Na útoky démona lze odpovídat pouze Božími skutky, totiž odpuštěním, láskou a úctou. - archiv citátů

3.12.2015, Aleš Opatrný (Foto: IMA)

Advent a Vánoce z různých úhlů pohledu

Advent a Vánoce z různých úhlů pohledu

Advent a Vánoce - od vzpomínek k naději a zpět

Pro křesťany je advent časem naděje, která se vine od výroků izraelských proroků přes dobu Ježíšovu až do nedohledné budoucnosti. Ti, kdo vnímají biblická poselství a duchovní dějiny lidstva, vidí také její naplňování. Vánoce jsou pro mnohé, ne-li pro všechny, podnětem k vzpomínání. A vzpomínky mohou být ujištěním, že ač nebylo nikdy na světě zcela dobře, lze prožít i očekávat mnoho dobrého. Vzpomínání může podporovat naději. Naděje dává životu sílu. Je ale třeba oddělit plané naděje od oprávněných a postavili hráz cestám k beznaději. 

Zkusme se teď trochu zastavit v běhu starostí, povinností a příprav a dopřejme si čas pro sebe, pro vnímání, vzpomínání a očekávání. Adventní a vánoční čas je dobou zvláštní, v průběhu roku jedinečnou. Snad k tomu přispívá v našich zeměpisných šířkách i krátký den a dlouhá doba tmy, což může člověka v jeho aktivitě trochu tlumit a také někdy odkazuje k tomu, čím se běžně nezabývá.

 

 

Pro toto období si můžeme zvolit dvě klíčová slova: očekávání a obdarování. Očekávání i obdarování patří k základní výbavě nitra a ke vztahování se člověka ke světu a k lidem. Zároveň jde o skutečnosti, které jsou v našem prožívání světa dnes a tady poněkud v pozadí. Nejen, že řada lidí má dojem, že vlastně nemá- kromě víkendu a svátečních dnů, na které se těší - co očekávat. Ale v kultuře, která zejména ve sféře obstarávání a potřeby nabízí všechno a hned, je delší očekávání jaksi mimo hru. Je možné, že to také souvisí s naším městským životem, odtrženým od přírody. V přírodě přichází všechno svým časem, musíme čekat, až stromy rozkvetou, až ovoce dozraje, ale nemůžeme si to poručit teď a hned. Jenže si mnohé v našem prostředí si můžeme mnohé bez čekání na čas zralosti koupit vše hned: jahody, švestky, cokoliv kdykoliv. A přijdeme tak o očekávání.   

Druhé důležité slovo je obdarování. Naplnění obdarováním. S určitou nadsázkou můžeme říci, že žijeme ve světě, který je sice bohatý (a my také!), ale který nám nic nedaruje. Kde je třeba tvrdě pracovat, jít za svým a to, na čem člověku záleží, získat. Je to zvláštní existence, sice bohatá na vlastněné věci a na zážitky, ale mnohdy chudá na očekávání a radost z daru. Snad také proto se mnozí tak snažíme o Vánocích opatřit dárky, darovat něco, přijmout dar. Je to jakési legitimní vykročení ze světa „tvrdých loktů“ do světa laskavých vztahů.

 

Původ adventu ovšem neleží v nedávné minulosti či současnosti, ale v minulosti značně vzdálené. Musíme s vrátit až do doby starozákonních proroků, tedy více než dvě či tři tisíciletí zpátky. Proroci nepředpovídali budoucnost tak, aby člověk věděl, co ho čeká a podle toho se zařídil. Ukazovali na budoucí Boží činy, které bylo možné očekávat s nadějí, a oslovovali své současníky v aktuálních otázkách víry a života. Pozdější generaci Židů a prvé i další generace křesťanů rozpoznávali ve slovech proroků a v jejich naplňování v dějinách něco trvale cenného, transponovatelného v mnohém do pozdějších dob. A tak se dostáváme k jedné významové vrstvě adventu, jak jí zná po staletí křesťanství: Liturgie adventu připomíná slova proroků čili Boží zaslíbení i jejich naplnění. Jde o vzpomínky dávnější a zásadnější, než jsou naše vánoční vzpomínky na šťastné dny mládí či dětství. Vzpomíná se na slova, jejichž naplňování se děje od minulosti do současnosti.    

 

Připomeňme si aspoň některá ze slov proroků. U proroka Izajáše může číst:

Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. „Já, Hospodin, to stvořím.“

Toto praví Hospodin, Svatý Izraele, jeho tvůrce: „Ptejte se mě na ty věci, které přijdou! Ohledně mých synů, díla mých rukou, budete mi něco přikazovat? Zemi jsem učinil já a člověka na ní jsem stvořil. Já jsem vlastníma rukama roztáhl nebesa a veškerému jejich zástupu jsem vydal příkazy. Já jsem jej vzbudil ke spravedlnosti a napřímím všechny jeho cesty. On zbuduje moje město, propustí mé přesídlence bez placení, bez úplatku,“ praví Hospodin zástupů.

Izrael je spasen Hospodinem spásou věčnou. Stydět a hanbit se nebudete navěky, nikdy. Toto praví Hospodin, stvořitel nebe, onen Bůh, jenž vytvořil zemi, jenž ji učinil, ten, jenž ji upevnil na pilířích; nestvořil ji, aby byla pustá, vytvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin a jiného už není. Nemluvil jsem potají, v temném místě země, neřekl jsem potomstvu Jákobovu: Hledejte mě v pustotě. Já, Hospodin, vyhlašuji spravedlnost, prohlašuji právo. U Hospodina nalezne spravedlnost a jím se bude chlubit všechno potomstvo Izraele.  (Iz 45,8.11-13.17-25)

Je to ujištění o věrném vtahu Hospodina k lidu, který se právem považuje za lid. Hospodinův. A jsou to slova, která byla řečen ve velmi neutěšené situaci. Zároveň však nejsou slibem „nebe na zemi“, ale ujištěním o věrném vztahu, který trvá v dobách šťastných i nešťastných. Není tedy divu, že i pro další generace Židů a generace křesťanů byla tato slova důležitá, že si je aktualizovali a přivlastňovali. Křesťané tak činili a činí, mimo jiné, v každém adventu.

Poněkud obecná ujištění o Hospodinově věrnosti potom další slova proroků konkretizují do očekávaní osoby a opakují zásadní slova o Hospodinu jako o tom, který osvobozuje. 

 „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost.         V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“  „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země,‘ nýbrž: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal.‘ Usadí se ve své zemi.“ Jer 23,5-8

Prorok Micheáš nás potom svými slovy uvádí tam, dnes vidíme uznávaný symbol křesťanských vánoc, tedy k Betlému a k narození očekávané osoby, zvané v židovském a poté i křesťanském prostředí „Mesiáš“, a o jeho významu ve výhledu do budoucnosti . 

Toto praví Hospodin: „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově sile, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“  Mich 5,1-4

Liturgie adventu ale zná ještě jeden jeho význam. Ten vede k pohledu do budoucnosti, nikoliv do minulosti. Protože v Ježíši, jehož očekávání připomínají úryvky z knih starozákonních proroků a jehož narození slaví o Vánocích všichni křesťané, vidí nejen toho, kde přišel, ale i toho, který přijde. Vidí v něm závěrečné slovo dějin jak osobních, tak světových či vesmírných. Obrazně řečeno: Nevidí jen světlo betlémské hvězdy nad betlémským chlévem při klanění králů s dary, ale vidí klanějící se krále na konci časů před tím, který se narodil v chudé rodině v chudém přístřešku.

V Markově evangeliu a v Apokalypse nám to přibližují tyto obrazy:

Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe. (Mk 13,24-27)

A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. (Zj 22, 1-5)

Tento obrovský oblouk od proroků a datovatelného Ježíšova narození k očekávanému, ale předem nedatovatelnému jeho závěrečnému příchodu se klene nad dějinami světa. 

 

Kromě liturgických textů obsahují a vyjadřují obsah adventu geniálním způsobem české rorátní písně, skutečný kulturní klenot jak hudební, tak textový, vlastně „lidově – teologický“, řečeno se vší úctou. Písně, které vyjadřují naději, vděčnost, jistotu víry a to vše ve skvělých básnických zkratkách. Například:

„Co již dávní proroci lidem zvěstovali. Duchem svatým pohnuti, viděti žádali. Krista Pána vtělení, v život Panny čisté. Toho jsme se dočkali v tomto čase jistě.  (16. století)

Nebo:

Krista čtvero příští Písmo svaté jistí: nejprvnější v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté o vzkříšení. (16. stol) 

Jsou to v zásadě obsahy teologických traktátu podané komprimované a zapamatovatelné v jedné či dvou větách. 

------------------------------

Udělejme teď krok od velkých dějinných a světových perspektiv národů a lidstva zpět k našim proti tomu snad malým, ale co do významu jedinečným osobním životům. Očekávání, obdarování a také vzpomínání patří na cestu adventem ke slavení Vánoc.

Očekávání: To bývá spojeno nejvíce s dárky a dětmi. Děti očekávají dárky a my zas jejich radost nad nimi. Oboje se děje. Oboje je také občas obráceno ve zklamání. Nedostavilo se naplnění očekávání na jedné či na druhé straně. Dodejme: Jako v životě i v jiných věcech. Ale tam, kde byl dárek vybírán s láskou, kde „pod“ opatřováním a obdarováním“ je jako nosná vrstva vztah lásky, dobroty, vtah přejný, tam to neruší ani zklamání. Tam zůstává to nejdůležitější. Naopak – kde byl dárek jakousi náhražkou vztahu či snahou o maskování špatného svědomí, tam je zklamání velkým neštěstí, protože ta, už jaksi nezbývá nic.

Obdarování. Skutečné obdarování není „něco za něco“, ale „něco za nic“, z lásky a dobroty. Byť můžeme mít řadu kladných motivů uznání a vděčnosti, které potřebu obdarování připomínají. A obdarovat v pravém smyslu znamená, že dávám ze svého, že když něco dám, budu mít také něčeho o něco méně. A že mne to nemrzí. Obdarování nemá být „kupování si něčí přízně“ neboli kalkulování s nějakým vlastním ziskem. Pokud se v tomto všem jaksi cvičíme aspoň jednou za rok, o Vánocích, není to marné. 

Ještě něco je dobré vidět u dárků, ač je to trochu nepříjemné. Většina dárků znamená radost okamžitou, někdy i dlouhodobou, ale málokdy trvalou. Protože naše touhy a přání se v životě rodí dál, nemají žádný definitivní „strop“. A to, co neslo vůni novoty a naplněné touhy, se stává časem obyčejným, každodenním, byť třeba stále ceněným. To ovšem neplatí jen o vánočních dárcích. Naše „nasycení“ novým a neustávající touha po dalším je na jedné straně pohonnou silou ekonomiky a zdrojem dalších těšení se a radostí a zároveň zdrojem trvalé větší či menší nespokojenosti, která náš život provází. Což nevadí, pokud je pochopena a přijata a člověk se marně nepachtí po něčem „věčném - pozemském“, po něčem absolutně trvalém ve světě, kde jsou změny stále přítomny a kde čeká i změna nejzásadnější, kterou je smrt. 

Vzpomínání: Nejen o Vánocích je vzpomínání v některých ohledech potěšení, v něčem bolest. A Vánoce jsou povětšinou velkým podnětem ke vzpomínání. Vzpomínky staré lidi většinou potěšují. Jsou velkým bohatstvím, pokud je člověk nevyužívá jen ke stížnostem, „jak je to teď všechno špatné“.  Vzpomínky v jakémkoliv věku mohou člověku připomenout, že i v obtížných situacích nebo údobích se stalo ledacos dobrého, že zkrátka v životě se střídají zcela nepravidelně, ale vytrvale záležitosti a prožitky šťastné, méně šťastné i nešťastné. Nic z toto není natrvalo, byť v nás touha po trvalém štěstí je stále přítomna.

Jsou ale lidé, pro které jsou Vánoce velkou zátěží. Buď proto, že postrádají někoho z nejbližších, který zemřel a na koho v slzách vzpomínají. Nebo proto, že je trápí osamění, které při vzpomínkách na dětství nebo na dobu, kdy žili ve své úplné rodině, o Vánocích zvlášť tíží. Vzpomínají tedy, ale v slzách. Pro ostatní, kteří nejsou v podobné situaci, to je zátěž. Zpravidla není možné lidem od „slzavého vzpomínání“ pomoct. Ale lze to s pochopením snášet.

Adventní věnec: Stal se v posledních desetiletích takřka neodlučitelným průvodcem adventu v sakrálním i profánním prostředí. Je velmi dobrým symbolem. Zeleň znamená život, svěžest. Kruh věnce nabádá k tomu, abychom nikoho v tomto čase pokud možná nevylučovali, abychom byli spolu. A světlo svící je v křesťanství znamením Krista vzkříšeného. Tedy toho, jehož narození o Vánocích slavíme a bez něhož nemůže mít advent svůj plný smysl.  

-Aleš Opatrný-

 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 20. 8.

Iz 56,1.6-7; Žalm 67; Řím 11,13-15.29-32
Mt 15,21-28

Obvykle se při čtení dnešního evangelia lidé pozastavují nad podivným přístupem Ježíše, protože jedná jako člověk tvrdého srdce. A skutečně tak naoko jedná! Proč? Protože o chvíli dříve slyšeli apoštolové argumentaci farizejů a tvrdé odsouzení nedodržování Zákona (Tóry). Nikde nebyla ani stopa po milosrdenství, pochopení… Tak černobílý Boží zákon není! Na vyprávění o pokorné cizince je to zřejmé. Příběh je velmi aktuální i dnes, protože se v naší zemi a v Evropě setkáváme s cizinci, které snadno odsuzujeme. Ježíš nechválí lhostejnost či hloupost! Ale poukazuje na tvrdé srdce, které se neumí slitovat. Žádný předpis o morálce či liturgii nesmí pomíjet smysl normy a chápání širokého kontextu, pro který norma vznikla.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy

(19.8.2017) 21.8.1968 vtrhly komunistické armády do tehdejšího Československa... Komunistické ideje mohou být líbivé a...

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (svátek 14.8.)

(13.8.2017) "Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla..." (odkaz na kna.cz)

15.8. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

(13.8.2017) K čemu nám slouží tento svátek?

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4.8.2017) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí...

Proměnění Páně (6.8.)

(4.8.2017) Událost Proměnění Páně obrací náš pohled k Božímu světlu, abychom se tak vymanili z temnot života…

Jan Maria Vianney (svátek 4.8.)

(2.8.2017) “Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa“, říká svatý Jan Maria...

Sv. Ignác z Loyoly (svátek 31.7.)

(29.7.2017) Zakladatel Jezuitů. Ignác chtěl být původně rytířem a vstoupit do služeb kastilského krále Karla V. Nakonec...

Václav Dvořák († 30. 7. 2008)

(27.7.2017) Mons. Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena nejdříve v...