My žijící jsme neseni proudem dějin svého světa i celého vesmíru. S ním máme společný základní rys všeho stvořeného: začátek a konec. S naší tečkou za životem padá pro nás do nicoty všechen hmotný svět a otevírá se jiný.
Křesťan odchází vědomě a aktivně. Svobodně přitakává celému daru života. S vděčností jej přijímá a nakonec odevzdává Otci v důvěře, že u něho nalezne život nesrovnatelně vyšší kvality díky našemu ukřižovanému a vzkříšenému Bratrovi (RAHNER). Pro tento okamžik je však třeba být stále vybaven vnitřně na úrovni víry. Do umění odejít patří vědomí důstojnosti každého člověka až do posledního výdechu. Osobní příprava spočívá v denním přijímání toho rozhodujícího okamžiku setkání se spravedlivým, ale nekonečně milujícím Bohem. Když bližní už prochází „údolím stínu smrti“, úcta k jeho osobnosti jakkoli deformované trápením nám přikazuje být mu oporou (POHUNKOVÁ). Křesťanské víře a odpovědnosti odporuje eutanazie (SKOBLÍK). S růstem materialismu upadá úcta k mrtvému tělu (VIRT, KÖRTBER). Odpor proti absolutnímu konci života uvolnil prostor představám o reinkarnaci, jejíž staré a z Dalekého východu importované představy kriticky hodnotí z mnoha hledisek i teologie (GÄDE, COTTIER, GUETNY). Biblista rozebírá sdělení Písma o příchodu Kristově (paruzii) a Božím soudu (KREMER). Pohled současné historiografie na svatého Václava (SLÁMA), portrét amerického teologa (VALEŠ) a vyznání umělce (SARKA) připomínají různé cesty věřících do věčnosti. Módní vlnu kritiky katolické církve je třeba kriticky prověřovat (BRANDMÜLLER).

Téma je možno doplnit ze starších čísel Teologických textů, např. 4/93 (Eschatologické perspektivy), 2/95 (Dějiny), 2/97 (Soteriologie) a v knihách doporučených v rubrice RECENZE.



Související texty: Vzkříšení,