Jakou vládu je vlastně dnes člověk schopen přijmout? Po jakém "králi", po jakém kralování nad sebou vlastně touží? Touží vůbec po nějakém? Nejsou spíš lidé skeptičtí a nemají dojem, že každý vládce a král nadržuje jednomu na úkor druhých? Že je spravedlivý, ale jen pro některé? Tyto otázky jistě nejsou zbytečné. A obraz převznešeného panovníka, kterému se poddaný lid rád a ochotně klaní, to je opravdu dnes už jen pohádkový obrázek.
Tím spíše může zaujmout obraz, který kreslí dnešní evangelium (Mt 25,31-46). Kristus - Syn člověka - je tu představován na jedné straně jako suverénní král, který definitivně a s konečnou platností rozdělí dobré i zlé. A podle jakého kritéria? Podle vztahu k sobě. To nás ovšem může trochu zarazit. Zarazit ale jen na chvíli, než dohlédneme do hloubky evangelia. Než si všimneme, že náš král - soudce - se opravdu ztotožňuje s chudými, strádajícími, neúspěšnými, s těmi, kteří přišli zkrátka. Co jim někdo dobrého prokázal nebo neprokázal, to je měřítkem vztahu ke svrchovanému králi! A je to.
Ptejme se ale upřímně dál. Máme k takovému postoji chuť? Nemáme trochu obavu, že se tu chudoba a bída lidí poněkud oslavuje, místo aby byla v jádru odstraněna? Není lepší bojovat proti chudobě, než starat se o chudé? Zdá se přece zcela logické, že to lepší je a opravdu to tak je správné! Jenže! Jenže lidé bojují proti bídě a chudobě své vlastní, případně i svých bližních, už mnoho století. A v konečné době si na to dokonce vymysleli několik systémů, které měly vést k blahobytu a odstranění nutných zel jakéhokoliv druhu. Fašismus, komunismus, ale také sociálně tržní hospodářství... Některé systémy přinesly mnoho dobrého, jiné pravý opak. Nouze člověka, nejen materiální, ale i osobní, nebyla však odstraněna nikdy.
Charakteristický je jeden příběh: Když byla za komunistů na návštěvě v Brně matka Tereza, zahrnuli ji na radnici informacemi o tom, jak je o všechny potřebné ve státních zařízeních postaráno, a jak tedy vlastně není třeba práce jejich sester. A matka Tereza na to prý lakonicky řekla: "Lásky není nikdy dost". A to je zřejmě jádrem poselství dnešního evangelia (Mt 25,31-46). Ježíš je skutečně tím, kdo miluje všechny lidi - a proto chce pro ně lásku i od druhých lidí. Ti, kdo jakkoliv trpí, o kterých píše evangelium, jí zakoušejí velmi málo. A proto je třeba prvně něco udělat: lásku jim prokázat. Být tím s Ježíšem zajedno. Našimi pozemskými činy se připojit k jeho absolutní lásce k člověku, zejména k člověku trpícímu. A tak vlastně umožnit Ježíši, aby byl králem našeho smýšlení, naší lásky, našeho srdce. Nic víc a také nic méně.
***
Převzato z knihy "Stůl slova", z úvodu k biblickým textům slavnosti Ježíše Krista Krále:
***
Další texty k tématu naleznete zde
Ptejme se ale upřímně dál. Máme k takovému postoji chuť? Nemáme trochu obavu, že se tu chudoba a bída lidí poněkud oslavuje, místo aby byla v jádru odstraněna? Není lepší bojovat proti chudobě, než starat se o chudé? Zdá se přece zcela logické, že to lepší je a opravdu to tak je správné! Jenže! Jenže lidé bojují proti bídě a chudobě své vlastní, případně i svých bližních, už mnoho století. A v konečné době si na to dokonce vymysleli několik systémů, které měly vést k blahobytu a odstranění nutných zel jakéhokoliv druhu. Fašismus, komunismus, ale také sociálně tržní hospodářství... Některé systémy přinesly mnoho dobrého, jiné pravý opak. Nouze člověka, nejen materiální, ale i osobní, nebyla však odstraněna nikdy.
Charakteristický je jeden příběh: Když byla za komunistů na návštěvě v Brně matka Tereza, zahrnuli ji na radnici informacemi o tom, jak je o všechny potřebné ve státních zařízeních postaráno, a jak tedy vlastně není třeba práce jejich sester. A matka Tereza na to prý lakonicky řekla: "Lásky není nikdy dost". A to je zřejmě jádrem poselství dnešního evangelia (Mt 25,31-46). Ježíš je skutečně tím, kdo miluje všechny lidi - a proto chce pro ně lásku i od druhých lidí. Ti, kdo jakkoliv trpí, o kterých píše evangelium, jí zakoušejí velmi málo. A proto je třeba prvně něco udělat: lásku jim prokázat. Být tím s Ježíšem zajedno. Našimi pozemskými činy se připojit k jeho absolutní lásce k člověku, zejména k člověku trpícímu. A tak vlastně umožnit Ježíši, aby byl králem našeho smýšlení, naší lásky, našeho srdce. Nic víc a také nic méně.
***
Převzato z knihy "Stůl slova", z úvodu k biblickým textům slavnosti Ježíše Krista Krále:
***
Další texty k tématu naleznete zde
