Někdy se zamýšlím nad tím, jak využívám svůj čas. Není to žádná sláva, připomíná mi to účinnost parního stroje. Čtyři procenta jdou na pohyb a těch zbylých devadesát šest procent se ztrácí bez užitku jako teplo.
Stává se mi někdy, že část svého dne neplodně promarním, přitom jsou to ty nejkrásnější roky života. Říkám si, že až umřu, největším utrpením pro mě bude koukat se zpětně na svůj život jako na nějaký film. Budu se muset dívat, jak nic nedělám. Budu se nudit pohledem na to, jak se nudím! A budu počítat promarněný čas a jeho příležitosti. To bude nuda na druhou! Toto pomyšlení mě vždycky vyburcuje, abych vstal a začal dělat něco užitečného, dokud mi ještě slouží rozum a mám obě nohy a ruce zdravé. Vždyť nevíme dne ani hodiny a život je tak krátký…
Je dobré se občas zastavit a zjistit, že i náš obyčejný život může být krásný a originální. A přitom nemusíme být dokonalí a bezchybní. Cítím vděčnost Bohu za krásu života i za některé těžce nabyté zkušenosti včetně svých pádů, z nichž jsem snad mohl vyjít jako o něco lepší člověk. Jsem vděčný za lidi, které jsem mohl na své cestě potkat.
Nechtěl bych vrátit zpět ani jeden okamžik svého života. A pokud jsem něco v životě pokazil, věřím, že i pro mě platí slova velikonočního chvalozpěvu Exsultet, který každý rok zpíváme při liturgii Bílé soboty: „Šťastná to vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“ Jsem zván, abych stavěl své jistoty na důvěře, ne na věcech, které mohou být zítra jinak. Ať už je to práce, zdraví nebo mezilidské vztahy. Jsem plný očekávání, co přinese druhý poločas života a těším se na něj. A až skončí i ten, snad mě po něm bude čekat ještě prodloužení, které bude stejně nekonečné jako Bůh sám.
