Advent a Vánoce z různých úhlů pohledu

3.12.2015, Aleš Opatrný

Advent a Vánoce z různých úhlů pohledu
Foto: IMA

Advent a Vánoce - od vzpomínek k naději a zpět

Pro křesťany je advent časem naděje, která se vine od výroků izraelských proroků přes dobu Ježíšovu až do nedohledné budoucnosti. Ti, kdo vnímají biblická poselství a duchovní dějiny lidstva, vidí také její naplňování. Vánoce jsou pro mnohé, ne-li pro všechny, podnětem k vzpomínání. A vzpomínky mohou být ujištěním, že ač nebylo nikdy na světě zcela dobře, lze prožít i očekávat mnoho dobrého. Vzpomínání může podporovat naději. Naděje dává životu sílu. Je ale třeba oddělit plané naděje od oprávněných a postavili hráz cestám k beznaději. 

Zkusme se teď trochu zastavit v běhu starostí, povinností a příprav a dopřejme si čas pro sebe, pro vnímání, vzpomínání a očekávání. Adventní a vánoční čas je dobou zvláštní, v průběhu roku jedinečnou. Snad k tomu přispívá v našich zeměpisných šířkách i krátký den a dlouhá doba tmy, což může člověka v jeho aktivitě trochu tlumit a také někdy odkazuje k tomu, čím se běžně nezabývá.

 

 

Pro toto období si můžeme zvolit dvě klíčová slova: očekávání a obdarování. Očekávání i obdarování patří k základní výbavě nitra a ke vztahování se člověka ke světu a k lidem. Zároveň jde o skutečnosti, které jsou v našem prožívání světa dnes a tady poněkud v pozadí. Nejen, že řada lidí má dojem, že vlastně nemá- kromě víkendu a svátečních dnů, na které se těší - co očekávat. Ale v kultuře, která zejména ve sféře obstarávání a potřeby nabízí všechno a hned, je delší očekávání jaksi mimo hru. Je možné, že to také souvisí s naším městským životem, odtrženým od přírody. V přírodě přichází všechno svým časem, musíme čekat, až stromy rozkvetou, až ovoce dozraje, ale nemůžeme si to poručit teď a hned. Jenže si mnohé v našem prostředí si můžeme mnohé bez čekání na čas zralosti koupit vše hned: jahody, švestky, cokoliv kdykoliv. A přijdeme tak o očekávání.   

Druhé důležité slovo je obdarování. Naplnění obdarováním. S určitou nadsázkou můžeme říci, že žijeme ve světě, který je sice bohatý (a my také!), ale který nám nic nedaruje. Kde je třeba tvrdě pracovat, jít za svým a to, na čem člověku záleží, získat. Je to zvláštní existence, sice bohatá na vlastněné věci a na zážitky, ale mnohdy chudá na očekávání a radost z daru. Snad také proto se mnozí tak snažíme o Vánocích opatřit dárky, darovat něco, přijmout dar. Je to jakési legitimní vykročení ze světa „tvrdých loktů“ do světa laskavých vztahů.

 

Původ adventu ovšem neleží v nedávné minulosti či současnosti, ale v minulosti značně vzdálené. Musíme s vrátit až do doby starozákonních proroků, tedy více než dvě či tři tisíciletí zpátky. Proroci nepředpovídali budoucnost tak, aby člověk věděl, co ho čeká a podle toho se zařídil. Ukazovali na budoucí Boží činy, které bylo možné očekávat s nadějí, a oslovovali své současníky v aktuálních otázkách víry a života. Pozdější generaci Židů a prvé i další generace křesťanů rozpoznávali ve slovech proroků a v jejich naplňování v dějinách něco trvale cenného, transponovatelného v mnohém do pozdějších dob. A tak se dostáváme k jedné významové vrstvě adventu, jak jí zná po staletí křesťanství: Liturgie adventu připomíná slova proroků čili Boží zaslíbení i jejich naplnění. Jde o vzpomínky dávnější a zásadnější, než jsou naše vánoční vzpomínky na šťastné dny mládí či dětství. Vzpomíná se na slova, jejichž naplňování se děje od minulosti do současnosti.    

 

Připomeňme si aspoň některá ze slov proroků. U proroka Izajáše může číst:

Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. „Já, Hospodin, to stvořím.“

Toto praví Hospodin, Svatý Izraele, jeho tvůrce: „Ptejte se mě na ty věci, které přijdou! Ohledně mých synů, díla mých rukou, budete mi něco přikazovat? Zemi jsem učinil já a člověka na ní jsem stvořil. Já jsem vlastníma rukama roztáhl nebesa a veškerému jejich zástupu jsem vydal příkazy. Já jsem jej vzbudil ke spravedlnosti a napřímím všechny jeho cesty. On zbuduje moje město, propustí mé přesídlence bez placení, bez úplatku,“ praví Hospodin zástupů.

Izrael je spasen Hospodinem spásou věčnou. Stydět a hanbit se nebudete navěky, nikdy. Toto praví Hospodin, stvořitel nebe, onen Bůh, jenž vytvořil zemi, jenž ji učinil, ten, jenž ji upevnil na pilířích; nestvořil ji, aby byla pustá, vytvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin a jiného už není. Nemluvil jsem potají, v temném místě země, neřekl jsem potomstvu Jákobovu: Hledejte mě v pustotě. Já, Hospodin, vyhlašuji spravedlnost, prohlašuji právo. U Hospodina nalezne spravedlnost a jím se bude chlubit všechno potomstvo Izraele.  (Iz 45,8.11-13.17-25)

Je to ujištění o věrném vtahu Hospodina k lidu, který se právem považuje za lid. Hospodinův. A jsou to slova, která byla řečen ve velmi neutěšené situaci. Zároveň však nejsou slibem „nebe na zemi“, ale ujištěním o věrném vztahu, který trvá v dobách šťastných i nešťastných. Není tedy divu, že i pro další generace Židů a generace křesťanů byla tato slova důležitá, že si je aktualizovali a přivlastňovali. Křesťané tak činili a činí, mimo jiné, v každém adventu.

Poněkud obecná ujištění o Hospodinově věrnosti potom další slova proroků konkretizují do očekávaní osoby a opakují zásadní slova o Hospodinu jako o tom, který osvobozuje. 

 „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost.         V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“  „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země,‘ nýbrž: ‚Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal.‘ Usadí se ve své zemi.“ Jer 23,5-8

Prorok Micheáš nás potom svými slovy uvádí tam, dnes vidíme uznávaný symbol křesťanských vánoc, tedy k Betlému a k narození očekávané osoby, zvané v židovském a poté i křesťanském prostředí „Mesiáš“, a o jeho významu ve výhledu do budoucnosti . 

Toto praví Hospodin: „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově sile, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“  Mich 5,1-4

Liturgie adventu ale zná ještě jeden jeho význam. Ten vede k pohledu do budoucnosti, nikoliv do minulosti. Protože v Ježíši, jehož očekávání připomínají úryvky z knih starozákonních proroků a jehož narození slaví o Vánocích všichni křesťané, vidí nejen toho, kde přišel, ale i toho, který přijde. Vidí v něm závěrečné slovo dějin jak osobních, tak světových či vesmírných. Obrazně řečeno: Nevidí jen světlo betlémské hvězdy nad betlémským chlévem při klanění králů s dary, ale vidí klanějící se krále na konci časů před tím, který se narodil v chudé rodině v chudém přístřešku.

V Markově evangeliu a v Apokalypse nám to přibližují tyto obrazy:

Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe. (Mk 13,24-27)

A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. (Zj 22, 1-5)

Tento obrovský oblouk od proroků a datovatelného Ježíšova narození k očekávanému, ale předem nedatovatelnému jeho závěrečnému příchodu se klene nad dějinami světa. 

 

Kromě liturgických textů obsahují a vyjadřují obsah adventu geniálním způsobem české rorátní písně, skutečný kulturní klenot jak hudební, tak textový, vlastně „lidově – teologický“, řečeno se vší úctou. Písně, které vyjadřují naději, vděčnost, jistotu víry a to vše ve skvělých básnických zkratkách. Například:

„Co již dávní proroci lidem zvěstovali. Duchem svatým pohnuti, viděti žádali. Krista Pána vtělení, v život Panny čisté. Toho jsme se dočkali v tomto čase jistě.  (16. století)

Nebo:

Krista čtvero příští Písmo svaté jistí: nejprvnější v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté o vzkříšení. (16. stol) 

Jsou to v zásadě obsahy teologických traktátu podané komprimované a zapamatovatelné v jedné či dvou větách. 

------------------------------

Udělejme teď krok od velkých dějinných a světových perspektiv národů a lidstva zpět k našim proti tomu snad malým, ale co do významu jedinečným osobním životům. Očekávání, obdarování a také vzpomínání patří na cestu adventem ke slavení Vánoc.

Očekávání: To bývá spojeno nejvíce s dárky a dětmi. Děti očekávají dárky a my zas jejich radost nad nimi. Oboje se děje. Oboje je také občas obráceno ve zklamání. Nedostavilo se naplnění očekávání na jedné či na druhé straně. Dodejme: Jako v životě i v jiných věcech. Ale tam, kde byl dárek vybírán s láskou, kde „pod“ opatřováním a obdarováním“ je jako nosná vrstva vztah lásky, dobroty, vtah přejný, tam to neruší ani zklamání. Tam zůstává to nejdůležitější. Naopak – kde byl dárek jakousi náhražkou vztahu či snahou o maskování špatného svědomí, tam je zklamání velkým neštěstí, protože ta, už jaksi nezbývá nic.

Obdarování. Skutečné obdarování není „něco za něco“, ale „něco za nic“, z lásky a dobroty. Byť můžeme mít řadu kladných motivů uznání a vděčnosti, které potřebu obdarování připomínají. A obdarovat v pravém smyslu znamená, že dávám ze svého, že když něco dám, budu mít také něčeho o něco méně. A že mne to nemrzí. Obdarování nemá být „kupování si něčí přízně“ neboli kalkulování s nějakým vlastním ziskem. Pokud se v tomto všem jaksi cvičíme aspoň jednou za rok, o Vánocích, není to marné. 

Ještě něco je dobré vidět u dárků, ač je to trochu nepříjemné. Většina dárků znamená radost okamžitou, někdy i dlouhodobou, ale málokdy trvalou. Protože naše touhy a přání se v životě rodí dál, nemají žádný definitivní „strop“. A to, co neslo vůni novoty a naplněné touhy, se stává časem obyčejným, každodenním, byť třeba stále ceněným. To ovšem neplatí jen o vánočních dárcích. Naše „nasycení“ novým a neustávající touha po dalším je na jedné straně pohonnou silou ekonomiky a zdrojem dalších těšení se a radostí a zároveň zdrojem trvalé větší či menší nespokojenosti, která náš život provází. Což nevadí, pokud je pochopena a přijata a člověk se marně nepachtí po něčem „věčném - pozemském“, po něčem absolutně trvalém ve světě, kde jsou změny stále přítomny a kde čeká i změna nejzásadnější, kterou je smrt. 

Vzpomínání: Nejen o Vánocích je vzpomínání v některých ohledech potěšení, v něčem bolest. A Vánoce jsou povětšinou velkým podnětem ke vzpomínání. Vzpomínky staré lidi většinou potěšují. Jsou velkým bohatstvím, pokud je člověk nevyužívá jen ke stížnostem, „jak je to teď všechno špatné“.  Vzpomínky v jakémkoliv věku mohou člověku připomenout, že i v obtížných situacích nebo údobích se stalo ledacos dobrého, že zkrátka v životě se střídají zcela nepravidelně, ale vytrvale záležitosti a prožitky šťastné, méně šťastné i nešťastné. Nic z toto není natrvalo, byť v nás touha po trvalém štěstí je stále přítomna.

Jsou ale lidé, pro které jsou Vánoce velkou zátěží. Buď proto, že postrádají někoho z nejbližších, který zemřel a na koho v slzách vzpomínají. Nebo proto, že je trápí osamění, které při vzpomínkách na dětství nebo na dobu, kdy žili ve své úplné rodině, o Vánocích zvlášť tíží. Vzpomínají tedy, ale v slzách. Pro ostatní, kteří nejsou v podobné situaci, to je zátěž. Zpravidla není možné lidem od „slzavého vzpomínání“ pomoct. Ale lze to s pochopením snášet.

Adventní věnec: Stal se v posledních desetiletích takřka neodlučitelným průvodcem adventu v sakrálním i profánním prostředí. Je velmi dobrým symbolem. Zeleň znamená život, svěžest. Kruh věnce nabádá k tomu, abychom nikoho v tomto čase pokud možná nevylučovali, abychom byli spolu. A světlo svící je v křesťanství znamením Krista vzkříšeného. Tedy toho, jehož narození o Vánocích slavíme a bez něhož nemůže mít advent svůj plný smysl.  

-Aleš Opatrný-

 

Autor: Aleš Opatrný   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Advent  |  Naděje  |  Vánoce  |  adventní věnec  |  beznaděj, zoufalství  |  darování, dávání, dar  |  nenaplněné touhy, naplnění srdce v Bohu, podvědomá touha po Bohu  |  touha  |  utrpení a naděje  |  Vánoce - iluze, frustrace

 

Související texty k tématu:

Advent
Jak nerezignovat na jakékoli prožívání adventu? 
Advent – převlek pro stres a kšeft?! (Benedikt XVI.)
Advent - svět konzumu neumí čekat (Aleš Opatrný)
Advent v kriminále (1955)
Advent: chceme-li zakusit vánoční radost, musíme něco ´udělat´
Bezduchých akcí a činů bylo již dost. Advent nebo aktivity?
Požehnání adventního věnce...
V adventu vyhlížíme Toho, který osvěcuje a proměňuje náš život
Úvod do adventní doby
Advent nás má obnovit a uzdravit! (Matka Tereza)
Advent: čekání na Godota? (A. Scarano)
Advent (soubor tematických textů)
Adventní věnec
Advent - texty na nástěnky

Naděje
Křesťanská naděje není optimismus, ale mnohem víc
Křesťanská naděje je jako fotbalový míč 
Doufat znamená... 
Každý řetěz který nás poutá, lze přetrhnout... 
Modlitba - tlumočník naděje 
Na konci života nevidím tmu hrobu, ale...
Naděje soubor textů 


Vánoce
 / Vánoce na webu pastorace.cz / Vánoce na webu vira.cz

 

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz