Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Změny ve světě a ve světové církvi (Aleš Opatrný)

Změny ve světě a ve světové církvi (Aleš Opatrný)

Proroctví marxismu a jiných názorových uskupení, že moderní člověk bude nenáboženský nebo přísně racionalistický, že nebude ochoten věřit ničemu, co se vymyká přírodovědeckému obrazu světa, se ukázala a ukazují jako chybná. Moderní civilizace vykazuje až nepříjemně velké sympatie pro iracionality všeho druhu, věci nevysvětlitelné a tajemné se těší až nekritické pozornosti širokých vrstev a náboženskost není na ústupu, je naopak spíš na postupu. To ovšem vůbec neznamená, že v postmoderní společnosti je na postupu křesťanství. Naopak, ve vyspělých evropských zemích zaznamenávají křesťanské církve, zejména pak katolická církev a velké reformační církve, setrvalý úbytek členů. Což ovšem není doslova totéž, jako kdybychom řekli, že klesá počet lidí, sympatizujících s křesťanstvím. I když zde jde o celý komplex problémů, můžeme v zásadě říci, že role křesťanství jako instituce, tedy role křesťanských církví, se v evropském prostoru mění. Jakkoliv tato změna má základy už v renesanci, zdá se, že nyní se stává viditelnou v masivní míře. Je to paradoxní: dalo by se dobře ukázat, že se moderní fungující demokracie neobejde bez řady křesťanských hodnot jako je například univerzální úcta k lidské bytosti, úcta ke stvoření, schopnost a ochota bránit a chránit slabšího, a tak dále. A že bez těchto hodnot je demokratická společnost velmi zranitelná a dlouhodobě nemá naději na udržení a funkčnost. Na druhé straně všk moderní společnost mnohdy až okázale zdůrazňuje, že se bez církví a hlavně bez křesťanské víry obejde. Protože moderní společnost v zásadě stojí na fungující ekonomice, vzniká dojem, že všechno to, co přímo k ekonomickému růstu nesměřuje, je zbytečné. Že je to dojem mylný a to nejen z hlediska náboženství, ale i z hlediska ekonomiky a národohospodářství, dnes už leckdo ví, ale u nás zatím toto vědomí nepřevládá.

I když se dá ukázat a doložit, že křesťanská církev má i v sekularizované společnosti řadu nezastupitelných funkcí - je nositelkou značně náročného morálního étosu, je nezávislým kritikem morálky společnosti, protože se nemusí bát nepřízně voličů ve volbách, je nositelkou konzervativních hodnot, čili spolutvůrkyní kontinuity kultury národa a civilizace a podobně, je tu jedna velká změna. Církev totiž zřejmě nenávratně ztratila v zásadě uznávanou roli exkluzívní vychovatelky a ručitelky základních hodnot, uznávaných společností. Snad je to více než kde jinde vidět u nás, kde mnozí - a to nejen katolíci - tyto funkce od církve čekali a místo toho uviděli to, co vědí například mnozí ve Francii už dávno: že církev je ve společnosti tlačena na okraj významnosti. Marginalizace církve tu prostě je. I když nikdo v zásadě nechce víru a církve na úrovni státu likvidovat tak, jak to chtěly komunistické strany v padesátých a šedesátých letech, vidí mnozí lidé v Evropě církev jako jednu z mnoha společností uvnitř státu, byť jde o společnost s velmi specifickými rysy, rity i posláním. Zdá se, že přes velké změny, kterými prošla katolická církev díky Druhému vatikánskému koncilu, se tato skutečnost vnímá jen velmi pomalu a adekvátní reakce na ni máme zřejmě teprve před sebou. Zatím jsou v popředí spíše reakce jiné: určitý strach, militantní konzervativnost, "utužování šiku, případně přenášení nadějí z Evropy do třetího světa v domnění, že tam bude církev moci mít podobu, kterou v Evropě ztrácí. Mnozí ale přesto vidí, že například vize Karla Rahnera o církvi, která bude málo bohatá a málo mocná, o církvi jakoby bezvýznamné nicméně o církvi mystiků, jsou velmi blízko tomu, co se dnes ukazuje jako životaschopné a co má tedy zřejmě budoucnost.

V naší situaci toto všechno znamená jednu velmi důležitou věc: bylo by tragedií, kdybychom v nových možnostech a po nabytí draze zaplacených a cenných zkušeností v minulé éře, budovali s velkým úsilím a případně s personální a materiální pomocí ze zahraničí církev včerejška, která sice nemá v současné společnosti budoucnost, ale přesto může fungovat jako kulturně respektovaná a nikomu nepřekážející rezervace. Zdá se, že takový je například osud nevymírajících stoupenců arcibiskupa Leíébra. My však nejsme ani ostrovem posledních spravedlivých, ani nejsme tvůrci jakýchsi třetích cest mezi tradicí a modernou. Jsme bohatí přestálým pronásledováním, poučeni o tom, co je opravdu důležité, zčásti očistěni od balastu minulosti, pokud jsme ho ovšem už snaživě znovu nenabrali- tedy snad o něco lépe připraveni vnímat znamení času a adekvátně na ně odpovídat. Obávám se jen, že toto je dnes stále (nebo čím dále více?) pouze nepříliš propagovaná teorie, která se jen velmi váhavě stává praxí.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 44-46)


Témata: Církev

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 22.2. svátek Stolce sv. Petra

1 Petr 5,1-4; Mt 16,13-19

Komentář k Mt 16,13-19: Pokud i já budu upřímně a s odhodláním následovat Ježíše, ani dnes Jeho církev nebude přemožena. A útěchou může být: nestojí a nepadá to jenom se mnou, je nás víc…

Zdroj: Nedělní liturgie

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"

Přijímací řízení KTF - do konce února

Přijímací řízení KTF - do konce února
(20. 2. 2018) Přemýšlíte, kam se vydat po střední škole? Rádi byste rozšířili obzory možností studia svých dětí? Anebo Vaši potomci...

Když děti nepřicházejí

Když děti nepřicházejí
(20. 2. 2018) Nové číslo časopisu Rodinný život nese téma opředené mnoha otazníky, jež se ovšem dotýká stále většího počtu...

Křížové cesty

(16. 2. 2018) Propojit vše těžké v našem životě s Kristem... Soubor různých Křížových cest.