráji je toho dobrým příkladem. Bylo "lákavé pro oči". I zloděj si myslí, že získání cizího vlastnictví mu přinese obohacení a štěstí. Lhář chce uniknout trestu nebo si získat uznání druhých lidí.

Jen tak lze vysvětilit, že se člověk může rozhodnout pro hřích a že mu dá přednost před přátelstvím s Bohem. Sice vždycky udělá zkušenost, že se hřích nakonec přeci jen nevyplatí. Ale zmítá se mezi tím, co chce a co má dělat. Již svatý Pavel si stěžuje: "Jak ubohý jsem to člověk! Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci." (Ř 7,24.19). Co člověku brání činit dobro? Jak to přijde, že činí zlo, které vpodstatě vůbec nechce?

Nacistický generál a velitel jednotek SS Karl Wolff napsal v srpnu 1942 v jednom dopisu: "S mimořádným potěšením jsem přijal Vaše sdělení, že již čtrnáct dní odváží denně vlak 15 000 příslušníků "vyvoleného národa" do Treblinky..." (koncentrační tábor Třetí říše).

Je něčeho takového člověk vůbec ještě schopen? Co, nebo kdo ho k tomu pohání? Když pomyslíme na zločiny z koncentračních táborů, nevzniká v nás dojem, že takové zlo už ani není jenom lidské? Neskrývá se za tím vším nějaká silnější duchovní síla, něco démonického, nadlidského?

Písmo svaté nazývá takovéto duchovní síly protivící se Boží vůli satanem. Označuje ho jako "lháře od prvopočátku", "ďábla" - t.j. "ten, který působí zmatek", převrací hodnoty, namlouvá nám, že X je Y a tím nám ukazuje hřích jako něco žádoucího. Ale tohle nesmí být bráno jako omluva člověka, protože jedině s jeho vlastním přitakáním se může prosadit moc zla a hřích.

Jak si máme představovat ďábla/satana? O tom se Písmo svaté téměř nezmiňuje. Chce nám jen znázornit skutečnost a důsledky satanské moci.

V žádném případě nenajdeme v Písmu podklad pro nepřeberné množství lidových, často značně naivních představ ďábla.
...

Přesto se však i v Písmu svatém objevuje souvislost mezi hříchem a utrpením, aniž by utrpení nutně bylo následkem osobního hříchu. Již dříve jsme řekli, že každým hříchem se svět stává horším, že se hřích trestá sám. Tragikou svého odmítnutí Boha není postižen jen samotný člověk, nýbrž i věci kolem něj, celý svět. Bůh je počátkem všech věcí, celého stvoření a tak naše odmítnutí Boha i celé stvoření zasahuje. Nejčastěji si stvoření představujeme tak, jako by svojí podstatou nemělo vůbec žádnou vazbu ani souvislost s námi lidmi, neřkuli s Bohem. Proto si jen těžko dokážeme představit, že by negace hříchem mohla být sabotáží na celém stvoření, že by řetězová reakce hříchu a neštěstí mohla pokračovat i v materiálním světě. Hřích člověka narušuje řád kosmu. Na první pohled to může být velmi vzdálená myšlenka - ale nepocítili jsme zrovna v dnešní době, že do našich rukou bylo vloženo celé stvoření, k požehnání či neštěstí?

Autor neznámý


Související texty k tématu:

Pomluvy, klevety
- Když pomlouváme, napodobujeme Kainovo vražedné gesto (papež František)
- Ani dobrý úmysl neospravedlňuje pomluvy (Katechismus)
- Pomluva je něco horšího než hřích, je to přímý výplod Satana (papež František)
- Pomluvy a dezinformace jsou hříchem a poškozují církev (papež František)
- Touha po pokoji nás má odvádět od pomluv (Fernández-Carvajal)

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...