Maria bojuje po našem boku (papež František) - archiv citátů

27.4.2015 (Foto: SpiMi)

Je velmi obtížné být dobrou autoritou (Jean Vanier)

Je velmi obtížné být dobrou autoritou (Jean Vanier)

Při uplatňování autority 
není snadné najít zlatou střední cestu

Čím dál, tím zřetelněji vidím, jak je obtížné dobře zastávat úlohu autority. Velmi záhy totiž člověka přepadne chuť poručníkovat kvůli úctě, prestiži nebo obdivu, kterým nás zahrnují, nebo kvůli tomu, že si chceme něco dokázat.

V našem nitru vládne malý tyran, který baží po moci a prestiži. Chceme vládnout, být nadřízení, chceme kontrolovat. Bojíme se sebemenší kritiky, kontroly, jedině my máme pravdu, do všeho se mícháme, všechno děláme, všude poroučíme, žárlivě si střežíme svou autoritu. Ostatní jsou tím pádem redukováni na vykonavatele, neschopné si udělat správný úsudek. Svoboda je tolerována jen do té míry, do jaké neobtěžuje naši autoritu, je tolerována jen pod podmínkou, že ji budeme moci kontrolovat.  Rádi bychom své nápady uskutečňovali, a to hned. Komunita (či jakákoliv skupina, ve které jsme autoritou) se tedy stává „naší“ věcí, „naším“ projektem. Tyto různé sklony jsem dostatečně pociťoval i ve svém vlastním nitru, musím proti nim neustále bojovat. Je důležité, aby všude ve společnosti byly jasně stanoveny hranice moci každého.

Není snadné při uplatňování autority najít zlatou střední cestu mezi tendencí k panování a tendencí nechat všechno plavat. Nebezpečí pýchy a touhy ovládat je tak velké, že se žádný šéf neobejde bez zábradlí, mantinelů, které vymezují šíři jeho moci.

Je vždycky snazší udělat něco sám, 
než to učit ostatní

Představený se musí dělit o svou práci s ostatními, a to i přes to, že má pocit, že druzí nedělají práci tak dobře, nebo že to dělají jinak než on. Je vždycky snazší udělat něco sám, než učit ostatní, jak to udělat. Představený, který podlehne pokušení udělat vše sám, riskuje izolaci, riskuje to, že mu jeho vlastní aktivita přeroste přes hlavu a on tak ztratí ze zřetele základní cíle…

Druhým musíme dát právo, 
dělat chyby

Opravdová autorita vede dialog, těmi, ukazuje směr a dává podněty a potom nechává ostatní, aby převzali odpovědnost a udělali svou práci. Představený musí bedlivě bdít nad těmi, kteří mají svěřenou nějakou odpovědnost…

Lidem, kterým jsme svěřili nějakou odpovědnost, musíme dát právo na to, aby se dopouštěli i chyb, aby si natloukli nos. Dělat všechno pro to, abychom někoho uchránili před neúspěchem, znamená zároveň nedovolit mu, aby uspěl.

Zpracováno podle knihy Jeana Vaniera: Rodí se nová naděje
kterou vydalo nakladatelství Zvon. Redakčně upraveno.

Jean Vanier

Jean Vanier (* 10. 10. 1928 Švýcarsko) je zakladatelem komunit L'Arche (česky Archa), kde žijí ve společném domově lidé s mentálním postižením spolu s asistenty. Zároveň založil hnutí Víra a Světlo. Původem je voják - námořník v anglickém a kanadském námořnictvu. Během svého duchovního hledání udělal doktorát z filosofie na Katolickém Institutu v Paříži. Následně pak filozofii vyučoval.

Roku 1964 se s knězem Thomasem Philipem začal věnovat postiženým. Tak vzniklo hnutí Archa, které nadále rozrůstalo a dnes působí ve 35 zemích světa. Jean Vanier říká, že "všichni jsme handicapovaní před Bohem" a vytváří tak odrazový můstek pro vztah mezi lidmi s viditelnám handipapem a mezi "normálními" lidmi, z nichž si každý nese(me) nějaké handicapy, které zjevné na první pohled nejsou. "V  první řadě je každý z nás lidskou bytostí se srdcem schopným lásky".

Nyní byl Jean Vanier za své dílo oceněn Templetonovou cenou, tedy jakousi "Nobelovou cenou" na duchovním poli. Nominace byla  oznámena v Londýně 11. března 2015, k slavnostnímu předání ceny dojde 18. května 2015.

Se svolením převzato z webu kna.cz

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 26. 3.

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; Žalm 23; Ef 5,8-14
Jan 9,1-41

V úryvku evangelia se do konfrontace dostává hned několik skupin lidí. Nejen uzdravený slepec a farizeové, ale i slepcovi rodiče. Jakoby „zdravý rozum“ velel, že obyčejný chlapík chodící po ulici nemůže být Božím synem. Jenže tento typ zdravého rozumu v této chvíli neobstojí. Lidé, se kterými uzdravený vede dialog, jsou představitelé víry! Oni první měli rozpoznat Mesiáše. Jak to, že zcela selhávají? Jak to, že mesiáš oslovuje žebráky, chudé a nikoli elitu? Protože Mesiáše pozná jen ten, kdo ho hledá, očekává, kdo touží se s ním setkat… Kdo ho prosí za uzdravení. Jak legračně vyznívá otázka farizeů (tedy těch, kteří dávají najevo, že usilují o dokonalost): „Jsme snad i my slepí?“ v níž předpokládají jasnou odpověď. Nyní je třeba hledat, jaké skutečné místo v příběhu zaujímáme my. Kterou z postav jsme my? Jsme to totiž často my sami, kdo spolu s farizeji považujeme svůj postoj za tak jasně daný, že neumožňuje vstup skutečného Božího pohledu!