Zamyšlení pražského arcibiskupa nad tématem papežství.
Když se podívám na Jana Pavla II., který dokázal psát hluboká filozofická díla na koleně v jedoucím autě, musím se pousmát – já sám při cestách autem s bídou přelouskám ranní zprávy na mobilu. A to nemluvím o Benediktu XVI., jehož slavný Úvod do křesťanství je pro mě celoživotní čtenářskou výzvou, se kterou stále statečně, leč zatím neúspěšně zápasím. Přesto mě tito muži nepřestávají fascinovat svou velikostí, která se vždy snoubila s naprostou lidskou bezprostředností. Papežský úřad totiž není o budování oslnivé kariéry ani o diplomatickém taktizování. Je to fascinující svědectví o tom, jak Duch svatý posílá do každé epochy přesně takového člověka, jakého daný čas nutně potřebuje – ať už šlo o odvahu bourat totalitní režimy, schopnost zachovat si ryzí dětskou víru uprostřed teologické geniality, odvahu jít na úplný okraj společnosti, nebo dnes hledat mír a lidskost ve světě rozděleném algoritmy, drony a hrozícími konflikty.
