Dávno předtím, než se odehrál vánoční zázrak, zjevil Bůh jeho důležité momenty několika svým prorokům. Řekl jim, že jednoho dne se na zemi narodí jeho vlastní Syn. Patří k nim zejména tito tři: Izaiáš, Micheáš a Jeremiáš.
Izaiášův hněv zněl jako trubka
Kdybychom přirovnali Hospodinovy proroky k hudebním nástrojům, tak Izaiášův hněv by zněl jako trubka. Byl to hlas nelibozvučný, a zároveň melodický, podle toho, kdo mu naslouchal. Stal se Božím nástrojem k vyhlášení poselství. Oznámení. Varování. A jeho zvuk se vznášel ve vzduchu ještě dlouho poté, co trumpetista přestal hrát.
„Hospodin se na vás hněvá pro vaše zlé, vzpurné, zkažené skutky a modloslužbu. Vynese nad vámi soud,“ volal Izaiáš s neochvějnou silou na obyvatele Judska.
„Buď zticha, Izaiáši,“ odpovídali mu. Tohle se nám nechce poslouchat.“
„Mám blízký vztah s Hospodinem a musím vám sdělovat vše, co od něj uslyším,“ odpovídal prorok.
Uprostřed chmurného proroctví však náhle zaznělo poselství naděje.
„Bůh přinese vykoupení lidem pokorného srdce, kteří činí pokání,“ pravil Izaiáš. „Sám Hospodin vám dá znamení. Panna počne a porodí Syna a dá mu jméno Immanuel.“
Izaiáš dále vysvětluje, že toto dítě, Immanuel, což znamená „Bůh s námi“, se stane spravedlivým králem, který bude vládnout zemi navěky.
Tato zpráva se všem jeho posluchačům líbila, neměli však dostatečně pokorné srdce, aby ji přijali.
Micheáš vybubnovával do světa rytmus Boží vůle
Micheáš měl hlas jako tympány. Vybubnovával do světa rytmus Boží vůle. Dunivý, pronikavý, hlučný a protivný v uších těch, kdo podle něj nechtěli kráčet. Jasný, přesný, zvučný a majestátně přesvědčivý pro ty, kdo se ho nebáli následovat.
„Hospodinův soud vás nemine“! varoval Micheáš obyvatele Judska a Izraele. „Dychtíte po všem možném, pohrdáte Božím Slovem a uctíváte falešné bohy. Vy boháči utlačujete chudé. Vy vládcové neprosazujete spravedlnost.
Uprostřed Micheášova proroctví o zkáze však zaznělo další poselství naděje.
„Hospodin mi řekl o tobě, Betléme,“ prohlásil Micheáš. „Jsi nejmenší mezi judskými městy, a přece z tebe povstane největší vládce v Izraeli. Bude pást své stádo jako dobrý pastýř a všichni, kdo půjdou za ním, spočinou v bezpečí. Bude vládnout navěky a přinese pokoj každému, kdo ho přijme.“
Toto poselství se všem zamlouvalo, ale nechtěli Hospodina poslechnout. Hodlali se dál řídit vlastními touhami a sny, místo aby udělali, co po nich chce Bůh.
Jeremiášův hlas zněl jako houslové sólo i jako nesnesitelné kvílení
Jeremiášův hlas zněl jako houslové sólo. Jeho lyrické tóny pronikaly hluboko do spravedlivých duší, které byly ochotny mu naslouchat, a naplňovaly je žalem a zármutkem nad hříchy jejich národa. Bezbožným však zněl jako nesnesitelné kvílení, jež bylo třeba umlčet. Proto ho neustále zesměšňovali a pronásledovali, až zůstal zcela osamělý.
„Vy vládcové jste zkažení, ale vy, kněží ještě horší,“ volal Jeremiáš na obyvatele Judska a Izraele. „To vy byste měli naslouchat Božímu hlasu, ale zaprodali jste se vlastní sobecké ctižádosti. Dopouštíte se opovrženíhodné modloslužby. Rmoutí mě, jak nedbáte Božích zákonů. Jestli se nezměníte, Bůh vás jistě vydá napospas nepřátelům.“
„Buď zticha, Jeremiáši!“ okřikovali ho lidé. Přestaň pořád vykládat o neštěstí, které se na nás řítí. Chceme slyšet něco povzbudivého.“
„Nevěřím, že k tobě opravdu mluví Hospodin,“ pravil král. „Takže se proroctvím o tom, jak nás nepřítel vleče do zajetí, dopouštíš vlastně velezrady. Tvoje spisy musíme zničit!“
Králův hněv nakonec zvítězil. Jeremiáš byl nespravedlivě osočen z velezrady a jeho spisy veřejně spáleny. Nic však nemohlo odstranit pomazání, kterého se mu dostalo od Hospodina, a tak se nakonec dožil toho, že mohl napsat stejná slova znovu. Tentokrát k nim přidal i poselství naděje.
„Blíží se dny, kdy Hospodin vzbudí spravedlivý výhonek z Davidova rodu,“ vyhlásil Jeremiáš. „Povstane král, který bude vládnout navždy a zachrání svůj lid ode všech nepřátel.“
Toto slovo se všem líbilo, ale neměli dost víry, aby ho přijali.
A pak uprostřed temného světa začíná vánoční příběh
Lidé neposlouchali Boží proroky, a tak se skutečně stalo to, co Izaiáš, Micheáš a Jeremiáš předpověděli: nepřátelé si podmanili Judu i Izrael a lid padl do rukou krutých a bezohledných vladařů. Prorocké hlasy pak nadlouho umlkly.
Uplynulo bezmála čtyři sta let, než opět nějaký zazněl.
Po čtyři sta let lidé vzpomínali na to, co jim proroci říkali. Veškeré jejich předpovědi o zkáze se naplnily. Jistě se tedy uskuteční i ony nadějné přísliby. Bůh jim slíbil, že pošle svého Syna, aby je vykoupil, proto očekávali příchod Mesiáše. Vyhlíželi, kdy do temnoty jejich života zazáří jeho světlo. Ve svém pustém a vyschlém údělu prahli po jeho živé vodě. Dychtili po zachránci, který by je vysvobodil z rukou utlačitelů. Zoufale potřebovali jeho věčný mír, který by utišil jejich neustálý nepokoj. Volali k Hospodinu, aby jim poslal Spasitele. Byl pro ně jedinou nadějí.
A právě uprostřed tohoto temného, zoufalého, neklidného a dychtivě vyčkávajícího světa začíná vánoční příběh.
