Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty N NadějeDelší texty Naděje těch, kdo ztratili naději - učedníci z Emauz (Karl Rahner)

Naděje těch, kdo ztratili naději - učedníci z Emauz (Karl Rahner)

(Lk 24,13-35)
Ještě ten den se ubírali dva z nich do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní. Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!" Zeptal se jich: "A co se stalo?" Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."

A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?" Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.

K tajemstvím evangelia povahy opravdu lidské a přesto zcela božské a která jsou proto potěšitelná, patří zpráva o dvou učednících, kteří putovali do Emauz. Když ji čteme správně, s údivem zjistíme, že se jedná o náš vlastní příběh. Je třeba tuto zprávu jen vyprávět a současně tím referujeme o části i celku vlastního života. O části tohoto života, protože to samé se v něm stále děje, o jeho celku, protože celý náš život je jako příběh emauzských učedníků. Při čtení si uvědomujeme, že jsme ještě na cestě se svým vlastním emauzským příběhem. Čteme a prožíváme naději, že i on skončí tak jako dnešní evangelium.

Učedníci měli nějakou naději. A domnívají se, že již nemohou doufat. Události totiž probíhaly jinak, než jak doufali, nebo - obezřetně řečeno - jak si sami vykládali své vlastní naděje. Domnívali se, že doufají ve vykoupení a svobodu. Nevíme, zda vkládali svou naději v to, co je opravdu beznadějné, nebo zda se pouze domnívali, že jejich opravdová správná naděje byla na základě jejich zkušenosti zklamána. To nevíme a ani oni sami to nevěděli. Neboť naše názory o našich nadějích i o naději samé jsou vždy ještě na cestě. A kde se nakonec samy naleznou a čím se na těchto neplánovaných cestách života stanou, to nezáleží pouze na nás, protože ani zde nejsme suverénními pány svých cest. Avšak podle jejich názoru všechno zřejmě skončilo, když byl vynesen rozsudek smrti a ten, v němž spočívala naděje, byl přibit na kříž a pohřben. Je možno to jen vzdát a odejít. Existují situace, kdy si skutečně nelze již nic přát, kdy se nedá již říci nic jiného než: doufali jsme. Domnívají se, že tímto postojem se z nich stali reálně uvažující lidé se správnými názory a od svého odchodu se nenechají odradit zbožnými fantaziemi dobráckých žen. Nikoliv, říkají si, po druhé se nenecháme nalákat. Myslí si, že nepřát si vidět skutečnosti není poctivost, ale zbabělá hloupost. A to, že jejich naděje byla pověšena na šibenici a pak pochována v jámě, je prostě jednoduchá skutečnost, kterou nelze žádným teoretickým vysvětlováním odstranit se světa. Jdou pryč, domů nebo někam jinam, ale v každém případě pryč.

Je to zvláštní: každý z nich je zcela sám, ponořen do jámy své beznadějné samoty. Proč jdou ve dvou? Proč hledají u sebe navzájem útěchu, když vážně neexistuje žádná naděje, o níž by se vlastně vyplatilo mluvit? Odcházejí - a - mluví. Tak jako my. Mluví, ačkoliv je to vlastně nesmyslné, a dosvědčují tak nevědomky sami proti svému vlastnímu přesvědčení, že - jako počátek milosti - je možno s nimi ještě o tom mluvit. Chtějí otupit bezútěšnost své samoty mluvením, prázdnotu srdce planými řečmi a dát tak příležitost Bohu vmísit se do rozhovoru. To je často ještě a již opět sama milost v našem útěku před touto milostí. A Bůh někdy hovoří spolu s námi již tam, kde se domníváme, že jednáme velmi osamoceně jen o něm, mrtvém Bohu. Přichází cizinec na cestě. Je to Pán. Nejasně vzhlížející oči zůstávají omezené. Nepoznávají ho. Kdo je zaměstnán sám se sebou a má srdce bez naděje, má neobyčejně málo místa v duchu a srdci pro druhé. I když však v poznání jeho osoby spočívá spása, je nesporná pravda, že ani sám jasný zrak nemůže poznat, že on, Pán, je zde a jde s námi, že se dokonce sám účastní odchodu od něho. Toto poznání poskytuje On a jen On sám. Přejde ovšem přes cestu mnohým, kteří to vůbec nezpozorují.

Je zde na cestě do Emauz jakoby někdo, kdo ví méně než my, jako cizinec, který někoho míjí. Není známo, kdy přijde a kdy odejde, pokud neřekneme: Pane zůstaň s námi, neboť se připozdívá. Beznadějný smutek učedníků se ještě neusídlil natolik smrtelně ve středu jejich srdce, aby se toto srdce ve smrtelné hořkosti cynicky zdráhalo naslouchat slovu světla a útěchy, aby odmítlo odpověď tázajícímu se poutníku. Jejich srdce ještě nejsou pyšná, aby v určitém narcismu bolesti a smrti si hanebně zamilovala svá ustaraná zoufání. Nechají mluvit cizince, který toho méně zná. Opravdu naslouchají. Vypráví jim o osudu vedoucím ke smrti, který vykupuje a osvobozuje. Tiše jim říká, že všechno na světě i v Písmu svědčí shodně, že ten Obětovaný představuje vyplněnou naději tam, kde se domnívali, že jsou podvedeni a musí si zoufat. Pokud se týká skutečností, říká jim přesně jen to, co oni, zklamaní realisté, již příliš dobře věděli: že Ježíš je ukřižovaný. Ale tuto skutečnost jim neříká jako něco, o čem by se nemělo mluvit nebo co by se mělo zapírat. Říká jim to jako skutečnost přijatou, platnou, samu o sobě trvalou, jako samozřejmou. A pak při pohledu, který již nejde mimo, v trpělivém přijetí, se jim tato skutečnost vnitřně osvětluje, odkrývá se její vlastní pravda: že právě tento zánik je způsob vstupu do vlastního blaženého osudu, počátek vlastního oslavení. To jim říká tento neznámý člověk nikoliv jako všeobecný dialektický zákon existence, jako by bylo zásadně samozřejmé, že po smrti následuje oživení. Ve vztahu k tomto nezbytnému zákonu zániku, který je vstupem do velebného platného bytí, mluví o Ježíšovi, o něm samotném, o Ježíši, který je předmětem víry, a o všech ostatních jen tehdy, když v něho věří.

Písmo nepodává zprávu, že by učedníci na řeč neznámého poutníka odpověděli. Mlčí. Nejedná se vlastně o teoretickou otázku, o lepší vědeckou teorii, ale o konečný odvážný skutek ducha a srdce, které v hlubinách beznadějné smrti objevují samotný život a světlo vytrhnou z úst hada. Proto je mlčení vhodné, neboť při něm dochází k znovuzrození srdce. Avšak dříve než k tomu dojde v prostoru mlčenlivého očekávání, mohou učeníci říci již jedno, a sice slovo zdvořilé starostlivosti, jež sluší prostému srdci plnému dobroty: Zůstaň u nás, neb se již připozdívá a den se již nachýlil. Mají starost o nocleh neznámého, který osvětluje noc jejich vlastních srdcí. Zatím co vyhledávají putujícího bratra, zvou jako hosta Pána a cíl svých vlastních cest. Nabídnou poutníku přístřeší a sami se tak dostanou domů. Lámou s ním chléb. A tu - poznají Pána, nikoliv při rozhovoru o teologii lidského bytí na jeho cestě, ale při slavnosti společenství. On je to. Co pravil cizinec, jsou slova Pána. Když láme chléb, vkládá se do jejich srdcí. A oni poznávají: opravdu vstal z mrtvých. Z hrobu světa a jámy vlastního srdce.

Ach, my sami jsme to již často prožili, i když snad tiše a v malém a vždy jen jako připomínku pro část života. Člověk, který by mohl přehlédnout celý náš život i s jeho budoucností, by pravděpodobně viděl, že jsme ještě na cestě do Emauz, že naše oči jsou ještě omezené pro rozhodující pohled. A Pán, jakkoliv jsme o něm již mohli hovořit, a i když naše srdce při jeho slovu již nenáhle vzplanulo, kráčí s námi v zásadě stále ještě nepoznán.

Skutečně, to velké v životě nás snad ještě čeká. Očekává se dokonce od nás, že budeme dále putovat a běžet a že nebudeme nikdy domnívat, že jsme již dosáhli cíle. Neboť jsme ještě na cestě k hostině věčného života, kde Pán povstane a opásá se, aby nám podal víno nevýslovné radosti. Jelikož jsme ještě na cestě, nesmíme se divit, že naše srdce, stále znovu unavené nebo hněvivé, pláče a naříká nad zklamanými nadějemi. A že máme trvale dojem, že jsme na útěku ze zaniklé naděje do mrtvé prázdnoty. Na takových cestách může s námi skrytě kráčet Pán jako smilování Boží a ochotnému srdci zjevovat smysl Písma a života. I takové cesty mohou vést do Emauz našeho života, kde při lámání chleba poznáme Pána.

 


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...