Nedávno jsem četla v novinách pod titulkem Soud vznáší žalobu proti Bohu prapodivnou noticku. Jistý soudní dvůr v Rumunsku zamítl žalobu muže, který hodlal žalovat Boha kvůli „podvodu, zklamání důvěry a korupci“. Státní zástupce odůvodnil své rozhodnutí tím, že Bůh „není právnická osoba“, a tedy „nemá adresu“.
Čtyřicetiletý Pavel, který je odsouzen na dvacet let za vraždu, žaluje „takzvaného Boha“, bytem v nebi a v Rumunsku zastupovaného pravoslavnou církví. Ve své obžalobě Pavel uvádí: „Při křtu jsem s obžalovaným uzavřel smlouvu, že mě bude chránit od zlého.“ A že až doteď Bůh smlouvu ze své strany nedodržel, přestože „od druhé strany se mu dostalo mnoha různých dober a četných modliteb“.

Možná se nad touto naivitou pousmějeme. Kdo by si dokázal vážně představit, že nás Bůh bude chránit před jakoukoli životní nepříjemností, před nemocemi a ranami osudu na základě nějakého smluvního vztahu? A že nás bude chránit i před chybami? Ty Pavel také hodlal přičíst Bohu na vrub. Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom svobodnou vůli. Staly by se z nás dálkově řízené loutky.

Ten, kdo musí snášet vleklou nemoc a cítí se bezmocný, může se možná ocitnout v pokušení chtít pro sebe takového Boha jako Pavel. Jakmile visí ve vzduchu otázka „proč právě já?“, je nepochybně těžké věřit v Boha, který navzdory všemu od nás nedává ruce pryč, který je po celý čas tu a který je věrný křestnímu zaslíbení, i když zrovna v daném okamžiku nepociťuji žádnou změnu k lepšímu.

„Ty už to nějak uděláš, Bože,“ pomyslím si často v různých obtížích. Především tehdy, když mé možnosti nebo možnosti mého okolí narazí na své hranice. Beztak to dělal i doteď, ale málokdy tak, jak bychom si to představovali. Přeji Pavlovi, aby při svém hledání Boha dospěl až k tomuto bodu, a vám zase přeji, abyste tomu uvěřili.


Z knihy: Příběhy nejen pro nemocné
autor: Sonja Blachová
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu