Nikdy nezahyne národ, dokud bratr bude bratru odpouštět... - archív citátů

26. 7. 2013 , Aleš Opatrný (Foto: Se svolením převzato z webu konference.cho.cz, foto Vít Kobza)

Jak moc lze předat víru v rodině?

Jak moc lze předat víru v rodině?

Jak víme, moc ne. Nebo: mnohdy ne. Protože víra není něco jako předávaná znalost nebo  nacvičená dovednost. A víra roste, jak říkají výrazně oba poslední papežové, se setkání s milujícím Bohem, který se nám přiblížil v osobě Ježíše Krista. Setkání s Bohem můžeme sice podporovat, ale nemůžeme ho za druhého člověka uskutečnit, i kdybychom chtěli sebevíc.

Je tedy téma naší úvahy nadějné nebo beznadějné? Soudě podle množství rozhovorů, které se točí okolo hledání víry, opouštění života v církvi, popletené víry a odmítané víry potomky upřímně zbožných rodičů jde o téma aktuální.

Jádrem víry je osobní vztah k Bohu

Jádro víry, totiž osobní a niterný vztah důvěry a respektu vůči Bohu, si můžeme představit jako seménko nebo jádro peckoviny. Křesťanský životní styl je potom něco jako sazenice, která ze semena vyrostete. A konečně ovoce víry je plodem. Jak známo není možné vypěstovat sazenici bez semene a nelze sklízet plody z pouhé sazenice.

Co bychom my, starší,nejraději předali mladším? Nejspíš všechno naráz: semeno, sazenici i plody. Což samozřejmě nejde.  Je tedy možné předat semeno víry? S odpovědí váhám. Protože předat niterný vztah člověka k Bohu není dost dobře možné. Proto nechme spíš Pána Boha, aby zaséval semena a uvažujme o tom, jak budeme o jejich růst, když se uchytí, pečovat. Jak budeme „opatrovat sazenice“. Možná, že se to někomu bude zdát málo. Ale co se dá dělat uděláte se semenem, které ne neuchytí? A porostou ředkvičky na záhonu rychleji, když je budeme vytahovat do výšky? Každý růst má své tempo. A o víře to platí samozřejmě také.

Typické rodičovské chyby

I při dobré a ušlechtilé snaze předávat víru je možné dělat chyby. Zde si aspoň některé uveďme, na jiné jistě přijdeme sami:

  • „Co jsem vydržel v dětství já, musíš vydržet i Ty!“ Prostá otázka dítěte: „A proč?“
  • „Co vadilo mně, toho Tě ušetřím – to bude nejlepší!“ Jenže dítěti mnohdy vadí něco úplně jiného a tak to neocení. Nebo mu to nepomůže či uškodí.
  • Kde nestačí autorita rodiče, tam nastrčí Pána Boha nebo autoritu církve. Nepomůže to. Jak víme, dospívající děti jsou neúplatní hodnotitelé pravdivosti postojů a slov dospělých!
  • „Izoluji tě od světa, aby ses nezkazil“ (neboli snaha o duchovně sterilní, nezávadné prostředí). To je stejně moudré jako by bylo vychovávat dítě v bakteriologicky sterilním prostředí. Bez setkání s infekci nebude imunita! (Ale musí to být infekce, kterou zvládne, ne která ho zahubí.) Úzkostlivost rodiče ve věcech víry může snahy o „sterilitu prostředí“ značně podporovat. Dítě se potom „světa“ bojí nebo v dospívání do něj vpluje bez zábran a bez zásad.
  • Rodič přijímá bez dalšího to, „co se dělá“ a „jak se dnes žije“, neboť je „jiná doba“. Čili připraví dítě o pomoc v orientaci. Dodejme, že donutit k takovému či onakému jednání od doby dospívání dítě nelze, ale pomáhat mu v orientaci je třeba.
  • „Musíš si počínat jako křesťan, milý potomku, protože co by tomu lidé (příbuzní, farníci atd.) řekli“? Tímto postojem lze velmi zraňovat u mladého člověk úctu k pravdě a navíc ho lze ještě nechtěně popichovat k tomu, aby jednal tak, že ti (staří, protivní, pitomí, povrchní...atd.) příbuzní a sousedé skutečně „něco řeknou“, tedy aby byli šokovaní, „potrestáni“.

Zásadní otázky pro rodiče a vychovatele:

Tyto zásadní otázky nemají vést k tomu, aby rodič sebe sama „odepsal“, ale mohly by snad napomoci k tomu, abychom ve věcech předávání víry mladším nepřemýšleli jen o nich, ale také sami o sobě:

  • Pokud má dítě následovat rodiče, má v nich opravdu přitažlivý vzor?
  • Protože je pro dozrávání osobnosti nutné, aby se dítě také vymezilo v něčem také vůči rodičům ptejme se, jaký má pro toto vymezení se prostor?
  • Je rodič ochoten dávat s postupem dospívání a dospělosti dítěti „svobodu v lásce“, čili dá mu možnost, aby se stalo samo sebou – a tedy přijme i jeho „jinakost“?
  • Jinak řečeno: Je ochoten rodič, prarodič, vychovatel, přijmout k biblické výzvě: „Nechte maličké přijít ke mně“ časem i výzvu: „Nechte dospívající odejít po jejich vlastních nohách na jejich vlastní cesty?“
  • Necítí rodič nepatřičně zodpovědnost za životní cestu dospělých potomků a nechce je stále „řídit“?

Několik nevyžádaných rad:

Jakkoliv jsou nevyžádané rady mnohdy přijímány neochotně nebo vůbec ne, budou zde uvedeny v naději, že třeba někdy někomu pomohou:

  • Netrvat v dospívání a tím spíš později na zachovávání forem praxe víry pokud potomek nechce (zatím!) u nich setrvat (včetně svátostí!), čili nenutit ho k pokrytectví!
  • Nenechat se v postoji k potomkům a jejich víře „terorizovat“ představami a požadavky okolí, byť by byly velmi zbožné a byť je to těžké!
  • Ve vztahu k dítěti netrvat především na zachování forem zbožnosti, křesťanské morálky a křesťanského rodinného stylu (to až v „druhém sledu“, pokud jde o nedospělé, u dospělých to není možné vůbec!), ale na pravdivosti - čestnosti - ohleduplnosti (čili: uznávat a v podstatě vyžadovat „étos Rychlých šípů“ – nedělat a netrpět to, co je „nečestné a nesportovní“).
  • Vědět, že nejdůležitějšímu „statky“ ve vztahu k potomkům, které nemají být ztraceny, jsou: komunikace - důvěra - láska - spolehlivost.

Útěšná slova pro ty, kdo „oplakávají své ztracené syny a dcery“

Dnes je nemálo věřících a řádně křesťansky žijících rodičů dospívajících a dospělých potomků, kteří jsou upřímně nešťastní z jejich životní praxe. Poctivě se ale dá říci, že všichni jsou v takových situacích v podstatě bezmocní. A právě toto uznání bezmocnosti je zásadní východisko, z něhož lze budovat něco pozitivního. 

Při již zmíněné bezmocnosti změnit současný stav zůstává rodičům několik důležitých „mocností“, tedy vzácných a dobrých možností:  Mohou (a mají!)své potomky vytrvale doprovázet modlitbou (to je něco jiného, než chtít užít modlitbu jako „páčidlo“ k naplnění vlastních přání!). Mohou a mají své potomky vytrvale milovat, i když s nimi nemohou v mnohém souhlasit! Pokud to jde, mají se snažit přijmout a milovat i ty, které si jejich potomci oblíbí a přivedou, ať už jde o jakoukoliv formu soužití.

A v neposlední řadě mohou a mají důvěřovat Bohu, který nepochybně jejich děti miluje, ale který, na rozdíl od nás, má trpělivost a zřejmě i nevadnoucí optimismus, takže „nechá vše růst až do žní“. Proto je na místě důvěra v Boha, v potomky i ve smysl vlastních modliteb. Tato důvěra by měla vydržet až do smrti, ať se děje cokoliv.  

 

Celý text přednášky naleznete zde.

 

KCHK 2013Se svolením převzato z textu
stejnomenné přednášky, která zazněla na
Katolické charismatické konferenci 2013 v Brně.

Redakčně upraveno.

Tuto přednášku je možné objednat i v audio formátu.

 

Čtení z dnešního dne: Sobota 22.9.

1 Kor 15,35-37.42-49; Lk 8,4-15

Komentář k 1 Kor 15,35-37.42-49: Úžasné svědectví o našem budoucím životě! A zároveň návod k životu v plnosti. Kéž dokážu tuto naději předat těm, kdo ji potřebují!

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatý Václav - pracovní listy pro děti

(22. 9. 2018) Svatý Václav - omalovánka, komiks, pracovní listy a další na deti.vira.cz

Organizátoři festivalu UNITED zvou křesťanské umělce na první ročník konference ARTKO

Organizátoři festivalu UNITED zvou křesťanské umělce na první ročník konference ARTKO
(21. 9. 2018) „...a než ses tu vzal ty, tma. Prázdnota. Temno. Ale byl tu On a řekl: Budiž světlo. A to světlo jsi ty. Vyjdi z...

21.9. sv. Matouš

(20. 9. 2018) Dynamika Božího povolání a lidské odpovědi

20. září - památka korejských mučedníků

(19. 9. 2018) "... Už máme velmi blízko k rozhodujícímu zápasu, snažně vás prosím, žijte věrně z víry, abyste jednou vešli tam, kde se...

Jak se stavět k odpadlíkům od církve? (Svatí Kornélius a Cyprián, svátek 17.9.)

(16. 9. 2018) Když v roce 251 pominulo pronásledování křesťanů, mnozí z těch, kteří předtím ze strachu od víry odpadli, se chtěli do...

Teolog, který nebyl odtažený od každodenních a aktuálních problémů

(16. 9. 2018) Adolf Kajpr (5. 7. 1902, Hředle na Kladensku – 17. 9. 1959, komunistická věznice Leopoldov)