Ráno otevřu breviář. Církev mi nabízí slova, kterými mohu začít den spolu s mnoha dalšími lidmi. Modlí se je kněží, řeholníci i lidé, kteří chystají děti do školy nebo odcházejí do práce. Někdy ta slova projdou docela hladce. Tentokrát se ale u nějakých proseb ranních chval zastavím:

Pohlédni na nás, když začínáme dnešní práci,
a učiň, ať plníme tvou vůli a účastníme se na tvém díle.
Dej, ať je naše dílo užitečné našim bratřím,
abychom s nimi a pro ně budovali pozemskou vlast,
odpovídající tvému přání.

Zarazila mě věta: „Bože, pohlédni na nás“

Zkusme slova této modlitby chvíli nehodnotit. Jen si všimnout, co při nich říkáme. Jak si představujeme Boha, kterého oslovujeme? A co se v té modlitbě děje s námi?

Mě zarazí věta: „Pohlédni na nás.“ Bože, ty nás přece vidíš. I před modlitbou. I když se nám modlit nechce. Proč tě prosíme, aby ses na nás teprve podíval? Věřím, že Boží pozornost nemusíme získávat. A pod jeho pohledem si nepředstavuji kontrolu, zda řádně plním svůj plán. Spíš blízkost, ve které mohu být pravdivý. Přijít i s únavou, nechutí nebo obavou z rozhovoru, který mě čeká. Nemusím nejprve předvést dobrého pracovníka a zbožného člověka, aby stálo za to se na mě podívat.

Proto bych si tu prosbu rád obrátil: Ty nás vidíš. Pomoz nám také vidět. Vidět člověka, kterého potkám. Všimnout si, že za zprávou v telefonu je někdo, kdo čeká na odpověď. Nebo že kolega, který mě dnes zdržuje, možná potřebuje něco říct. A někdy také vidět sebe: že už jsem unavený a svou únavu právě předávám někomu jinému.

Boží vůle není seznam úkolů

Další prosba zní: „Učiň, ať plníme tvou vůli.“ Tady ve mně něco znejistí. Jako by měl Bůh pohnout mnou, abych udělal to správné. Jenže já nechci být loutkou. Potřebuji rozlišovat, rozhodnout se a nést následky. Boží vůli si nepředstavuji jako tajný seznam úkolů, který musím ráno správně uhodnout. Mohu se ptát, co je dobré udělat. Mohu naslouchat, mýlit se a svůj postup změnit. K tomu potřebuji odvahu i pokoru. A právě za ně se modlívám.

Pomáhám opravdu druhým?

Další prosba, aby naše práce byla užitečná druhým, má dobrý úmysl. Jenže u úmyslu snadno zůstanu. Mohu celý den „pomáhat lidem“ ve stylu „kde můžu, pomůžu“ a přitom přeslechnout člověka přímo před sebou.

Tady vidím nebezpečí příliš obecných modliteb. Dokážou nás uklidnit, aniž by nás přivedly ke skutečnosti. A když přidáme Boží vůli a Boží dílo, mohou dát našemu jednání autoritu, kterou jsme si ještě ničím neověřili. Místo otázky, zda někomu opravdu pomáhám, si odnesu pocit, že konám něco vznešeného.

A pak v modlitbě přijde pojem „budování pozemské vlasti“. V hlavě mi okamžitě naskočí vzpomínka z vojny: „K budování socialistické vlasti buď připraven!“ A skoro už slyším: „Vždy připraven!“ Je to moje generační asociace. Ale ten slavnostní, budovatelský tón dobře znám. Všichni směřujeme k velikému cíli a máme přiložit ruku k dílu. Jenže kdo pozná, co přesně odpovídá Božímu přání? Dnes mě naopak možná čekají docela obyčejné záležitosti. Například naplánovaný rozhovor. Potřebuji při něm chvíli poslouchat, místo abych už v polovině věty věděl, co má druhý udělat. Za to se modlit dokážu.

Ztotožnit se s vyslovovanými modlitbami…

Můj pohled se mění právě tím, že věty v úvodu zmíněné modlitby chci brát vážně. Čím víc věřím, že Bůh je s námi, tím méně mi dává smysl přivolávat jeho pozornost. A čím víc vidím důsledky naší práce, tím opatrněji ji označuji za Boží dílo. V modlitbě potřebuji prostor, kde mohu svoje plány také zpochybnit a připustit, že něco bude dobré udělat jinak.

Kdybych si ty prosby převedl do vlastního dne, mohly by znít třeba takto:

Bože, děkujeme za život a za dnešní den.
Jsme před tebou i s tím, do čeho se nám nechce.
Pomoz nám vyslechnout člověka, než mu začneme radit.
Ať na druhé nepřenášíme svůj spěch, strach ani únavu.
Dej nám odvahu přiznat, že něco nevíme, a říct si o pomoc.
Když někomu přidáme zbytečnou starost, pomoz nám to napravit.
Ať dokážeme udělat, co je dnes naše, a večer práci také odložit.
Děkujeme, že tvůj pohled na nás není odměnou za to, kolik toho stihneme.

Tohle je můj pohled. Někdo může původní slova slyšet jinak a dobře se jimi modlit. Společná modlitba ostatně musí unést mnoho různě prožívaných životů. Mně pomáhá si její slova trochu překládat v hlavě a přinést do nich svůj dnešek, konkrétního člověka, vlastní neochotu i to, na co se těším. Pak možná stačí si říci: „Bože, ty nás vidíš. My se teprve učíme vidět.“ A potom chvíli mlčet.

- Jakub, ru -