Přemítání nad encyklikou Laudato si´ papeže Františka (Pavel Nováček)

Papež František ve třetím roce svého působení pontifikátu přichází s „revoluční“ encyklikou, která je zaměřena na životní prostředí, na naši odpovědnost vůči planetě zemi a životu na ní: „Naše sestra matka země (…) patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé.“ Vzhledem ke globálnímu zhoršování stavu životního prostředí se papež František obrací ke každému člověku této planety, nejen ke křesťanům nebo členům katolické církve. Navazuje tak na papeže Jana Pavla II., který vyzval ke „globální ekologické konverzi“.

Proto je důležité, že hned na začátku jde František ke kořenu problémů, když říká, že „každá snaha o léčení a vylepšení světa vyžaduje hlubokou změnu způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, které dnes ovládají společnost“. Je to jinými slovy totéž, co tvrdí ekologové, když hlásají, že nestačí jen „mělká ekologie“ (spoléhající na technologická řešení), ale potřebujeme „hlubokou ekologii“, která cílí na změnu našich hodnotových orientací směrem k dlouhodobě udržitelnému způsobu života.

Předchůdce Františka, Benedikt XVI. apeloval na to, že „zhoršování stavu přírody jde ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití a Stvoření se začíná horšit tam, kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci, ale vidíme jen sami sebe“. Je to tak. Buď se budeme považovat za pány tvorstva, kteří mají právo s přírodou nakládat, jak se jim zlíbí (arogantně antropocentrický přístup), nebo přijmeme roli správců této planety, kteří jsou zodpovědní tomu, kdo nás, planetu, veškerý život i celý vesmír stvořil. Rebelování vůči Otci – Stvořiteli je vcelku pochopitelné, asi jako když dospívající mladý muž rebeluje vůči svému otci. Je však načase dospět, protože díky vědě a technice se naše možnosti ovlivňovat svět v dobrém i ve zlém neuvěřitelným způsobem rozšiřují.

Papež František se ztotožňuje s patriarchou Bartolomějem: „… Zločin proti přírodě je zločinem proti nám samotným a hříchem proti Bohu.“ Často jsou to hříchy, které se neodehrávají „tady a teď“, ale jsou vzdálené v prostoru a čase. Když si například koupím tričko za velmi výhodnou cenu, vyrobené v jihovýchodní Asii, je velmi pravděpodobné, že se podílím na využívání dětské práce a přispívám k vykořisťování lidí i přírody, byť geograficky daleko.

Popírání či bagatelizace problému jsou opravdu velmi častým postojem, který brání přijetí opatření k nápravě. Riziko vyčerpání některých neobnovitelných zdrojů nebo klimatických změn úspěšně popíráme či bagatelizujeme již dlohá léta. Výsledek je ten, že na řešení máme o to méně času. V tomto smyslu je čas vlastně také vyčerpatelný a neobnovitelný zdroj. Lhostejnost či rezignace na řešení problémů je nejen zbabělá, ale také bezohledná (zejména vůči našim potomkům). Slovy britského fyzika Jamese Lovelocka (2006): „Povyšovat se nad vlastní smrt je lehkomyslnost, ale přistupovat stejně ke konci civilizace je bezohlednost.“

Spoléhat se jen na technická řešení je velmi nerozvážné. Je pravda, že člověk je obdařen neobyčejnou schopností tvořit, ale určitě není žádná záruka, že v pravý čas vždy přijdeme na to pravé řešení. Kolapsy různých civilizací a společností v historii (Velikonoční ostrovy, osud Vikingů v Grónsku, pád Římské říše aj.) jsou toho dokladem.

Při našem úsilí o ochranu životního prostředí a směřování k dlouhodobě udržitelnému rozvoji jsme odsouzeni k životu v nejistotě. Nevíme, jestli naše šance na úspěch je osmdesátiprocentní nebo pětiprocentní, přesto se musíme snažit a dělat to nejlepší, čeho jsme schopni. 

Redakčně upraveno.
Celý text úvahy naleznete zde: 

Laudato si´ - přemítání nad encyklikou (Pavel Nováček)