Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

14. 6. 2011 , Enzo Bianchi

Dva póly křesťanské modlitby: pláč a chvála

Rozsah křesťanské modlitby je určen dvěma póly: pláčem a chválou. Říci něco o chvále je velmi obtížné. Křesťanská tradice nám ji podává jako velmi vznešenou, těžce dosažitelnou formu modlitby projevující se svou čistotou, nezištností a nezasloužeností. Domnívám se, že její nesrovnatelná váha, s níž jakoby převyšuje jakoukoliv jinou modlitbu, jistě nepatří její nezištnosti, kterou je třeba chápat výlučně v rámci dialogického a vztahového pohybu modlitby.
 
Chvála a prosba jsou obsaženy jedna v druhé, ve své vzájemné polaritě se jedna s druhou doplňují a vytvářejí modlitbu, která svou vyváženost najde tehdy, je-li chápána jako vztah. Modlitbu nemůžeme chápat jen jako požadavek (výlučnost prosby), ani jen jako vemlouvavost (výlučnost chvály), ale v reálném (ne jen ideálním) propojení v dějinách, v životním příběhu člověka, který se s Bohem setkává. Bůh je v dějinách přítomen a svou láskou působí zázraky vyvolávající odezvu formou chvály, nebo se ukryje do tajemství utrpení, smrti a úzkosti, které vyvolávají hluboké otázky, nářek a prosbu. V mezilidských vztazích chvála vyjadřuje přijetí a pozitivní hodnocení druhého; vlastně patří do jazyka zamilovaných. Dalo by se říci, že chvála v modlitbě je odpovědí jedné lásky na lásku druhou: na Boží lásku, kterou nachází a poznává v událostech, člověk odpovídá chválou, v níž uznává Druhého ve velikosti jeho činů a darů. Chvála míří vždy přímo k Bohu, nikoliv k jeho darům: modlitba chval je zaměřená na Boha. V ní člověk vyslovuje amen, potvrzuje svým „ano“ Boha a jeho jednání: je to „ano“ celkové a bezpodmínečné. Taková je chvála samotného Ježíše: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,25-26). V křesťanově chvále se tento pohyb opakuje, přičemž v Ježíšovi nachází svůj katalyzátor: „Všechna Boží zaslíbení v něm našla svoje ‘ano’. Proto skrze něho voláme ‘amen’ k Boží slávě“ (2 Kor 1,20). Liturgie, v níž se učíme křesťanské modlitbě, během velikonoční doby vytrvale opakuje zvolání „Aleluja“ („chvalte Hospodina“), čímž za veliký Boží dar označuje Syna samotného, jenž pro spásu lidí zemřel a byl vzkříšen. Na spásný čin trojjediného Boha, jenž se naplno zjevil ve velikonoční události, reaguje církev doxologií – chválou.

Je-li chvála chápána jako „amen“, v němž je Bůh vyznáván jako přítomný ve své jinakosti, pak rozumíme tomu, proč si jsou chvála a víra blízké: chvála oslavným způsobem vyjadřuje to, co víra vyznává. Ne náhodou v Písmu následuje chvála poté, co byl vírou odhalen a poznán Boží zásah v dějinách: vzpomeňme na Mojžíše, který vyznává, že Bůh vysvobodil syny Izraelovy z Egypta, a chválí Hospodina (srov. Ex 15). Spíše než nadřazovat chválu nad prosbu je třeba chápat chválu jako rámec, do něhož se prosba organicky začleňuje. Prosba chválu předpokládá a směřuje k ní: zakládá se na chvále, protože vyznává a vzývá Boží jméno, přičemž uznává, že se nemůže spoléhat než na Boha, který věřícího možná i opouští („Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Žl 22,2); nicméně směřuje ke chvále, protože doufá, že znovu spatří známou a přátelskou tvář Boží. V žalmech proto prosba často ústí do chvály (Žl 22; 31; 69 atd.); proto žalmista poté, co vyjádřil svou bolest z exilu a svůj pláč nad dálkou, která ho odděluje od Boha, zvolá: „Zase ho budu chválit“ (Žl 42,6.12; 43,5). Hledisko naděje či chvály, jež se projeví v budoucnu, je zvláště typické pro novozákonní doxologie ve Zjevení, které ústy chválících zástupů věřících hovoří o věčném životě: jednoznačně se tu jedná o věřící, kteří stojí v přítomnosti Boží nezkalené žádným stínem.

Jestliže je chvála sjednocením dimenze víry, lásky a naděje ve formě modlitby, není těžké pochopit, že představuje podobu života, k níž je křesťan povolán: jsme určeni k tomu, abychom byli „ke chvále Boží slávy“ (Ef 1,14). Chvála se chce stát životem věřícího: protože milujeme Boha celým srdcem a bližního jako sebe samé, chceme též chválit celým srdcem, totiž žít a umírat v Boží přítomnosti. Křesťanská tradice příznačně představuje mučedníka jako příklad až do konce žité chvály, téměř jako zosobněné „amen“. Chvála je v rámci modlitby uchopena a vyjádřena v její zásadní, pregnantní podobě. Využívá k tomu nejrůznějších výrazů, ať osobně, nebo v kontextu celého společenství. Od zpěvu až k sotva slyšitelnému šepotu, od hlučného jásání až po vnitřní jásot, od slov k mlčení: „Pro tebe je i mlčení slávou, Bože“ (srov. výklad žalmu 65,2). V mlčení se chvála stává přítomností cor ad cor [od srdce k srdci], přítomností Milujícího a milovaného.
 
Se svolením převzato z knihy Klíčové pojmy křesťanské spirituality,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Další texty k tématu modlitba naleznete zde


 

Související texty k tématu:

Modlitba, modlitby
Kdo se modlí, nemarní čas (Benedikt XVI.)
Býváme nervózní, když se ztišíme k modlitbě… (Vojtěch Kodet) 
Jak jsem zpovědníka žádal o zproštění od modlitby (Elias Vella) 
Modlitba - soubor tematických textů
Texty na nástěnky
Základní modlitby
- Na webu vira.cz: modlitba, modlitba; rozjímání, meditace
- web o modlitbě, seznam modliteb www.modlitba.cz

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…