Král Herodes nechal v Betlémě povraždit chlapce do dvou let věku, protože se obával narozeného Ježíše...
Narození Ježíše Krista doprovází proti naší vůli také pláč. Evangelisté si nedovolili maskovat realitu, aby ji učinili více věrohodnou a žádoucí. Nepustili se do realizace prohlášení, které by bylo „hezké“, leč nerealistické. Vánoce pro ně nebyly imaginárním útočištěm před výzvami a nespravedlnostmi jejich doby. Naopak, zvěstují nám, že Narození Páně bylo obestřeno také bolestnou tragédií. Evangelista Matouš ji podává se značnou syrovostí citováním proroka Jeremiáše: „V Rámě je slyšet hlas, pláč a velké bědování: Ráchel oplakává svoje děti“ (Mt 2,18). Je to bolestné sténání matek, které oplakávají smrt svých nevinných dětí tváří v tvář tyranii a Herodově bezuzdné žízni po moci.
Toto sténání, které můžeme slyšet také dnes, se dotýká naší duše a nemůžeme a nechceme je ignorovat, ani umlčovat. Dnes – a píši to s hlubokou bolestí – je v našem lidu, bohužel, slyšet nářek a pláč mnoha matek, mnoha rodin nad smrtí jejich dětí, jejich nevinných dětí.
Rozjímat nad jesličkami znamená rozjímat také nad tímto pláčem a učit se naslouchat také tomu, co se děje kolem, a mít srdce vnímavé a otevřené pro bolest bližního, zejména jedná-li se o děti, a také umět rozpoznávat, že psaní této smutné kapitoly dějin pokračuje dodnes. Rozjímat nad jesličkami izolovaně od okolního života, by znamenalo dělat z Vánoc hezkou pohádku, což by v nás probouzelo hezké pocity, ale připravovalo by nás o tvůrčí sílu Dobré zvěsti, kterou nám přináší Vtělené Slovo. A toto pokušení existuje.
Copak je možné prožívat křesťanskou radost a otáčet se zády k této realitě? Copak lze realizovat křesťanskou radost tím odhlížením od sténání bratra, dětí?
Více zde: Nedělat z Vánoc hezkou pohádku
